Motorkářská dovolená pro každého

V dnešní době, kdy je čas vyvažován zlatem, si pořádnou expedici po vlastní ose může dovolit už jen málokdo. To ale neznamená, že bychom měli sedět doma na zadku!

 

Asi bych se vám měl představit: jmenuju se Honza Odehnal, ale od základky se mi nikdo neřekne jinak než Ode. Splnil jsem si hned několik snů najednou, za což jsem osudu a náhodě neskutečně vděčný: pořád jezdím na motorce. A pořád nejraději objevuju místa, o kterých se moc neví. Čím jsem starší, tím víc zastávám názor, že motorka je nejlepší dopravní prostředek pro svobodné cestování. Mohu srovnávat, na kole jsem projel Island, Anglii, Nový Zéland, Ukrajinu, Rumusko, Maďarsko, Slovensko, pěšky s batohem jsem také vystoupil na pár kopců na Kavkazu, Himalájích, Ťan Šanu, Andách, ale cestování na motorce je  zkrátka nejlepší – moc se nenadřu a hodně toho poznám.

Stejně jako mnoho z vás jezdím od svých patnácti let a stejně jako vy jsem si za tu dobu prošel celou tou motorkářskou jawáckou základkou a střední. Na rozdíl od svých kamarádů jsem ale neskončil u sportovních strojů, ale našel jsem se v cestování. Poznávat lidi a život za „čárou“, tehdy ještě železnou, to byl vždycky můj sen. Takový motor, který mě držel v sedle, i když tomu zrovna doba nebo životní situace nepřála. Zkrátka vždycky jakmile to bylo možné, sbalil jsem se na to, co mi zrovna stálo v garáži nebo co mi některý z kamarádů půjčil a vyrazil jsem. Postupem času jsem ale zjistil, že abych se dostal dál, budu muset létat. Osud mi seslal kamarádku, která učila kolem roku 2001 češtinu v Indii a vykládala neuvěřitelný věci – že prý se dá v té Indii koupit jakási motorka Royal Enfield a na něm dojet až do Evropy. A to byla velká výzva. Kámoš Aleš kdesi vyštrachal týpka, který to údajně uskutečnil a ten nám poradil, jak na to. Internet v té době byl jaksi v plenkách, a tak jsme byli rádi za jakýkoliv informace. S přípravou a plánováním jsme se moc nepárali a v březnu 2002 jsme stáli s pár tisícovkama dolarů v Dillí v ulici Karol Bach a koupily dva „půllitry“ Enfieldy s tím, že na nich dojedeme domů. Déháelkem jsme poslali kamarádům do ČR doklady od motorek, aby nám v Automotoklubu vyřídily karnet – celní zálohu. Abychom nemarnili čas, vyrazili jsme na testovací jízdu do pouštního státu Rádžasthán.

Na konec vše dopadlo samozřejmě špatně. Po pár stovkách kilometrů se nám v poušti praskla přední vidlice (to jsme ještě vyřešili), následně se porouchala převodovka,…a s vypětím sil jsme dojeli potupně vlakem zpět do Dillí. Co bylo nejhorší, změnily se předpisy a karnet se nevyřídil (motorky nebyly psané na nás), tak jsme prodali mašiny zpět, ale zároveň jsem jiného Enfielda z roku 1965 poslal lodí domů, ten stroj jsem prostě musel vlastnit. Protože jsme měli čas a neměli zpáteční letenku, dojeli jsme domů přes Pákistán, Írán, Turecko, Bulharsko, Rumunsko, Maďarsko jak to šlo - stopem, vlakem, busem,… Cesta to byla i tak velezajímavá, to vám asi nemusím říkat. Ale těch 1500 km po Rádžasthánu na Enfieldech nás tak nadchly, že jsme se rozhodli do Indie vrátit na pořádný trip a kam jinam, než do pořádných hor. A tak jsme za rok s šesti kamarády poprvé frčeli o prázdninách do Indického Himálaje, kde to tentokrát již vše dopadlo dobře. Protože jsem v té době už provozoval outdoorovou cestovku Rajbas, rozšířil jsem nabídku trekových horolezeckých a cyklistických zájezdů o zájezdy pro motorkáře. Musel jsem se prostě podělil o tu motorkářsko - cestovatelskou radost.

První sezónu se nepřihlásil nikdo, ale druhou v roce 2005 se dali do kupy hned dvě party, tak jsem to jel dvakrát.  A od té doby jezdíme krize nekrize. Nechci tomu říkat cestovka, protože to v mém svobodném motorkářsko cestovatelském duchu nic dobrého neevokuje. Prostě se dá dohromady parta podobně naladěných lidí, kteří jsou motorkáři tělem i duší, takže ví, že biker má trochu jiné priority než třeba typický hráč golfu. Na našich jízdách za neznámem je sice skoro vše pečlivě připraveno, ale stejně zůstává prostor pro improvizaci. Nejenže to je v zemích, kam jezdíme občas nutnost, ale my motorkáři to navíc tak máme rádi. Jen už to není Odeho ,,one man show“, ale o celém týmu lidí, který každou výpravu nebo vandr do posledního detailu připravují. O tom, že to funguje, vím od vás – za těch 15let s námi jelo na 90 zájezdech přibližně 700 chlapů a 10 nebojácných dam - neuvěřitelná reference!

Kdybyste se mě zeptali, co bych na začátek doporučil třeba zaměstnanému byznysmenovi, který nemůže odjet na půl roku, protože by mu mezitím firmu rozkradli, nebo naopak klukovi, co dře po nočních, aby se někam podíval, říkám stále jednoznačně Indický Himálaj. Pro mne je to pořád destinace č.1, a to nabízíme motorkářům v dnešní době 15 zemí.

 

 

 Jedním z hlavních důvodů je, že jedeme intenzivně delší dobu ve vysokých horách, několikrát se přejíždí i pětitisícová sedla jako je třeba Khardung La s 5359 výškovými metry o kterém se tvrdí, že je nejvyšším sedlem na světě, které lze vůbec projet. Během třítýdenní cesty tak projedete oblasti hinduismu, buddhismu a islámu. Byli jsme tam už tolikrát, že se může zdát, že je to pro průvodce nuda. Není.

Jako průvodci jsme ze začátku vždy ve stresu, aby vše dobře dopadlo, aby klaplo ubytování, veškeré kontroly v pohraničních zónách, aby vydržely motorky, abychom dojeli jsme ve zdraví. A tak si tu samou cestu užijeme v klidu a bez křečí, až když ji otáčíme po několikáté. Stejně nás Indie pokaždé překvapí a musíme improvizovat, v čemž jsme za tu dobu opravdoví mistři. Stále se mi tím potvrzuje zkušenost, že neplánované věci jsou nejlepší – pečlivě naplánovat, ale pak se včas odevzdat osudu, náhodě nebo vůli boží – každý tomu říká jinak. To není nezodpovědnost, ale naopak: v těchto zemích vlastně jediný možný způsob přežití. Indický Himálaj nabízíme také v dvoutýdenní variantě, kde se na Enfieldech objíždí největší a nejvyšší špeky Ladaku, neboli Malého Himálaje.

Globalizace. Je zajímavé sledovat, jak v této části světa modernizace mění krajinu, lidi, přírodu, ale i motocykly samotné. Od toho památečního roku 2003 přibyly stovky kilometrů asfaltu, internet, bankomaty… ale duchovno, horstvo a osobitost kultury je naštěstí stále zachována. A to je ten hlavní důvod proč sem jet i dnes. Dříve jsme vyjížděli na Enfieldech již z patnáctimiliónového Dillí, což byl hned na začátek docela masakr. Motorky tehdy měly anglické ovládání, takže nožní brzdu vlevo, řazení vpravo, k tomu přeplněné silnice, minimum silničních ukazatelů, prach a špína. Plus 200 kilometrů po indické dálnici, zkrátka horor. Dneska z Dillí vycestujeme lehátkovým vlakem, na motorky sedneme v relativně klidném podhůří a hurá do opuštěných hor. Stav motorek se také neuvěřitelně zlepšil: motorky mají klasické ovládání, elektrický startér a v posledních době si rád každý připlatí za nového Himalayana, který je do Himaláje ta pravá terénní motorka. Mezi námi, on tu cestu zvládnul i klasický Bullet, ale v off-roadových pasážích je Himalayan přece jen mnohem lepší. Přesto je účast indického mechanika na cestě stále nezbytná. Nikdy nevíte, co se stane a ti kluci si dokáží poradit opravdu se vším. Ví, jaké náhradní díly je třeba vést s sebou, jeho přítomnost je pro nás navíc vždycky mimořádným kulturním obohacením. Je s nima neuvěřitelná sranda.

Na Enfieldech nabízíme také Nepál a Bhútán. Nepál je navíc ten nejprodávanější motorkářský zájezd vůbec. Poprvé jsme tam vyrazili v roce 2007 a od té doby jsme uskutečnili 28 zájezdů, kterých se účastnilo 210 borců (abych byl přesný, průměr 7,5 chlapa na akci). Poprvé, to byla zrovna v Nepálu krize s benzinem, jsme vezli na motorkách 15 litrů.  Nosiče na takovou váhu nebyly dělané, takže už po 100 kilácích začalo první svařování. Kanystry byly navíc vyrobené na vodu a nic nevydržely, brzy se prodřely o ty nosiče a začaly téct. Naštěstí od té doby taková situace v Nepálu nebyla a my tak máme alespoň na co vzpomínat. Nepál má většina lidí zafixovaný s těmi nejvyššími horami, a tak se zdá, že motorkářské dobrodrůžo tady musí být nejlepší. 

 

 

 

Jenže ty hory jsou na severu u hranic s Tibetem a Čínou a jsou tak vysoké, že tu není moc smysluplných cest. To aby se jelo několik dní údolím nahoru, potom to otočit a jet zase několik dní zpět. Takže v Nepálu se nejvíce kilometrů najede zatraceně teplým podhůřím a nížinami a výjezd do nevyšších silničních partií je jeden: do kláštera v Muktinath, do kterého míří poutníci pěšky i letecky až z jižních oblastí Indie. Jede se sem nejhlubším údolím světa mezi Annapurnou (8 091 m n. m.) a Dhaulágiri (8 167 m n. m.) a přímo z kláštera je výhled na Dhaulágiri doslova fantastický. Jen kvůli němu má smysl sem jet. Absolvujeme tu také tříhodinovou procházku po okolních vesnicích a klášterech. Tu dá většinou jen polovina motorkářů, protože úbytek kyslíku je značný a pochod náročný. Zde jsme zažili nejúžasnější půdžu (buddhistický náboženský obřad) mého života. Zkrátka jsme měli štěstí, být ve správnou chvíli na správném místě. A jsme zase u té karmy a náhodách, ale to člověk zkrátka musí zažít, nedá se to vyprávět.

 

 

Nejsme žádní generálové, spíš než direktivní průvodci jsme parťáci. Prostě jedeme s vámi, protože váš kámoš, se kterým jste to v zimě plánovali zrovna rodí, další nedostal volno a o tom třetím už teď víte, že se zase vymluví na manželku. My vás ve štychu nenecháme, všechno za vás zařídíme a domluvíme. Vy se můžete jen koukat, jak moc je to jinde jiné, abyste o tom pak mohli těm kámošům vyprávět. Nebudeme si nic nalhávat, zmiňovaní průměrní golfisté (nic proti nic) s námi nejezdí. Ať už s náma jede řemeslník nebo manažer, až na opravdové výjimky jde vždycky o chlapa se stejnou krevní skupinou. Floutci, machýrci, šampóni nebo metroši tak nějak z podstaty věci odpadají, a pro mě osobně je tohle důvod, proč mám svoji práci pořád tak rád. Parta stejně naladěných individuí nikdy neomrzí. A tak není divu, že se chlapi (spíš celé party) na naše akce pravidelně vrací. Největší rekordman je Pepa: ten s námi podniknul sedm různých zájezdů (Vietnam, Thajsko, Laos, Indii, Nepál, Kambodžu, Peru+Bolívie).

 

 

 

 

 

 

 

 

Než aby si za důchod koupil pořádný boty, raději investuje do zájezdu s Rajbasem. On je to vůbec správný přírodní úkaz. Letos mu bude neuvěřitelných 68 let, postupně si vysloužil přezdívku Železný dědek (ve skutečnosti je dokonce pradědek) – zkrátka je nezničitelný ogar. Když jsme všichni unavení, Pepa má nejvíce energie. Nepotřebuje odpočívat, skoro nejí, pije jen vodu. Ve Vietnamu, který se mnou absolvoval na podzim 2012 ve svých 60. letech zjistil, že enduro je pro něj ten pravý sport.  Koupil Suzuki DR 400 a začal trénovat po kopcích svého bydliště. Když u něj zničil motor, pořídil KTM Freeride 350. V lednu dalšího roku už vyrazil na endurodovolenou na sever Thajska a vůbec si nevedl špatně. O rok později v Laosu jel už jako ďábel! Tuhle jsme si neplánovaně zajeli ke konci akce 15 kilometrů. Místy celkem slušné stoupání, kameny, no v Praze by řekli „hárdendůro jako řemen“. Máme toho v tom vedru plné zuby, pauzírujeme, ale v tom se dědek ztopoří jako úd po dvou viagrách, přeřadí na dvojku, dává plný plyn a nekompromisně mizí za obzorem po zadním… nám mlaďochům jen spadla čelist.

 

 

 

  

 

 

  

 

Nebo třeba náš průvodce Laďa Lazar, samozvaně a neskromně přezdívaný Springtownský leopard. Původním povoláním je speciální pedagog, a jak sám říká, praxe z pasťáku se mu neobyčejně hodí i na našich motorkářských zájezdech. Proto mu asi budete věřit, když tvrdí, že nejhorším trestem pro něj je vodit VIP klienty. Ještě nedávno to byl univerzální průvodcovský voják - zvládal také naše trekkingové, běžkařské, cyklistické i horolezecké zájezdy. Bohužel nezaviněná nehoda v Prostějově v létě 2017 a následná roční rekonvalescence jej z jiných, než motorkářských zájezdů vyřadila, a tak se jako s průvodcem nejpravděpodobněji setkáte s ním. A věřte mi, že s ním se nudit nebudete.

Vyrazit s námi můžete vlastně kdykoli a díky tomu bez duševní újmy přežít i zdejší zimu. Nabízíme akce i na jižní polokouli: jezdíme do Peru, Bolívie, na Nový Zéland, do Austrálie, plánujeme další nové destinace a rozšíření nabídky o enduro trénink v Řecku a některé trasy Dakaru v Peru a v Maroku. Speciálně ty povede Gábina Novotná - Indigo Racing, což je jediná česká baba, která dojela Dakar na motorce, a o které Somík napsal moc hezkou knihu Cesta na Dakar. Její cesty budou navíc proloženy výukou jízdy v terénu, což není úplně k zahození. Takový písek je totiž docela potvora, ale když vám někdo řekne jak na to, hned je z noční můry radost. V Thajsku nebo na Srí Lance s námi zase můžete oslavit Vánoce a Silvestra a využít tak smysluplně tolika volného času a svátků. Chce to jen přihlásit se zhruba půl roku dopředu, protože s blížícím se termínem stoupají neúměrně i ceny letenek. Pokud trváte na cestování na „té své“, tak i to je v určitých případech možné. Umíme až osm velkých cestovních endur, která nejčastěji vozíme do Malagy na jih Španělska, což je skvělá brána do Afriky. Na letišti vás budou čekat vaše stroje a ve stejný den odletu z Čech už nocujete v Maroku. Neopotřebujete ojíždět motorku, špunty na pláštích, tankovat benzin, a hlavně ušetříte až šest dní času, a ten je v dnešní době nejdražší. Naše auto vás navíc bude doprovázet na expedici a vytvoří spolehlivé zázemí náhradních dílů, zavazadel, nářadí nebo unavených spolucestujících. Zkušenosti máme i z Gruzie, Španělska, Turecka, Íránu a Maroka, ale o tom se můžete dočíst třeba zde.

 

 

Za ty léta praxe jsem vypozoroval, že je úplně jedno kolik vám je nebo kolik berete, důležité a nejtěžší je „jenom“ k cestě se odhodlat. Nehledejte důvody, proč to nejde, ale proč vyrazit. Když nemáte vhodné kamarády, kteří mají zrovna čas, peníze a chuť jet tam, kam chcete jet vy, pojeďte s námi. S Rajbasem - Laděm, Odem, Gábinou, Gagmanem, Pavlem,…  Nepovedená cesta je jen ta, která se neuskuteční. Nejhorší varianta je zůstat doma. Není čas cestování odkládat, cestovatelské zážitky – to je to, čím odměnit sám sebe za spousty času a energii v zaměstnání. Lepší doba, než je teď nebude. Vše se globalizuje, modernizuje, asfaltuje, zpřístupňuje, „zestejňuje“. Zažijte rozmanitý svět, takový, jaký ještě je, protože brzy to bude všude velmi stejné. A ani fyzičku lepší mít nebude, takže není na co čekat, je třeba vyrazit! Cesta s Rajbasem navíc ještě nikdy nikoho nezruinovala, nerozvedla – nebo o tom alespoň nevíme. Na cestu s námi nepotřebujete umět jazyky, opravovat motorky, nakonec nepotřebujete ani svoji vlastní motorku. Ono není důležité, jestli jedete na Adventure KTM, BMW, Enfieldu, Hondě 250 či 1100. Důležité je s kým jedete, okolní krajina, odlišná kultura, měřítka hodnot místních obyvatel, kamarádství na cestě, společně překonané překážky, nepohodlí, improvizace, průšvihy a umění je řešit.

 

 

 

 

 

 

 

 

Nemarněte čas hledáním nejlepších tras na internetu, ubytování, letenek a prostě to nechte na nás. Máme s tím patnáct let zkušeností a vyzkoušely nás stovky chlapů. Umíme dát dohromady skvělé lidi, kteří by se normálně zřejmě nikdy nepotkali a ukázat jim život venku bez turistických příkras a pozlátek. Tohle umí málokdo, a když nad tím tak přemýšlím, tak tohle je asi to, v čem jsme tak jedineční. Tak co, vyrazíme?

 

 

 

Přehled všech motorkářských zájezdů CK Rajbas najdete zde:

Potřebujete-li porovnání náročnosti našich motorkářských zájezdů, klikněte zde: