Pražské letiště je opět místo setkání naší patičky 6 chlápků, vloni jsme společně projeli na Enfieldech Nepál a letos jsme zvolili Thajsko. Jsou tam totiž dobrý baby, jídlo, ale hlavně super svezení na motorkách. Navíc máme čas na podzim a to je nejlepší doba na jeho návštěvu.
Thajsko je velké a za tři týdny není možné poznat vše, a tak si vybíráme dvě zajímavé oblasti. Hornatý severozápad Thajska a pláže v okolí ostrova Phuket.
V Chiang Mai na severu na nás čekají dvě Hondy XR 250 a čtyři Kawasaki 250. Po nezbytných formalitách týkajících se pronájmu motocyklů vážeme zavazadla na nosiče a vyrážíme na cestu.
Orientovat se na silnicích v Thajsku není jednoduché, i když máme od Joeho (pronajímatele motorek) bezvadné mapy v měřítku 1:375000, umožňujících spousty variant offroadových vyjížděk. První den máme ambice dojet na nejvyšší vrchol Thajska, Doi Inthanon 2565m. Bohužel jsme minuli odbočku 1013 a tak vyjíždíme na vrchol klasickou asfaltovou silnicí. Ze samého vrcholu výhled nic moc, navíc jej hyzdí vojenský vysílač. Po cestě zpět ještě zastavujeme u dvou pagod, Napamaytanidol Chedi 1987 a Napapolphumsiri Chedi 1992 – královský památník postavený na paměť jedenáctých narozenin thajského krále a královny. Stavby jsou to monumentální a působivé. Dnes spíme v Mae Chaem v pohodovém resortu s bazénem s vychlazeným pivem a potkáváme partičku drsně vypadajících motorkářů, také na endurech Honda 250. Trochu mne zneklidňuje, že mají s sebou doprovodné terénní auto, průvodce a mechanika. Ptám se jich na naši plánovanou trasu. Prý tam nikdy ani jejich průvodce nejel, ale když má silnice své číslo, bude to v pohodě. Ze začátku vše ohromně souhlasí a klape. Užíváme si skvělých výhledů, zatáček, atmosféry venkova. Strmé stoupání nás vede pod vrchol Mae Om Lan 1786 m, kde postupně všechny cesty končí pěší stezkou a nebo vedou přesně opačným směrem než potřebujeme. Navíc na této cestě mají vesničané postavený přístřešek a pytle právě sklizených brambor. Nezbývá, než se vrátit a doptat se na vesnici Som Poi. Vyžaduje to spoustu trpělivosti, protože vesničané anglicky nemluví a thajská výslovnost místních názvů je odlišná od naší, takže většinou nechápou, co po nich vůbec chceme. Nakonec se nám daří do vesnice s pomocí buzoly dojet. Bez ní bychom v těžkém terénu a množství cest, které na mapě nejsou, jen těžko udrželi správný směr. Bodří vesničané nám prodávají benzín. Někteří mají nápadně červené rty a zkažené zuby od žvýkání omamujícího betelu. Dalších 75km do Kun Juan probíhá bez větších orientačních potíží.
Dalším cílem je Mae Hong Son. Po silnici 108 je to jen 63km. Odbočujeme k jezírku a vesnici Gong Klan. Na mapě je tato silnice značená s poznámkou – extrémně strmá. A mapa nelhala. Nedokážu odhadnout strmost, s kamarády se shodujeme, že kolem 30%. Sjezdovka v takovém sklonu bývá značena modře. Betonový povrch brzy střídá šotolina a nejčastěji využíváme druhý převodový stupeň. I v tomto nelehkém a náročném terénu se míjíme s mladíkem na skútru, viditelně nemá žádný problém a jede si jako by se nechumelilo. Nadjíždím skupině, abych udělal zajímavý záběr na kameru a následně fotky. S hrůzou zjišťuji, že brašna, kde má být GPS a fotoaparát, je prázdná. No jasně, při posledním focení jsem ji nezapnul a vše jsem vytřásl po cestě. Natáčím kamarády a zastavuji posledního Vlastu: „Dál jeďte beze mne, jedu hledat ztracený foťák. Na rozcestí se dejte doleva a po 4,6km jste u jezera. Potom se nějak potkáme.“ Vlasta nabízí pomoc při hledání, ale odmítám ji. Buďto věci na cestě budou nebo ne a najdu je i bez pomoci. Balím kameru a v duchu se loučím s výbavou. V tom kolem projíždí kluk na skútru. Mávám na něj a smykem zastavuje. Než ze sebe stačím cokoliv vypravit, vytahuje ze své brašny moji GPS Garmin CS 60 a zrcadlovku Nikon. Moje radost nemá mezí. Zkouším Nikon. Je poznat, že dopadl na objektiv a je celý od prachu. Ale funguje bezchybně a stejně tak GPS. Tak to jsem fakt nečekal. Tisknu klukovi s díky 2000 B, fotím zázračného poctivce a stále tomu nemůžu uvěřit. Kluk otáčí stroj a vrací se svojí původní cestou. Jak našel mé věci, otočil se, aby vše vrátil. To by se u nás asi jen těžko stalo. V životě jsem přišel díky zlodějům o spousty věcí a nyní tohle. Jing – Jang funguje. Rovnováha mezi bílou a černou, dnem a nocí, dobrem a zlem. Také jsem vrátil peněženku s pasem Dánů a penězi, zapomenutou v telefonní budce. Dál již pokračuje vše standardně. Stačíme navštívit ještě tzv. Long necks – dlouhé krky – vesnici nepočetného kmene Padaung z Barmy, kteří utekli do Thajska před barmskou represí. Krky jejich žen jsou zdánlivě asi o 30cm delší, díky mosazným kruhům, jenž jsou dívkám nasazovány od 6 let a každý rok se přidává jeden nebo dva kruhy až do 16 let. Původ této rituální ozdoby je nejasný a existuje řada pozoruhodných vysvětlení. V dnešní době se tento zvyk udržuje víceméně díky turistickému ruchu. Za vstup do vesnice se platí vstupné 250 B. Výtěžek jde pro organizaci Karenui National Peoples, která bojuje za nezávislost barmského státu Kayah, odkud Padaungové pocházejí. Dívky dostávají mzdu až 1500 B měsíčně. Některé dívky jsou velice hezké, hrají na kytaru a zpívají, ale působí na mne neobyčejně smutně. Jestlipak se někdy dostanou za hranice jejich vesnice či dokonce regionu? Dle výzkumu časopisu National Geografic, který některé ženy rentgenoval, mají z kruhů zdeformované klíční kosti a hrudník, nikoliv dlouhý krk. Pokud by se kruhy naráz odstranily, dojde údajně k udušení, protože oslabená krční páteř by neunesla tíhu lebky. Dle průvodce nacházíme v Mae Hong Son hotel, kde mají nabízet bylinkovou saunu. Bohužel saunu zrušili a hotel je plný. ... ale můžete přespat u nás v domácnosti, máte k dispozici 3 pokoje, koupelnu, ledničku, televizi,... tak proč ne, stmívá se a než hledat něco jiného. Přijďte za hodinu, nachystám vám to tu, slibuje sympatická majitelka. Jdeme na obhlídku města. Na večeři zkouším thajský chilli salát – hrůza, nedokážu jej pro pálivost pozřít, pálí až v koříncích vlasů, které dávno nemám. Salát nakonec dokáže jíst jen Robert – drsňák. Prý jej pálil až na druhém konci. Po návratu do hotelu máme vše nachystané, rodinka s dětmi kolem 7 let se přesunula v klidu pod přístřešek do moskytiér. Děti koukají na televizi a všichni jsou v pohodě.
Majitel vyzvídá, kudy a kam dále jedeme. Nakonec ukazuje na mapě – s vašima endurama bych jel tudy, 6km nazpět po silnici č. 108 a potom odbočit do leva. Nebudete litovat. A měl pravdu. Následujících 90 km patří k nejlepším z celého Thajska. Strmé výjezdy, sjezdy, stovky zatáček, výhledy na zalesněné vysoké vrcholy, svačina ve vesnici příjemných domorodců a navíc pohodová orientace, ne jako předevčírem. Dojem drsné cesty nám kazí při jedné z fotografických zastávek chlápek na skútru s kulichem na hlavě, vezoucí 2 pytle rýže. Vynořil se odkudsi z úzké pěšiny pralesa a za ním několik podobných jezdců. Jedou v pohodě, o něco pomaleji do kopce než my, ale zde čas nehraje takovou roli jako u nás. Závěrečných 45km do Pai jedeme po asfaltu. Dojíždíme v podvečer. Tentokrát ale máme problém. Zítra má král narozeniny, takže je svátek a tím prodloužený víkend a Thajci vyrazili na výlety. Neúspěšně objíždím 6 hotelů a guesthousů. Nakonec spíme v soukromém domě, který se tváří jako hotel. Nejzajímavější na něm byl 8 cm pavouk obývající naši ložnici. Následující den navštěvujeme sloní farmu, ačkoliv jsme to původně neplánovali. Jdeme na malou procházku na hřbetech dvou samic. Ta moje je údajně stejně mladá jako já – je v nejlepším věku, má 40 let. Asi sem pojedu příště, musím zkontrolovat, jak se jí daří. Nyní směřujeme do Ni Huani Nam Dang. Pokud se podaří dosáhnout vesnice Muang Khong na řece May Tang, je pro nás výzvou cesta proti jejímu proudu značená na mapě „Motorcycle only“ – pouze pro motorky mimo období deště. Vesnice jsme s pomocí domorodců, busoly, instinktu a náhody dosáhli, dáváme pozdní oběd – zelené párky, tankujeme v místní čerpací stanici a v pokročilou odpolední hodinu se vydáváme nezodpovědně proti proudu. Orientace má být teoreticky jednoduchá, stále proti proudu a nepřejíždět řeku. Cesta je úchvatná, obří pralesní stromy, řeka pod námi, bambusové porosty, království zeleně, divočiny a my na endurech to máme 2 hodiny do nejbližší obydlené osady na mapě. Překážky v podobě spadlých stromů, cesty sesunuté vlivem monzunových dešťů, chybně, neúspěšně přejetého bambusového mostu, záchrany Robertovy motorky sesouvající se do řeky, kluky z vesnice, jenž není ani na mapě. Nejvíce se bojím, když cesta vlivem eroze se změnila v 70cm širokou pěšinu, v pravo strmá stráň, k níž se podvědomě tisknu, z druhé strany kolmý sráz do 4m hloubky v 30% stoupání a potom stejné klesání s prudkou zatáčkou, kde jedu nedůstojně pomalu, nohama po zemi, při sjezdu vypínám zapalování a brzdím přes spojku motoru. Kdokoliv z nás udělá chybu, máme všichni vážný problém. A tak tu máme tmu. Brody nejsou naštěstí moc hluboké a kluzké kládové mosty jsou dostatečně bytelné. Konečně dosahujeme vytoužené vesnice – 4 domků z bambusu, se satelitem, bez televize a generátorem, jenž okamžitě spouští. Dále fakt nejedeme. Domorodci, jak jinak, jsou přátelští a s Oťasem se vydává jeden z nich brodit řeku, aby od sousedů koupili vajíčka a poslední 2 piva. Za hodinu máme navařenou rýži, čaj, volská oka. Oheň plápolá a posloucháme zvuky nočního tropického pralesa. Co více si můžeme přát? Ráno se ani nechce odjíždět. Nevadí mlha, chladno, nemytá těla, nečištěné zuby. Vadí opouštěná jedinečná neopakovatelná atmosféra, vřelost Thajců, jenž oproti nám nic nevlastní. Vždyť sem vlastně nepatříme. Petr jen tak zapíná mobil, pípne přijatá sms – žádná drsná akce, proč taky. Vždyť místňáci v teplákách tu projedou na skútrech, které přes brod přenesou na ramenou. Po dalších 6km jsme zase na asfaltové silnici, snídáme nudlovou polévku a míříme na východ a na sever, na hranici s Barmou. Hraniční závoru hlídá kluk se samopalem, dál mohou jen místní obyvatelé a tak to po pár fotkách otáčíme.
Dvanáctou noc na cestě spíme v resortu u barmských hranic, kam jezdí Thajci za zimou, aby si odpočinuli od všudypřítomného vedra. Jsme tu vlastně nedopatřením. Do Thajska jsme jeli za teplem. SMS z domu hlásí mrazy až -20°C, v Praze napadlo 15cm sněhu – kalamita a my jsme v Thajsku, kam se jezdí za zimou. Odtud se začínáme vracet na jih do Chiang Mai. Za dva dny nám letí letadlo do Phuketu. Včera jsme jeli celý den po asfaltu a moc nás to nebavilo, přestože okolí je úchvatné a exotické. Cestou se nabízí ještě jedena cesta proti proudu řeky Mae Taeng. Prudké výjezdy střídají sjezdy, dojíždíme do vesnice se spadlým mostem, nezbytně bloudíme, abychom jeden z přítoků přejeli na lanovém deskovém mostě. Za nejprudším stoupáním svačí skupina 10 chlapíků, kteří opravují cestu. Brzy totiž budou vánoce a s tím vzájemné návštěvy mezi vesnicemi, a tak potřebují mít pěšinu co nejpohodlnější. Vaří na ohni čaj v bambusových stvolech, ze kterých také mačetou udělali hrnky, jenž nám dávají na památku. Potkáváme také skupinu bosých buddhistických mnichů v oranžových hábitech, kráčející pralesem jen s bubínkem. Co si o nás asi pomysleli? Cítím se před nimi nedobře, jsem ze světa, kde vyznáváme materiální hodnoty oproti jejich duchovním. A to není dobře. Přestože to vím, v podstatě s tím nic nedělám. No nic, za chvíli jsme zase na betonové silnici a frčíme 100km do Chiang Mai. V noci přelétáme na ostrov Phuket, abychom nakonec skončili na opuštěné pláži ostrova Ko Phi Phi, ale to je již jiná, nemotorkářská historie.
Článek k zájezdu Thajské pálivé enduro a moře
Autor:
Honza Odehnal je duší svérázné outdoorové cestovní kanceláře Rajbas – Outdoor Travel – www.rajbas.eu