Maroko selfie tour - Z deníku chlápka v boji proti s krizí středního věku
Jsme to ale trojka: dva chlápci středního věku, fotři od rodin se dvěma děckama a jeden 35letý mlaďoch, typický singl. Vydáváme se na motorkách do Maroka, abychom zapomněli na všední starosti, dopřáli odpočinek našim neustále dokonalým, avšak někdy zoufalým manželkám, dobili baterky, vykonali hrdinské činy, pokusili zvýšit si sebevědomí, zkrátka zažili něco neobyčejného.
Mezi naše vybavení patří zatím zahálející cestovatelské motorky, stan, spacák a hlavně nezbytná selfie tyč, aby nás na facebooku všichni viděli a abychom vůbec měli nějaké vlastní fotky (nás nikdo nefotí – nikoho nezajímáme).
Stres před odjezdem je konečně pryč. Cesta začíná.
Plujeme trajektem z Malagy do Melilly, která je sice už v Africe, ale patří Španělsku. Pokukujeme po člunech s uprchlíky, vyhlížíme pobřežní hlídky, ale nikde nic. Poprvé nocujeme v tradičním guesthousu nad hospodou, kde to vře fotbalem. Nemáme si kde sednout, ale jakmile rozjaření místní uzří tři bambuly, kteří nerozumí ani slovo španělsky, vezmou nás mezi sebe, a už připíjíme na vítězství jejich klubu, ač je nám absolutně neznámý.
V jeskyni La Grotte de Friouato
První skutečný den na cestě nás trochu zklame. Zatímco máme zdolávat zapomenutou silničku, jedeme po rozestavěné dálnici se spoustou dělníků a stavebních strojů. Realitou jsou bohužel rozkopané silnice, nikoliv vysněná romantika svobodné jízdy marockým venkovem. Situaci zachraňuje poznání údajně nejhlubší jeskyně v severní Africe, La Grotte de Friouato. Kupujeme si vstupenky, nasazujeme čelovky a hurá do podzemí. Scházet v motorkářských botech 500 strmých a klouzajících schodů je další prověrkou našeho odhodlání a nejenom duševní rovnováhy. Ještě, že je tu k dispozici alespoň vratké zábradlí.
Nejdříve sestupujeme na dno propasti hlubší než je Macocha, pak se po vzoru marockých puberťáků vsoukáme mezi kameny do děr, a otevírá se nám solidní chodba. Cesta je jasná, vyšlapaná a baví nás. Avšak, naše vysoké neohebné motokářské boty s hladkou podrážkou jsou pastí. Nicméně, pár uklouznutí (jednou až do tůně) za ten zážitek z krápníkové výzdoby stojí. Potkáváme mládežníky, kteří si svítí mobily, nikde žádná opora, světla, zákazy a omezení – přesto všechno funguje.
Zdoláváme překážky
První nocování v Maroku stojí za to. Penzion v blízkosti jeskyně se nám zdá drahý, neútulný a studený. Nakonec nás sám jeho provozovatel (šťastný, že to tak hezky vyřešil) posílá k jeho sousedovi ve vesnici. Spíme tedy u děduly v kamenném domku, který se stal po zatopení nejútulnějším koutkem na světě. Neumí sice ani slovo anglicky, my marocky a přesto jsme si nad šálkem přeslazeného čaje skvěle popovídali.
Další den se ohlašuje mlhou a chladem. Mlha je až tak silná, že Martinova KTM Adventure 1190 odmítá nastartovat. Telefonát servisnímu technikovi nám nepomáhá. Ještě, že jsme na kopci, a tak motorku potupně roztlačujeme. Trasa je naplánována přes jeden z hřebenů pohoří Atlas. Jen se divíme, že po jinak kvalitní silnici vůbec nic nejezdí, a to v žádném směru. V duchu už počítám s tím, že silnice bude ještě pod sněhem, což znamená zajížďku 150 kilometrů. Obavy se naštěstí nepotvrzují. Sníh v sedle je, ale nebrání v průjezdnosti. Martin ještě bere stopaře, a brzy přijíždíme do horské vesnice, v níž se koná trh.
Následující ráno s napětím očekáváme start KTM. Bohužel, ani tentokrát motorka nejede. Další telefonát do servisu, zkuste odpojit alarm, což nepomáhá. Ještě že máme lano k roztažení – nezbytné vybavení majitele KTM. Od toho momentu nemáme se startováním problém.
Maroko – sen motorkářů
Maroko láká motorkáře hlavně pouští. Představuje reálně nejbližší exotickou destinaci, která naplňuje romantické představy o oázách skrývající prameny, písečných dunách, nomádských berberech, islámu, vysokých horách a velbloudech. Jízdu na velbloudech jsme si dopřáli v dunách Erg Chebbi a samozřejmě nezapomínáme na selfie tyč, aby všichni věděli, jací jsme to borci (nebo blbci?).
Náš další cíl je oáza El Mharech, kterou nám poradil Honza Smejkal. Projezdil tuto oblast teréňákem pro CK Rajbas a zná ji jako málokdo v ČR. Přiznávám, že ve mně byla malá dušička, když jsme se probíjeli písčitými cestami, občas se zahrabali a lehce kufrovali. Kdyby se něco stalo, není pomoc blízko (desítky kilometrů – což je vlastně kousek, ale stejně…). Telefonní signál tu není, navíc ani doma nevědí, kam jedem.
Nakonec zvládáme i obávané místo – řečiště Oued Rheris s tak jemným pískem, že když se do něho zahrabete, sami se z něj nedostanete. Takhle nám to alespoň vysvětlují místní obyvatelé a vzápětí nabízejí svou pomoc včetně doprovodného auta. Hrdinně to odmítáme, i když o našich schopnostech úplně přesvědčeni nejsme. Ale co, jsme přece tři, pomůžeme si sami! Máme přece selfie tyč, s jejíž pomocí neúnavně natáčíme, aby v nejhorším doma věděli, v jakém zapadákově jsme skončili. Ale vše dobře dopadlo i díky GPS navigaci, bez níž bychom cestu hledali jen těžko.
Romantické oázy El Mharech a Sacré
Mezi kopci se objevila romantická oáza El Mharech: stavba z bláta a písku, palmy a malá zelená políčka zeleniny s pramenem příjemným personálem. Těší nás absence turistů, co více si můžeme přát. Ještě se vydáváme na podvečerní výstup na nejvyšší kopec s výhledem do koryta a údolí obávané řeky, kudy pojedeme následující den. Usínáme pod palmami a tisíci hvězdami za zvuku cikád – na to budeme vzpomínat!
Podobný zážitek máme z oázy Sacré o několik stovek kilometrů dále. Původně jsme tam nocovat ani nechtěli, ale když jsme oslovili místního obyvatele pasoucího stádečko koz, světe div se, domluvili jsme se s ním rusky! Takže jsme změnili plán a prožili krásný večer u ohně pod datlovými palmami. Chlapík byl ale záhadný, nic nám o sobě neprozradil, a také jsme se dobře nevyspali, protože tam velice nahlas kvákaly žáby. Kdo by je čekal uprostřed pouště?
Výstup na Džabal Tubkal
Další výzvou je Džabal Tubkal 4167 m, nejvyšší hora Vysokého Atlasu, Maroka i celé severní Afriky až po Etiopii. Zdolat ji není technicky náročné, jen mít více času. Zázemím pro výstup a sestup je vesnička Imlil v 1740 m. K dispozici máme jen dva dny. Bereme si nezbytnou výbavu – mačky, jídlo na den, teplé oblečení a sefie tyč – a za rozednění vycházíme. Cesta je jasná a okolo poledne dosahujeme chaty Refuge Du Toubkal v 3200 metrech.
Zde nás opouští Martin a vrací se dolů. Výstupy na vrcholy nejsou jeho doména, a navíc s tím dopředu nepočítal. Dál pokračuji s Jardou, ale jsme pomalí, protože kyslíku znatelně ubývá a bez aklimatizace to není výstup na Kokořín. Po hodině končí i Jarda a vrcholové selfie dělám za naši skupinu v 17.00 hodin pouze já. Výhled na okolní hory je impozantní, k tomu umocněný mojí samotou.
Sestup na chatu zabral i s fotografováním a natáčením dvě hodiny. Už se opravdu těším na pořádnou baštu. Z nedostatku kyslíku mě bolí hlava, z držení selfie tyče ruce, nohy z dlouhého výstupu nohy a vlastně celé tělo. Vždyť celkové převýšení přes 2400 metrů a následných 1000 metrů dolů by umořilo i vola. Nedá mi to a pochválím motokářské boty Sidi adventure – asi jediné, v nichž se dá jezdit na motorce a zároveň docela pohodlně zdolávat hory. Důkazem je popsaný výstup.
Gurmánské ukončení v Marakéši
A náš výlet se blíží ke konci. Druhý den sestupujeme zpět do Imlil, přejíždíme do Marakéše, kde se účastníme gurmánského večera na náměstí zaplněném marockým jídlem a pitím. Ještě nás nadchne historický Fez s úzkými uličkami, dílnami řemeslníků a působivými ruinami římského města (UNESCO), kde děláme poslední společné sefiie, aby doma věděli, že se nám cesta vydařila nad očekávání, takže budeme zase nějaký čas hodní.
Film 15 minut z cesty: https://youtu.be/VslDbkm5fG4
Maroko v číslech
Rozloha: 446 550 km² (58 na světě)
Nejvyšší bod : Džabal Tubkal 4 167 m
Hlavní město: Rabat
Počet obyvatel: 34 000 000 (40. na světě)
Jazyk: arabština
Najeto 3 000 km za 16 dní
Měna: marocký dirham, 1 MASD = 2,35 Kč
Citát Ode: „Dostaneš se tak daleko, kam až si troufneš!“
TIPY NA CESTU
2x proč - jet do Maroka – nejbližší opravdová exotika, nekonečné možnosti offroudu
Autor: Honza Odehnal je duší svérázné outdoorové cestovní kanceláře Rajbas – www.rajbas.eu, www.moto-adventure.eu. Jako jediná cestovka nabízí program i pro motorkáře. Na jednoválcových charismatických motocyklech Royal Enfield 500 ccm se svými klienty brázdí silnice indického Himálaje, Nepálu a Tibetu již dvanáctým rokem. Nabízí také cesty na endurech v Thajsku, Vietnamu nebo v Austrálii. Může podpořit i vaši cestu terénním autem s vlekem až na osm velkých endur například do Maroka, Gruzie či Islandu. Ode je všestranným cestovatelem, má za sebou například výstup na Chan Tengri (7010 m) v Kyrgyzstánu, sám objel na kole Island, má zkušenosti jak s potápěním v tropech, tak se psím spřežením za polárním kruhem.
