Expediční proto, že rezervační systém jízdenek Českých drah se nevztahuje na území Ruska a Ukrajiny a Vám nezbývá nežli dlouhé hodiny ( příp. i dny, máte-li smůlu) čekat na nádraží s nadějí, že pojedete nejbližším vlakem.
Expediční zájezd do Ruska na Kavkaz
Expediční proto, že při sestupu za sedlem Čučchur do údolí Ronačchur, údolím Machar – Su a za sedlem Severní Džalnakol a na mnoha jiných místech prostě cesty ani stezky neexistují a cestu je třeba razit skrz vegetaci, kameny, rododendrony a potoky.
Expediční proto, že vesničky jako Vrchní Balkarie věru mnoho turistů neviděly.
A konečně expediční zájezd také proto, že v Rusku se můžete nadít všeho, ať v dobrém či špatném smyslu od vojáků, kteří na Vás míří samopaly české výroby až po nezištnou pomoc od lidí, kteří neznají západní hodnoty zaměřené na konzum a byznys.
Trasa expedice po Kavkaze
Cílem naší výpravy bylo během 16 dnů překonání 150 km úseku pohoří Velkého Kavkazu od Dombaje ležíciho v Karačajevsko – Čerkesské republice po Vrchní Balkarii v Kabardinsko – Balkarské republice (sousedí s tragickou Severní Osetií) a překonání asi 13 000 metrů výškového rozdílu. Měli jsme navštívit dvě různá geologická uskupení – Střední a Východní Kavkaz. Jinak Velký Kavkaz je pohoří rozkládající se od Černého po Kaspické moře od západu k východu a měří asi 1500 km. Nejvyšší hora, sopka Elbrus (5660 m.n.m.), leží mimo hlavní hřeben na Ruské straně, přibližně na hranici obou výše zmíněných federativních republik. Hlavním hřebenem s průměrnou výškou kolem 4000 m.n.m. vede dobře hlídaná hranice mezi Gruzií na jihu a Ruskou federací na severu. Pohybovali jsme se výhradně v Rusku.
Ačkoli jsem celkem zkušený cestovatel, několikrát jsem se během tohoto výletu dostal do situace, kterou jsem nedokázal sám bez pomoci jiných vyřešit. A je to zvláštní pocit, možná proto se za to platí docela dost. Všichni říkají, že vždycky si musíš poradit sám, ale ukazuje se, že někdy to nejde.
Kdo se dále zůčastnil zájezdu na Kavkaz?
Sestra Irena – Ostrava, veterinární lékař
Honza Odehnal – Brno, šéf Cestovní kanceláře RAJBAS, díky němuž jsme, kde jsme
Marek řečený Démon – Praha, softwarový pracovník
Jarid – Praha, redaktor motoristického časopisu
Honza řečený Perema – Praha, softwarový pracovník
Petr – Praha, softwarový pracovník
Arnošt – Praha, softwarový pracovník
Flaškin ( pouze přezdívka) – Praha, softwarový pracovník
Jirka – Praha, softwarový pracovník
Kristýna – Praha, ČSOB – účetní
Jitka – Liberec – studentka pedagogiky
Michal – Liberec – učitel vyšší odb. školy, nebo tak něčeho
Je vi dět, že ti, co dělaj do počítačů, mají asi fakt práci k zblbnutí, když vymění Chorvatské pláže za 11 hodinové tůry zrádným terénem a s 25 kg báglem na zádech :-).
1. den – odjezd směr Kavkaz
30.července 2004 v 8 hodin ráno na hlavním nádraží v Ostravě mi mamka vrazila do ruky asi 20 kg tašku s jídlem na cestu. Kromě toho můj bágl vážil 23 kg, ségra měla o 5 kg lehčí. Výsledkem bylo, že jsem se pohnul z místa jen s vypětím všech sil, víte kolik vážím. V 8. 36 nám jel rychlík do Žiliny a než jsme si dali kafe, vystupujeme (13.50 hod) na nádraží v Košicích. Seznamujeme se s Jitkou a Michalem ( ve čtyřech se jede lépe a s ostatními se setkáme až v Jižním Rusku) a míříme k zastávce EUROBUSU, který je naše vstupní brána do světa. Rusko ! Jízdenka do Ukrajinského Mukačeva nás přišla každého na 5 USD. Autobus byl poloprázdný, na hranicích jsme 1/2 hodiny. „Zdravstvujtě“ řekl jsem celníkovi a poprvé v životě použil Ruštinu. Imigrační karty vyplňujeme tužkami, průpisky nemáme, neboť ségra vyčetla, že dle Majora Mag. Mannerse (am. námořnictvo) se tužkou dá psát i v mraze a vedru a je tedy vhodná do extrémních podmínek. Celníkům se to moc nelíbí, ale nakonec jsou rádi, že jsme karty alespoň vyplnili. V 19 hod vystupujeme v Mukačevu na nádraží a bereme taxi na vlakové nádraží. Ptáme se na cenu jízdenky do Charkova a pokoušíme se v bance rozměnit dolary. Nedaří se, neboť banka má do 19 hodin. Na můj dotaz, že je právě 19 hodin mi policista sděluje, že nikoliv, je o hodinu víc. Hold časový posun. O 5 minut později vytahuje tentýž policista kalkulačku a odkupuje od nás valuty. Nebezpečně přitom mává zbraní. Jdem kupovat lístky na vlak. Dobýváme se několikrát k okýnku, jsme různě odmítáni a lístky na vlak kupujeme až o půlnoci. Do té doby bych nevěřil, že i nákup jízdenek na vlak může být vyčerpávající záležitost. Vlak jede ve 3.15 ráno. Nastoupili jsme do vlaku, kde nás nečekala připravená postýlka, ale nepříjemná průvodčí , která po nás chtěla peníze a my nevěděli za co. Po zaplacení asi 11 hřiven na osobu jsme dostali povlečení a asi v 5. 00 jsme šli spát. Do Charkova pojedem 26 hodin.
2. den – ve vlaku směr Kavkaz
Cestování vlakem je celkem fajn, kromě toho, že jsem politý džusem a záchody jsou daleko za hygienickou hranicí. Nikdy nevím, když do něj vlezu, zda se chci mýt nebo rovnou blít. Průvodčí ( Rusky „Dežurná“) se vyměnili a tahle je hezčí a příjemnější a sem tam odpoví na dotaz. Malátně se celý den potácíme po vagónu a poleháváme po palandách. Čas krátím čtením Hobby magazínu a pojídáním mrkve. Průvodčí nechce, abych ji fotil. Pomalu si zvykáme na široké Ukrajinské roviny a ohromná nádraží. Propádáme se do jakéhosi bezčasí, kde minuta nic neznamená.
3. den – Charkov
Ve 3 ráno nás v kupéčku budí průvodčí ( Dežurná, vzpomínáte? ) ale spíme tak tvrdě, že klepání nikdo neslyší. Nakonec vstává a otvírá sestra. Ve 4.30 hod vystupujem a máme za sebou zhruba 1500 km vlakem Ukrajinskou krajinou trasy Mukačevo – Charkov. V Charkově s překrásným nádražím a náměstím s kašnou a květinami máme 2 problémy
- Směnit USD na Hřivny
- koupit lístky na vlak Charkov – Nevinnomiskaya v Rusku
I nejbanálnější akce může trvat v Rusku hodiny, takže směna peněz probíhá asi tak, že pobíháte ve 4 00 hod ráno po nádražní hale a zjištujete, že kupodivu mají otevřeno, ale peníze ve směnárnách nejsou. Směňujeme asi 2 hodiny a mezitím se nám místní překupníci snaží prodat lístky na vlak za podivné ceny. Dáváme si s nima sraz v 7 00 hod v nádražní hale u informačního servisu. Nikdo nic neví a hodiny utíkají. Kolem 10 00 hod konečně kupujeme jízdenky překvapivě na opačné straně nádraží. Po prohlídce docela pěkného města a zejména chrámu v centru, který je asi 1/2 hod chůze vzdálený od nádraží nastupujem do rozpáleného vlaku. Tentokrát nemáme kupé, ale jedem na tzv. plackartu, což je pouze přidělené lehátko ve vagónu, který je rozdělený na 9 oddělení s lůžky. Ležím na palandě ve výšce asi 1.8 m nad zemí, na které se nemůžete posadit ani úplně natáhnout. Všichni čtyři máme horní místa, takže si nemáme kde sníst večeři. Doráží nás informace, že ve vagónu není restaurační vůz a srkáme se ségrou čaj v chodbičce vedle samovaru a lidi chodí na záchod a zpět.
Hygiena je tady však lepší než v kupéčkách. Celkově je třeba říct, že úroveň železniční dopravy je v Rusku na vyšší úrovni než u nás. Rusové a Ukrajinci jí věnují víc úsilí a je více využívána cestujícími. V každém vagonu je samovar s horkou vodou ( ne vždy však funguje) a podlaha je umývána i v průběhu jízdy. Vlaky jezdí přesně. Možná je Ruská společnost neprávem stranou našeho ( Evropského ) zájmu. Je to možná škoda, potenciál lidí, který jsem viděl na Kyjevském hlavním nádraží mě docela ohromil. Tito lidé si snad zaslouží budoucnost. V 19 00 hod vjíždíme do Ruska. Následující ráno budem v Nevinnomijskaya.
4. den – Teberda
Máme vystupovat v 6 30 hod. Průvodčí nás budí již v 5 00 hod. Nejsme příliš rádi než nám docvakne, že je zde zase o hodinu víc, tedy 6 00 hod. Nastavuju pracně hodinky a hledám boty. V umývárně je plno. Boty nemůžu najít a vyhlašuji menší poplach. Konečně. Někdo je postavil o kus dál. Nevinnomijskaya, ačkoli minimálně milionové město vypadá v okolí nádraží jako vesnice. Nízké stavby, venkovská stavení, polní cesty, odstavné koleje, pole. Autobus do Teberdy nám jede v 10 00 hod a povedlo se nám celkem bez problému koupit lístky , každý za 120 Rublů. V 10 15 hod vyjíždíme rozhrkaným autobusem do Teberdy. V mezistanici Karačajevo se mne domorodec zeptal“ „ Kudá vy jéďeťe ? K móri ? “ „ Nět, v góry “ odpovídám veršem a potácím se ve čtyřicetistupňovém vedru zpět k autobusu. „ Vám nádo k móri jéchať“ volá za mnou muž v bílé košili a černých, snad panebože flanelových kalhotech. Po cestě zápasím s propadlým sedadlem a posloucháme Ruské hity. V 19 hodin přijíždíme do Teberdy, což je příšerně rozvleklá vesnice kolem divoce tekoucí řeky s nevynalézavým názvem „Teberda“. Rozbijem stany u řeky naproti jezírku a čekáme Honzu Odehnala ( šéfa) a Pražáky. Zatím neúspěšně a je víceméně jasné, že první noc budem muset přežít sami. Tašku s jídlem věšíme na strom asi 30 metrů od nás ( proti medvědům) a jdem spát. Začíná jemně pršet, vyjou psi a máme strach.
5. den – Teberda
V deštivé ráno nás probudil Honza Odehnal. Letadlo do Minerálních Vod mělo asi 2 hodiny zpoždění a stanují i s Pražáky asi 100 metrů od nás. Honza posbíral naše pasy a odjel do Čerkesska ( asi 40 km) vyřizovat povolení ke vstupu do pohraniční zóny. Michal mu zapoměl v tom fofru dát Imigrační kartu, což jak se později ukázalo, stálo 1200 rublů navíc. V 11 00 hodin se přes déšť se ségrou rozhodujem zajít do města na nákup a poštu. Jitka s Michalem hlídají stany a my úspěšně odesíláme balík do ČR s mýma trenkama, jednou knihou o Kavkazu a krytkami na cepín. Odeslání balíku stojí 120 rublů a my musíme Azbukou vyplnit 3 formuláře. Rusové si na formuláře hold potrpí. Teď v září, když to píšu, můžu říct, že odeslané věci ještě nedorazily. Rusko je Rusko. Odpoledne jsme se seznámili nejdřív s Arnoštem a Kristýnou , pak s Jaridem, Markem ( Démon), Flaškinem, Petrem, Jirkou a nakonec s Honzou (Perema). A bylo docela jasné, že tyhle týpci nejsou nějací Pepíci z Prahy. Jak jsem se později dozvěděl, účastnili se maratonů, půlmaratonů, cyklomaratonů, triatlonů a většinou měli za sebou nějaké treky v Himalájích. Samozřejmě špičkové vybavení. Potykali jsme si v místní hospůdce, kde jsme poprvé ochutnali Ruské jídlo – placky CHi-Čin vyrobené z brambor, mléka, mouky, sýru a oleje. Docela mě překvapil počet lidí z naší výpravy co se chystají vystoupit nahoru, na Elbrus. To jsem nečekal, chtěli tam skoro všichni, my se ségrou jsme o tom ani neuvažovali. Honza říkal, že je to neobvyklé a že z předešlých 2 výprav se nahoru vypravil jen jediný člověk. V 22 15 jsme šli spát.
6. den – Dombaj a sedlo Čučchur, expedice Kavkaz
V 9 00 ráno, jen co jsme dobalili a vyhodili zbytek vlakových zásob jsme se všichni setkali u miniaturní dodávky, která nás měla převézt asi 50 km do Dombaje. Je to neuvěřitelné, ale všech nás 13 i s obrovskými bágly jsme se tam vlezli. Dombaj je krásná turistická vesnice, hned jsme zašli se ségrou na kafe a dívali se na hory s názvy jako „ Bílý závoj“. Samé čtyřtisícovky. Opravdické hory. Jsem nadšený a dělám snímky přímo z kavárny od stolu. Posléze vyjíždíme lanovkou na horu jejíž název mi zůstává skryt ( Honza Odehnal je v tomto směru dost nemluvný) a těšíme se z výhledu. Kolem 12 00 sjíždíme dolů, jíme a děláme poslední úpravy před 16 denním trekem. Do toho na plné pecky hraje slovenská písnička od Barbary. Ve 12 30 vycházíme údolím směrem k sedlu a začíná pršet. Po necelé půlhodině cesty polní cestou nás zastavují 2 vojáci ozbrojení samopaly a žádají propustku – vstup do Chráněné krajinné oblasti. Po 15 minutovém zdržení pokračujeme úzkou stezkou ve vysoké trávě prudce nahoru. Déšť a nepropustná pláštěnka během 2 hodinové rychlé chúze do kopce udělaly z našich věcí mokré hadry. Na štěstí v 16 00 přestává pršet a my se škrábeme nahoru travou, pak sutí a sněhovými jazyky až na sedlo Čučchur ( 2711m). Následuje ďábelský sestup travou, mlázím, břízami a místy korytem potoka až do údolí Ronačchur. Většina účastníků expedice hlasitě nadává a špatně tento terén snáší. Já jsem celkem v pohodě a razím s Odehnalem cestu, často se pro neschůdnost musíme vracet. Do údolí k řece jsme dorazili ve 20 15 hodin.
Na první den toho máme dost a tak ve vysoké trávě asi 20 metru od řeky rozbíjíme stany, oplachujem se a po večeři jdeme spát.
7. den – Jezero Tumany, údolí Kiči Murudžu, expedice Kavkaz
V 6 45 hod zazvonil budík, jinovatka na stanech a trávě. Byla kosa, takže jsem si při snídani oblékl kalhoty a bundu. V 9 00 jsme vyrazili dolů údolím směrem k jezeru Tumany, což je rekreační středisko. Příjemně mě přakvapovaly moje boty, které nepromokly ani když jsem prošel asi 5 metrů širokou říčkou. Asi po 45 minutách pochodu protínala naší cestu lesem řeka Teberda a most evidentně chyběl. Honza znal místo asi 50 metrů po proudu, kde je možné řeku překonat po padlém smrku. Jistili jsme se 20 metrovým lanem uvázaným na obou koncích řeky. Na lano jsme jednou karabinou navázali batoh, druhou jsme za úvazek jistili sebe. V případě pádu se mohl nešťastník zbavit batohu bez většího rizika, že o něj přijde. Ostatní by vytáhli jeho i batoh zvlášť. Řeka nás zdržela asi 2 hodiny. Ve 13 00 jsme dorazii k Jezeru ( asi 1200 m. n. m. ), kde jsme dali pivo, oběd a koupání v celkem čisté vodě. Po opuštění jezera nám zablokovalo cestu asi 8 vojáků se samopaly, granáty, a snad i protitankovými střelami. Vypadalo to, že nás poženou zpět do Dombaje, ale nakonec nám umožnili pokračovat s tím, že si nás pozdějc najdou. A taky našli. Po schůzce s vojáky jsme prudce stoupali údolím Kiči Murudžu do tábořiště v pásmu nízké vegetace až do výšky 2 205 m. Zde nocujem. Až na komáry a ovády co tu koušou se cítím fajn, uvidíme zítra.
8. den – sedlo Střední Kiči Murudžu, expedice Kavkaz
V 6.45 hod jsme vstávali a v 8 20 vyrazili údolím Kiči Murudžu na stejnojmenné sedlo. Představte si vysilující 5 a 1/2 hodiny trvající výstup téměř 1 000 m nahoru nejdřív travou s rododendrony, pak sutí a nakonec sněhem s báglem, který má kolem 25 kg. Před vrcholem náši skupinku překvapili dva v botaskách obutí po zuby ozbrojení vojáci, před kterými jsme chvatně ukrývali peníze. Naštěstí to byli Rusové. Propustky v pořádku. Po dosažení sedla ( 3 144 m) jsem vybalil svou papírovou modrobíločervenou vlaječku, pořídili jsme pár fotek a sestupovali přes kameny a zrádné rododendrony do údolí Machar – su, kde jsme rozbili tábor. Kolem nás kvetou astry, turany, sedmikrásky, pampelišky, chrpy, kakosty a další kytky, které neumím pojmenovat. Teď, ve 20 15 hod po 10 hodinách chůze máme konečně volno a únava se na nás začíná projevovat. Zapaluju si cigaretu, když sedím u vařiče s čajem a vychutnávám život. Je cítit. „ Dej si Marlboro a volně dýchej“ říká Marek a my se tomu smějeme.
9. den – údolí Džal – Suz – Čam, expedice Kavkaz
Budík na mých hodinkách zvonil opět v 6 45 hod. V 8.20 jsme vyrazili dolů údolím Machar -su. Po 45 minutách pochodu jsme narazili na vojenský stan ze kterého překvapivě vylézali rozespalí vojáci v papučích, ozbrojeni samopaly. Něktří z nich na nás mířili samopaly, které měli přiložené k líci. Nepříjemné. Chtěli vidět pasy a jejich staršina asi po půl hodině rozhodl, že 3 vojáci půjdou s námi na základnu, která se nachází asi 15 km dolů údolím. V nestřeženém okamžiku vojáky fotím. Je to risk, kdyby mě viděli seberou mi celý film. Šli jsme tedy s nimi až do údolí říčky Gondarai. Zajímavý pocit mít za zády vojáky se samopaly. Trochu jsem si s jedním povídal a byl docela prima. Pracoval jako voják na smlouvu druhý rok a byl z Moskvy.
Když nás vojáci v hlavním stanu prolustrovali, sestra vojáky ukecala, aby ji nechali svézt se na pravém Mongolském plnokrevníkovi. Byla celá šťastná. Na rozloučenou jsme od vojáků obdrželi 3 bochníky chleba, které jsme spravedlivě rozdělili mezi všechny. Po zastávce na oběd pokračujem vzhůru nejdřív příkře pak pozvolna údolím Džal -Suz- Čam. V 17 hod jsme dorazili k pasteveckému sídlu ( chatrč a ohrada na dobytek) kteří nám dali ochutnat placek z mouky a sajranu ( něco jako kefír) a maso z tura ( kozoroh). Kozoroh je sice chráněný, ale pastevci tento zákaz očividně ignorují a pušky jim visí přímo na hřebíku uvnitř chatrného srubu. Na revanš jsme jim dali ochutnat českého Kalvadosu (52% alc) a cigarety. Peníze odmítli. Pokračujem dál tvrdým 2 hodinovým stoupáním po levé straně řeky kolem vodopádu až na kótu 2 670 m.n.m., kde jsme dorazili v 19.30 hodin. Jsem hodně vyčerpaný a když se podívám na Michala, on taktéž. Strhávám ze sebe oblečení . Něco mě žere na zádech a zjišťuju, že tam mám plno puchýřů. Vrhám se do vody v potoce a oblékám čisté triko. Na večeři máme nudle a čaj. Teprve kolem 20 00 hodin se rozhlížím a vidím jak nádherně tady je. Ohromné výhledy na zasněžené a skalnaté vrcholy „čtyřtisícovek“ jsou blízko. Tábor je jakoby zasazen uprostřed skalního města.
Pořád se mi vtírá Markova říkanka z dopoledne – „ Iljóša pašól“ – teď si říkáte: „ Kde šel, Iljoša ? “, …no, a Marek odpovídá „ On pašól gládom“ ( pošel hlady… – typicky ruské :-) Je 22 30 a jdeme spát.
10. den – sedlo Severní Džalnakol, expedice Kavkaz
Budík zazvonil v 6.42 ale svaly mě bolely tak, že jsem se nemohl ani pohnout. Ráno je krásné. Flaškin přišel ségře ukázat bolák na noze, který má po Bolševníku. Doporučila mu natřít to dezinfekcí a nepřevazovat.
V 9.00 vyrážíme vzhůru travou, pak kameny a sutí k sedlu Severní Džalnakol ve výši 3350 m.n.m.. Posledních 100 výškových metrů tvoří sněhové pole přerušované trhlinami. Navazujeme se po čtyřech na lano ve vzdálenosti 6 metrů ( Honza mi na smyčku uvázal Prusíkem větší smyčku abych se měl kde při pádu do trhliny nohou zachytit – horní úvazek stahuje a po dvou minutách končíš. Ve 13.30 hod dosahujeme sedla. Pohled při se stupu dolů je strhující a údolí řeky Uzunkul vypadá jako z letadla. Musíme sestoupit asi 1300 výškových metrů.
V jednom místě se ségra dostala na skálu, zůstala na římse a nemohla s těžkým batohem bez mojí pomoci ani tam, ani zpátky. Jsem rád, že jsem jí pomohl. Pomalu začíná pršet. Po chvíli se déšť mění v liják a začínají padat kroupy velikosti hrachu . Sestupujeme dolů strmým, kluzkým travnatým srázem a potokem. V 17.00 hodin přicházíme za prudkého lijáku do salaše, kde sice skrz strop taky prší, ale máme od pastevců slíbený čaj. V salaši je tma a docela chladno, neboť zde není elektrika, plyn ani voda. Sedíme na vlhkých postelích a kdesi daleko v Aténách začínají Olympijské hry. Po hodině a půl čekání na čaj se rozhodujem jít dál, do horolezeckého tábora Uzunkol. Nechávají nás přespat v dřevěné chatce. Někteří z nás večer v místní hospodě zkouší domorodé tanečky ( „namlouvací“ tanec trvá asi hodinu). Já ne, protože mám mokré boty a navíc mě bolí nohy. Sedím, cpu se Chičinama a zalévám to pivem značky Baltika No 3.
11. den – údolí řeky Ulpu – Kam, expedice Kavkaz
V horolezeckém táboře jsme se do slunného dne probudili v 9 15 hodin. Následovalo sušení věcí na slunku a klidné dopoledne. Po vydatné snídani ( kaše, čaj, čokoláda) jsem asi 2 hodiny pozoroval Rusy jak si připravují výstroj na lezení v nedalekých skalách. Naše malá expedice je v časové tísni, protože vypadá, že se nestihnem do sedmého dne dostat pod Elbrus, pak bychom přišli o jediný den volna v kempu. Rozhodujem se použít náklaďák k přesunu do údolí Ulpu kam. Ve 13 hodin jsme si v táboře dali k obědu placky Chi čin a pivo a po obědě jsme vyjeli náklaďákem typu GAZ na 25 km cestu, kterou jsme původně chtěli ujít pěšky. Po divoké, umlácené cestě otevřeným náklaďákem ( padaly hlášky typu „ to má spotřebu 100 na 100“, apod.) jsme asi po dvou hodinách dorazili do osady v údolí Ulpu- kam ve výšce 2200 m. Zaplatili jsme řidiči tučných 2000 rublů a po nezbytné kontrole pasů a propustek jsme vystoupali údolím nahoru až do výše 2700 m.n.m.. 100 m od nás se páslo asi 50 jaků a více než 3 výškové kilometry nad námi se tyčil sluncem ozářený bílý vrchol Elbrusu.
Po večeři jsme šli kolem 22 30 hodin spát. Byla nádherná letní noc s mnoha hvězdami, teplota kolem 7 stupňů. Kdyby to tak vydrželo, to bychom potřebovali.
12. den – Sedlo Chotjutau, Prijut 11, expedice Kavkaz
Budík zazvonil tentokrát v 6.30 hod a v 8 hodin jsme vyrazili na sedlo. Po necelých 3 hodinách stoupání přes kameny jsme vystoupili na sedlo ve výšce 4100 m.n.m. Byl tam po 6 dnech mobilní signál a Honza Odehnal se dozvěděl, že lidé, kterým zajišťoval dopravu a pojištění v Kirgistánu se zabili nebo těžce zranili při sesuvu seraků v pohoří Ťan-Šan. (Ťan-Šan je předhůří Himalájí, vrcholy okolo 6000 m.n.m. – pozn. autora). Nevěděli jsme nikdo co na to říct a pomalu jsme se navazovali na lano a nasazovali mačky. Pamatuji si Honzu jak bezmyšlenkovitě uvazoval osmičky na 20 metrovém lanu. Tehdy jsem si uvědomil, že se pokusíme vystoupit na vrchol. Zkusíme to. Následoval namáhavý traverz ledovým polem na horní stanici lanovky na Elbrus (3600 m.n.m.). Trval asi 4,5 hodiny a celou dobu jsme byli navázaní na dvou lanech. Cesta vedla přes četné ledovcové trhliny a vyvřeliny. Oblast pod Elbrusem vypadala trochu jako měsíční krajina. Bez života, jen skály, led, a suť. Proti nám šla skupinka tří nenavázaných Poláků. Na horní stanici lanovky, kam jsme se konečně doplazili jsem nepostřehl, že Kristýna, Michal a Jitka odjeli dolů z hory, do kempu Elbrus – místa našeho dvoudenního odpočinku. My ostatní jsme kolem 18 hodiny, po tom co jsme na lanovce snědli polívku a vypili pivo vystoupili na kótu 4200 m. – bývalá chata „Prijut 11“. Ten den jsme překonali 1500 m výškového rozdílu a byli 11.5 hodin na nohou. Protože jak jsme předpokládali v chate nebylo místo, postavil jsem během 10 minut s lyžařskými rukavicemi na rukou stan na betonové ploše obehnané zdí v místě bývalé vyhořelé chaty. Ostatní si stany postavili na sněhu, mimo chatu. Myslel jsem, že zdi nás budou chránit před studeným větrem. Kolem nás se povalovaly haldy konzerv, prázdné plastové lahve, staré jídlo, špačky od cigaret, cihly, kusy betonu a lidské výkaly. Ve stanu ! jsme na plynu se ségrou uvařili večeři, oblékli si všechny věci co jsme měli a ve 21 hodin zalezli do spacáků. Vítr s pleskotem narážel na stěny stanu a my doufali, že se počasí zlepší.
13. den – Lekce od Elbrusu, expedice Kavkaz
Nízký tlak, hluk v táboře, a hlavně zima mi nedovolovaly usnout. Budík zazvonil ve 2 00 ráno a já jsem se probral z polospánku. Vítr se snažil snad roztrhnout stan na cáry. Posnídali jsme kousek chleba a ve 2.30 hod jsme šli dolů ke stanům na sraz před výstupem. Irena nadává, že jsme vstali pozdě a nestihli jsme se obléct. Ve 2 .33 přicházíme k ostatním a ti ihned vyrážejí do tmy nahoru. Zapoměli jsme cepíny a ségra se pro ně vrací. Namáhavě si nasazuju mačky a cítim únavu. Konečně ségra přichází a spolu s Odehnalem se vydáváme stíhat první skupinu. Jsme prakticky první, kteří se dnes pokoušejí o vrchol, nikdo není před námi. ( O chvíli později nás předjíždí Ratrak plně naložený buď Japonci nebo Američany. O půl kilometru nahoře zastavili a pokoušeli se o totéž co my, jak dopadli nevím.) Počasí se bohužel horší každým krokem. Mraky se honily nad našimi hlavami, viděl jsem blesky, místy, pak už všude byla silná mlha. Viditelnost tak na 5 kroků. Je mi docela zima i když mám na sobě všechny věci co mám sebou. Začínají mi mrznout prsty u nohou i když mám 3 tenké ponožky, jedny silné a Goretexové kožené boty. „ Je vůbec něco, co by nás mohlo odradit ?“, ptá se Petr. „Eliášův oheň“ odpovídá bezbarvě Odehnal. Co to je nevím, ale neptám se. Mozek nepracuje jak by měl. Držíme se se ségrou s Odehnalem vzadu. Po hodině a půl pochodu sněhem je mi jasné, že já na vrchol učitě nedojdu. Je mi zima, a jsem unavený z minulých dní. Dneska na to nemám, leda by se okamžitě změnilo počasí. „ Jak dlouho chcete ještě bojovat ?“ ptá se Odehnal mě, Marka a ségry. Neříkám nic a Marek chce pokračovat nahoru. A tehdy jsem poprvé nevěděl co dělat. Nahoru jsem nechtěl jít, protože tam bylo peklo, dolů jsem se netroufal vrátit, protože jsem se neuměl ve tmě zorientovat a neznal jsem profil hory. Co s náma bude a kam jsem se s tou ségrou zase dostal? ..... Plíživý strach otupený výškou a zimou a boj o kousek tepla a světla ostře kontrastuje s vymoženostmi a pohodlím civilizace. Dál postupuju jako automat. O 20 minut později jsme potkali Flaškina a Honzu, kteří se rozhodli pro návrat dolů. Konečně vysvobození.! Po krátkém rozhovoru se nám podařilo přemluvit Marka k sestupu. Při zpáteční cestě jsme pomohli hledat stan dvěma Polákům. Podařilo se. V 5.40 jsme vlezli zpátky do stanu, něco málo jsme snědli ( nevím co) a tentokrát tvrdě usnuli. V hoře zůstal ještě Jarid, Jirka, Arnošt a Pet.r Probudili jsme se ségrou asi v 9 00 hodin a dozvěděli jsme se, že zbývající 4 z naší skupiny dorazili do stanů na Prijutu v 6.40, tj. hodinu po nás. Venku už všichni balili stany a docela spěchali dolů, do tepla na horní stanici lanovky, na čaj. Přidali jsme se k nim tak horlivě, že jsem v tábořišti nechal jednu tyčku od stanu a ségra tam zapoměla rukavici. Ruský čaj není žádná lahůdka a i když jsem prodavačku sledoval, ˇat do něho nedává sirup, nějak ho tam propašovala a ten se okamžitě srazil a udělal žmolky. Dobrou chuť.Kolem 13 00 jsme sjeli lanovkou dolů, a dali si boršč ve venkovní restauraci. Myslím, že jsme si ho zasloužili. 18 00 hodin, tentýž den – Potom, co jsme šťastně v jednom baru rozměnili 100 USD ( kapánek nevýhodně), jsme nasedli do auta a přijeli přes vesnici Terskol a Tegeněkli do vesnice Elbrus, kam jsme na 2 dny zapadli do typicky Ruského kempu, tuším že se jmenuje Adyl – Su. Jeden záchod na 500 lidí, žádná sprcha a Jarida pokousal místní pes. Večer jsme všichni strávili v sauně a pokoušeli se trochu vzpamatovat. Dle Ruského zvyku v sauně konzumujeme meloun s vodkou. Vytrvale prší.
14. den – kemp Adyl- Su, vesnice Elbrus, expedice Kavkaz
I dnes prší, sedíme ve stanu.Flaškin, Jirka, Petr, Honza, Marek a já máme průjem z místní vody. Dopoledne jsme v pěti obchodech ( Magazínech) poskládali nákup na příští šesti denní trek do Bezingijské stěny a odpoledne jsme se ségrou navštívili místní Vysockého muzeum v socialistickém duchu, které nabízelo mnoho textů a málo exponátů z Kavkazu. Když jsem se ptal na CD anebo kazety od Vysockého, mladík co prodával lístky jen zamítavě vrtěl hlavou. Na zabití deštivého odpoledne to bylo dobré. Jinak atmosféra v kempu dobrá není. Oba dny bojuji s pocity méněcennosti a nic se mi nechce. Možná za to může neúspěch na Elbrusu, možná deštivé počasi, možná kemp a jeho hygiena, možná celé Rusko, kterého mám najednou po krk. Dostávám menší ponorku z účastníků této výpravy a vyhýbám se jim. Lítám pořád na „záchod“ do lesa. V kempu byli ubytováni lidé ze dvou českých autobusů cestovek Eurotour a CK Turistika a hory. Jak jsme se dozvěděli, ostatní Češi dělají v klidu hvězdicovité aklimatizační výlety a čekají na den „D“ , kdy se pokusí o Elbrus ( aby se z něho neposrali). V hospodě nás navštívili večer dva Poláci a nalili nám každému vodku. Až když odešli, dozvěděl jsem se, že to byli ti, kterým jsme nad Prijutem ukázali cestu k jejich stanům. To potěší. Večer jsme načli v místní šašlikárně ( český výraz pro jejich hospodu, odvozeno od výrazu šašlik – maso na špejli, hlavně beraní a jehněčí prokládané zeleninou a špekem ) kde nás překvapila pomalá obsluha – čekali jsme na jídlo od 18.45 do 20.30. Někdy mám pocit, že Rusové snad ani o naše peníze nestojí. Pak jsme se přesunuli do sauny a k melounu s vodkou a bylo to prima.
15. den – Bezingij, expedice Kavkaz
Budík zvoní v 7.00 hod. Máme dost plynu, tak se ségrou děláme kafe pro celou expedici. Arnošt, Flaškin a Jirka mají ještě žaludeční problémy z předchozího dne. V 9 00 naskakujem do stařičké dodávky zn. Mercedes a přesunujem se 250 km do vesnice Bezingij, dáváme si meloun doslova na cestě a pokračujem dalších 20 km náklaďákem do údolí řeky Čeran Bezingij až k horolezeckému táboru Bezingij. Arnošt s Jaridem konstatují, že i z nemastné akce jako je ta naše, se dá udělat alespoň polomastná. Pokračujem údolím Čeran Bezingi nad ledovcem Ullučiran a po 2 hodinách pochodu s bágly plnými jídla na 6 dní, to zapíchli. Bylo 20. 30 hodin. Honza řekl, že ta bílá linka na konci údolí vysoko ma obloze není mrak, ale horní hrana horského masivu Bezingijské stěny. Večer nás v táboře navštívilo stádečko kozorohů, svítili jsme na ně baterkama a oni na nás na oplátku svítili korálkově hnědýma očima. „Safari“ řekl Honza. Přes noc kozorozi šramotili kamením těsně u našeho stanu a olizovali nám ešusy. Cítili sůl.
16. den – Bezingijská stěna, expedice Kavkaz
Ráno vstávám v 8.30 a celý rozlámaný lezu ze stanu. Ten pohled mi však skoro vyrazil dech. Bílá, skoro neviditelná linka ze včerejšího večera se změnila na obrovský bílý horský masiv přehrazující konec údolí na Jihu. Dominanta byla hora napravo – Gestola (4859 m), sedlo vedle se nazývá Čjurlenis a ještě kousek vedle Kamynské plato. Výhled uzavírala Pik Šota Rustageli (4 859 m) V 11 30 hod potom, co jsme osušili věci a po snídani ( ovesná kaše) jsme vyrazili na krátkou 4 hodinovou tůru nahoru ledovcem Ulučiran směrem ke Stěně. Přešli jsme desítky trhlin v ledu a poslouchali šumění vody pod ledovcem. V 17 15 jsme dorazili na plató vedle serakového pole přímo pod stěnou – výška 2975 m.n.m. a rozbili tábor. Stěna je impozantní – úplně nalevo Šchara ( 5068 m), Pik Puškina (5033m), Džangitau ( 5058m), Šota Rustageli a Gestola. Arnošt postavil Kristýně stan snad naschvál až za říčkou, chudák Kristi má bolavé koleno a je dost směšné sledovat, jak se belhá s lyžařskou tyčkou v ruce přes řeku za náma. V 19 30 po západu slunce je tu pěkná kosa. Zítra nás čeká sedlo Dychnyauš na lehko s návratem do stejného místa. Jsem zvědavý, kolik nás půjde. Večer se snažíme identifikovat hvězdy podle astronomického kalendáře, ale nemůžem se shodnout na nastavení. Velký Vůz máme přetočený vzhůru nohama a ještě napravo místo nalevo. Příští den se se ségrou shodujem, že je třeba posunout nastavení času na kalendáři o 11 hodin víc, protože je koupen v Kentucky v USA. Honza ( Perema) nás však vyvede z omylu a nakonec to s jeho pomocí nastavíme správně – kalendář platí pro všechny místa na zeměkouli kolem 40 rovnoběžky, což moc nechápu. Je tady plno kamzíků.
17. den – sedlo Dychnyauš (3975m), expedice Kavkaz
Budík nás nemilosrdně budí v 6 30 hod, ale my se ségrou se až do 7 00 hod ve spacáku ani nehnuli. Po dobré snídani – ovesná kaše + čaj jsme v 8.10 hod vyrazili v počtu 9 lidí ( já, ségra, Odehnal, Honza Perema, Jarid, Arnošt, Petr, Jitka a Michal) do sedla. Ostatní zůstali z různých důvodů v táboře. Jdeme kamzičí stezkou po valu vedle ledovce a pak kamennou morénou. Zastavujem se u kamenného pomníku Černíka a Studničky ( jedna z mála fotek, co mám) kteří zahynuli v roce 1972 ve stěně Šchary. ( 5068m) Ruští záchranáři je nenašli a Arnošt prohlásil, že právě projíždějí v ledovci kolem nás ( ledovec Ulučiran se pohybuje rychlostí 10 m za rok ) Morbidní, ne ? Teď , v zářijový večer když to píšu, cítím vlhký vzduch který tam byl a paprsky slunce, cítím mokrý sníh a navlhlo v botách. Cítím to napětí, co nás čeká na sedle před námi, slyším vtípky Pražáků. Úplně jiný svět. Tak nepochopitelný, tady v Ostravě. Trochu se mi stýská, právě teď. Šli jsme ještě asi hodinu, a když jsme si dávali tatrankovou pauzu, Michal s Jitkou se rozhodli vrátit se se slovy „ Ty tři hodiny výstupu za to nestojí“. „ Stojí to za to ?“, zeptal se Michal Honzy Odehnala. „Ne“ odpověděl úsporně Honza. „Všude jsou jen hory “. Pokračovalo nás tedy sedm. Na následující etapu jsme se navázali. Začíná sněhové pole a můžou být trhliny. Po obědě ve 12 00 hodin, těsně pod sedlem Dychnyauš uprostřed ticha jiskřivé krásy sněhu spadla ségra do 7 metrové trhliny. Byl jsem hned za ní a pověsil jsem se na lano. Taky Arnošt před ní zalehnul na cepín. Protože zapadla jen asi po prsa dostala se z trhliny bez cizí pomoci a nic se jí naštěstí nestalo. Na sedle Dychnyauš jsme byli ve 12 30 hodin. V dálce jsme viděli vrchol Triglavu, ale není to potvrzeno. Cestou zpátky jsem viděl 3 kamzíky, ale než jsem stačil vytáhnout foťák, zmizeli ze záběru, mršky. . Stejně jsem je vyfotil v 17 00 po příchodu do tábora. Večeře – sušená ryba ( asi treska) a br. kaše.
18. den – údolí Dumala, expedice Kavkaz
Pekelná etapa začala nenápadným odchodem v 8.30 hod z tábořiště nad Seraky. Je podivuhodné jak jsem ze včerejška unavený. Nebo celkově. Ledovec Ulučiran ze kterého scházíme se přes noc proměnil v led hladký jako sklo. Uvažujeme nad tím obout si mačky, ale nakonec postupujem bez nich. S holemi to celkem jde, ale postup dolů je dost pomalý. V 11 00 dopoledne k nám zespodu dorazili vojáci a zkontrolovali naše pasy. Pokračovali dál k nějakému jezeru, ale netuším kam. Za námi je jen Stěna a samé hory. Jdem a jdem a jdem. Kolem bivaku horolezců, až k Horolezeckému táboru, kde jsme byli před 4 dny. Tady jsme si dali oběd ( vyjímečně jako lidi v jídelně horolezeckého tábora ) a pokračovali údolím Čerek až po ústí údolí Dumala. V 17 hod. značně unavení jsme sedli na okraj pole a bavili se pozorováním marihuany, která zde na poli rostla úplně volně. Rusové to snad vyvážejí. Uvažovali jsme, že trávu povaříme s mlékem a sjedem se. Nakonec jsme posbírali několik palic – samic a kde skončily nevím. Postupovali jsme údolím Dumala nahoru. V 19 00 jsme ztratili cestu a čekali na Honzu, který šel proti proudu řeky hledat tábořiště. Podělil jsem se s Flaškinem a Honzou ( Perema) o poslední tři cigarety. Bylo na nás vidět, že toho máme plné brýle. Další hodina pochodu a dorazili jsme na pastvinu u řeky, kde jsme se sesunuli na trávu. Pastevečtí psi začali nepřátelsky štěkat, ale zanedlouho přišel bača. Sláva, můžem tu nocovat, jen stany jsme dali víc na stranu kvůli ovcím. Večeříme zkažený Ruský salám s knackebrotem, čaj a malkao. Před tím, než jdem spát počítáme ovečky, je jich přes dva tisíce.
19. den – stále údolí řeky Dumala, expedice Kavkaz
Po 11 hodinovém spánku jsme se v 8.30 probudili do nádherného rána v pasteveckém teritoriu údolí Dumala. Dva bačové hnali ovce přes kýčovitý můstek do svahu nad řeku. Je zajímavé ovce pozorovat. Nejchytřejší je koza, která jde vepředu a nebojí se jako první přejít můstek. Ve druhé skupině ovcí je nejchytřejší nebojácný starý kulhavý beran. O chvíli později snídáme příšerně hnusnou věc -zahuštěné slazené mléko s chlebem. Nejlepší byl šálek instantní kávy. Neprozřetelně vyhlašuji, že je slazené mléko k dispozici. Michal a Jitka Bejčkovi se na něj vrhli se lžícemi a půlku snědli. O den později by se docela hodilo. V 10.20 jsem z tábořiště vyrazil jako poslední a po chvíli pochodu jsem udělal fotku naší skupiny jak stoupají s bágly na zádech k sedlu Dumala. Sledoval jsem skupinku lidí pomalu stoupající a mizející ve svahu hory, každý človíček má z té dálky batoh větší než on sám. A najednou už jsem nechtěl být fotografem, chtěl jsem být s nima, poutníkem jako oni. A tak jsem sbalil foťák a vyrazil nahoru směrem k zasněženým vrcholům hor na obzoru. Za lidma, kteří chtějí být na cestě, která nikde nekončí, sedět večer nad vařičem a pít kafe, dělit se o poslední cigarety a tlachat o nesmyslech ..... A ráno jít dál, a příští ráno zase a znovu a znovu. V 10 hodin dopoledne se udělalo Markovi zle od žaludku a já, Honza, druhý Honza, Flaškin, Jirka a Petr jsme si rozdělili do batohů jeho věci, aby to neměl tak těžké. O hodinu později jsme to s Markem museli zapíchnout v údolí ( zvracel). Postavili jsme pro něj stan, který jsme pokryli lesklou Al folií ( odpuzuje sluneční paprsky) a uvařili čaj. Zřejmě tu budeme muset zůstat až do zítřka. Blbé je, že už prakticky nemáme co jíst a voda je tu prudce kontaminovaná od stád ovcí, krav a koní nad náma. Na večeři jsme měli bramborovou kaši a sušenou rybu. Vodu jsme filtrovali přes kapesník a chemicky upravili. 7 kapek roztoku A na litr, 7 kapek roztoku B. V 21 hod jsme šli spát
20. den – sedlo Dumala, Vrchní Valkyrie, expedice Kavkaz
Budík zazvonil v 6.30 hod. Po mizerné snídani, která se skládala s filtrované vody ( neměli jsme plyn na čaj) a knackebrotu se slazeným mlékem ( SALKO) jsme vyrazili do sedla Dumala ( 3 144 m) Kolem 14 00 jsme tam byli, velké balvany se válely mezi travou. Sestupovali jsme dolů po pastvinách, údolím nad ovčárnou až jsme se napojili na nově stavěnou cestu, která má vést údajně až pod Elbrus. Poslední etapu do Vrchní Balkárie nám skrátil náklaďák, který nás postupně všechny vzal na korbu ( jeden z pasažérů bylo 3 měsíční tele) Vrchní Balkarie je městečko jako z konce světa. Domky různobarevně slepené v islámském východním stylu působí exoticky. V místní restauraci, kde se po baru proháňěli vrabčáci a na stolech se povalovaly zbytky skopového masa jsme si dali sekanou s těstovinami. Byli jsme vyhladovělí.
Naše expedice se vyznačovala dosti chabou znalostí Ruštiny, takže v obchodě, kam jsme zavítali doplnit naše chatrné zásoby, jsme označovali slovem „Pomidor“ rajčata, pomeranče, citróny a já dokonce později i Meloun. Zajímavé bylo, že prodavačka vždy pochopila co chceme a podala nám tu rajčata, tu pomeranče nebo citróny. Jinak byl náš hlavní nákupní artikl Ruská zmzlina – tzv. Maróženoe a pro ty z Vás, kteří se už už chystají do Ruska je třeba říct, že nejlepší je modré barvy ( Rusky : „ galubóje maróženoe“ ) Poslední odpoledne naší výpravy jsme se rozhodli strávit v Městečku mrtvých, které leží na jižním konci Vrchní Balkarie. Pojedem tam náklaďákem a pak se přesuneme na Galuboe Ózero do kempu ( asi 20 km z Balkárie).
Sebou jako průvodce jsme vzali vtíravého domorodce „ Muchu“ který se pyšnil dobrou znalostí čehokoli od historie, přes geologii, ekonomiku a politiku. Nebyla to tak docela pravda, jak jsme postupně zjišťovali. Autem jsme přikodrcali k železné lávce, která v minulosti oddělovala zdravé od nemocných morem. Pověst říká, že zdraví položili jídlo pro své nakažené příbuzné na určené místo a jestliže jídlo zmizelo, byli tito ještě naživu. Nemocní údajně bydleli v kamenných domcích, ze kterých jíž zbyly jen ohrady zhruba 5×5m terasovitě stoupajících k dřevěnému kostelíku. Prošel jsem lávkou a stoupal ke stavbě kostelíka. Párkrát jsem se odřel o dráty, spálil o kopřivy a bodláky. Místní historii se nám pokoušel objasnit náš průvodce „Mucha“ ale poněkud v jiném stylu ( Městečko označil za opuštěnou vesnici po zásahu Stalina, který v 50 letech vyvezl její obyvatele do Kazachstánu). Tak si vyber. Rovněž jsem využil „průvodcovy“ služby při sestupu k mostu. Cesta skrz ploty, 5 metrové zdi, příkopy s 2 metrovými kopřivami byla daleko horší a delší nežli ta moje nahoru. „ To je Rusko“ smál se Honza a já hlasitě nadával a klopýtal za „Muchou“. Pak jsme půl hodiny čekali na sestru s Kristýnou, které se v labyrintu „Mrtvého městečka “ ztratily. Kolem 20 00 hodin jsme dorazili k Hornímu jezeru „ Galuboe“ – jedno ze soustavy 5 Minerálních jezer. V Dětském táboře jsme nejdřív tak 3 hodiny seděli nad pivem. Drobnosti jako sýry, a zeleninové saláty, které nám šéf kempu sem tam předhodil v nás mizely závratnou rychlostí. Kolem 22.00 hodiny, kdy jsme už hlady šilhali se Honza Odehnal zeptal šéfa kempu, nebo kdo to byl, jestli bude nějaké ta večeře. „ Da, u menjá rýby – špróty v kanzérvě “ odpověděl liknavě šéfkuchař a o 5 minut později kolem nás ve tmě a v tichosti přešlo pět rybářů s pruty přes ramena. „ Jestli je jdou teprv lovit, máme čas“ poznamenal Jarid. Nakonec jsme se dočkali. Šproty byly mastné, asi starší kousky, ale dalo se to jíst.
Zbytek večera jsme strávili klasickými dovolenkovými plky. Po obvyklém asi 3 hodinovém vyjednávání nás správce nechal přespat venku na zakryté terase. Pokoušeli jsme se za zvuku lidové Ruské muziky usnout. „Helé, nevíte který borec od nás na Olympiádě vyhrál stříbrnou medaili ve střelbě ?“ zeptal se Jirka anonymně nás všech ležíích ve spacácích. Nikdo nevěděl, kdo ji vyhrál . Já jsem akorát věděl, že nějaké olympijské hry běží. „A neznáte borce co by vyhodil místní diskotéku do povětří ?“ bodoval Marek. Zasmáli jsme se a usínali v pohodě.
21. den – odjezd z expedice Kavkaz
Vstáváme v 5.45 hod. Už jsme zase čtyři. Já, ségra, Michal a Jitka. Autobus v 8.00 do Nalčika, pak se rozhodujem využít služeb místního taxikáře a přesouváme se 130 km do Minerálních vod. V nádražní hale se místní policie pod záminkou nesprávně vyplněných imigračních karet snaží dostat z nás nějaké prachy. Připadám si bezmocný a jdem kupovat lístky na vlak, ovšem bez pasů. Korupce a úplatky v Rusku evidentně bují a ztrácím iluze. Na nádraží potkáváme dva další nešťastníky z Čech, kteří na úplatcích vydali několik set USD. Pomáhám jim kupovat lístky. Slibujeme policajtům 10 USD a vytrácíme se potichu z nádraží. Povedlo se. Do odjezdu vlaku sedíme v restauraci a po dvojicích se střídáme v nákupu suvenýrů. Nasedáme do vlaku směr Charkov a máme radost, že nás policajti neokradli. Těším se na meloun. Jsem unavený.
22. den – Charkov, Kyjev
Je 10 00 dopoledne a po snídani ve vlaku směr Charkov ubíjíme čas klábosením s Rusy a Ukrajinci. Hodiny se líně převalují, pospáváme na palandách a je to celkem pohoda.
Teď – v 16 20 hod sedíme v Charkově v expresním vlaku do Kyjeva. Nepodařilo se nám přes veškeré úsilí na mezinárodní kase koupit lístky na vlak Adler – Lvov. Je to ke vzteku! V Kyjevě, kam přijedem ve 22.50 hod budeme mít asi 2 hodiny čas, tak máme poslední šanci lístky sehnat. Je tu vedro – dělá se mi zle a končím.
24. den – Jede se domů
Probouzím se v ubytovně Slovenských železničních drah v Košicích v 7. 10 ráno. Jsem rád, že je mi podstatně lépe nežli včera a předevčírem. Můžu si udělat poznámky, protože rychlík „Košičan“ do Ostravy nám jede až v 9.20 hod. Abych teda shrnul, co se zhruba přihodilo 22 a 23 den. Ve vlaku do Kyjeva mi nebylo nejlíp. Nejdřív jsem zezelenal, pak ze mne tekl pot a pak jsem odešel přes bar směrem k záchodkům. Ty nefungovaly, takže jsem se pozvracel. Pokračoval jsem dál do dalšího vagónu a opět zvracel před záchodem, který byl tentokrát obsazený. Nebýt ségry, která se místo mě hádala s průvodčími a posléze i uklízela co ze mě vypadlo, tak nevím, jak bych to zvládal. Když jsem po úmorné cestě o půl jedenácté vylezl v Kyjevě z vlaku bylo mi pořád zle. Pořád jsme neměli ty jízdenky na vlak. Pamatuji se, že iniciativu se sháněním jízdenek jsem přenechal Michalovi a my ostatní jsme postávali u báglů. Pokusili jsme se dostat do vlaku na Slovensko, ale lístky nebyly, tak jsme to zkoušeli přímo na peróně přes průvodčí. Rozdělil jsem nás na dvě skupinky a ptali jsme se průvodčích v jednotlivých vagónech jestli nás vezmou. Chtěli 2 krát až 3 krát více nežli je cena jízdenky. Tak to ne. Koupili jsme lístky na vlak do Lvova, který jel po 3 hodině ráno. Do příjezdu jsme seděli před nádražím, ségra spala a já kouřil cigarety a chroupal máčené sušenky značky Jubilejnye. Celou dobu jízdy vlakem do Lvova jsem ležel v posteli. Voda v samovaru měla jen 60 ° C takže jsme pili jen balenou vodu. Ačkoli jsem se celé dopoledne ve vlaku v posteli ani nehnul, bolela mě hlava a dělalo se mi mdlo, došlo mi, proč má Michal tak těžký bágl ( 35kg) Vytáhl na poslední den úplně nové čisté triko a šortky. Jó – hygiena na prvním místě, která ho ovšem stála ohromné množství síly a musel oželet oba alternativní výlety jak na Elbrus, tak na sedlo Dychnyauš. Ve Lvově jsme chytli taxík a pak autobus do Užgorodu. Z okýnka pozoruju krajinu, stejnou jako u nás před 50 lety a hlídám se, abych nezvracel. Uprostřed řeky rybář, pod mostem se splavují koně a výše si hrají polonazí chlapci s obručí. Jen ty holky jsou luxusně oblečeny. Jako pěst na oko. Z Užgorodu nám jel ve 22.30 mezinárodní autobus do Bratislavy. To byla klika. Před odjezdem jsme ještě stihli slupnout Ukrajinskou pizzu z Pizzerie u nádraží. 2 hodiny na hranicích a kontrolovali nám i zavazadla, o pasech nemluvě. Vjíždíme na Slovensko. Jsme doma !! V Košicích jsme se rozloučili s Michalem a Jitkou, kteří se rozhodli pokračovat do Bratislavy a pak do Brna. Jsme doma a málokdy jsem tak rád, jako tentokrát. O půl jedné dnes ráno, na nádraží v Košicích jsme potkali asi 17 letého mladíka se širokým trempským klouboukem a v maskáčích. „Odkud jedete, lidi ?“ zeptal se se zájmem. „ Z Ruska“ vesele odpověděla sestra. „ Fí ha…?, a jaký to tam je?“, špatně ukrýval zvědavost. „ Hladový !“ zasmála se ségra a kousla do čerstvého Slovenského! rohlíku s ořechy.
Pro všechny, které baví cestování a umí číst
Richard Tomis
Článek k zájezdu Kavkaz - oblast Bezengské stěny a Elbrus
Pořádala CK Rajbas - Outdoor Travel
