Pokračování článku Když jsou v Kašmíru nepokoje. Napsal Springtownský Leopard, alias Ladislav Lazar, věrný vazal svého šéfa a kamaráda Honzy Odehnala ze zájezdu Indickým Himálajem na motorce.

Pršelo, už když jsme vyjížděli z Kazy. Pro těch pár jedinců, kteří neví, kde Kaza je, podotýkám, že leží mezi klášterem Tabo a Key Gompou. Ale to je přece jasné, ne? Až do Losaru do ještě ušlo, ale své jasně žluté nepromoky za 180,–Kč jsem si přece jenom oblékl a udělal jsem dobře. Za Losarem už pršelo normálně a cesta se začala zvedat do sedla. Jindy tady jezdíme v mračnech prachu, teď to bylo blátem. Zlatej prach.

V sedle povinná fotka s klienty a honem dolů na druhou stranu do Battalu.

Tohle sedlo má víc jak 4500 m, takže je docela zima. V Battalu je kromě mostu přes divokou řeku Chandru velký stan, který v těchto končinách funguje jako hospoda, kuchyň a ubytovna v jednom.

Tady jsme narazili na partu anglánů (jedna holka a čtyři kluci), kteří zrovna dorazili z hor a všichni, až na slečnu, mají sněžnou slepotu. Kde k ní v tomhle počasí přišli, vědí bozi. Nicméně jeden z nich je úplně slepý a ostatní mají místo očí jen zhnisané škvírky. Dali jsme čaj, popřáli jim good luck a chystáme se dále. Buďte opatrni, říkají nám místní. Včera tam, kam jedete, zabil padající kámen jednoho motorkáře. Máte helmy? Jo, helmu mám, ale taky vím, že kameny padají nejvíce za deště, který zrovna zesílil.

A taky ( na rozdíl od pacošů) vím, že nás čeká nejtěžší úsek celé naší cesty, který je obtížný i za pěkného počasí. Čert ví, jak tohle dopadne, myslím si, ale klientům neříkám nic. Nechci jim kazit pěknou dovolenou. V tomhle počasí je cesta – tedy dvě vyjeté koleje od náklaďáků – skoro pořád pod vodou. Z jedné strany skála, z druhé nepředstavitelně divoká řeka.

Takže maximálně za dva a v hlubších kalužích za jedna. Jde to pomalu. A je to čím dál horší a vody přibývá. Výfuky jsou v jednom kuse pod vodou, tak hlavně aby nechcípl motor. A už se stalo. Zkoušíme (teda hlavně náš indický mechanik) měnit svíčku a když to nepomáhá, tak musí dolů nádrž a mění se cívka. To všechno za deště, takže chudák kluk je durch a třepe se zimou. Není divu. Všude kolem leží sníh.

Ale motorka naskočila a jedeme dál. Čeká nás pěkně vypečený úsek. 100m potokem asi tak po kolena plném velkých balvanů. A když z toho první motorka vyjela, tak zapadla do řídkého bahna, které sjelo na cestu asi před chvílí, až po osy. Já jsem jel druhý, takže jsem zastavil zavčas a než jsem slezl z motorky, spadlo mi před přední kolo několik balvanů, před kterými by mě helma rozhodně nezachránila. Až teď jsem si všiml v bahně ležící cizí motorky placaté jak amoleta. Tak tady skončil ten včerejší motorkář! A kameny padají stále. Přetlačujeme naše Enfieldy přes to bahnisko jednoho po druhém jako šílení, ať jsme co nejrychleji co nejdál.

Prostě honem pryč, ať zde neskončíme taky. Cesta už úplně zmizela. Jedem prostě vodou a protahujeme se mezi balvany, které na stezku napadaly. Už dávno je úplně jedno, čí bunda je nepromokavá a čí ne. A tenisky našeho indického mechanika jsou úplně stejně mokré, jako naše vysoké boty.
Cestou míjíme několik opuštěných aut, která uvízla v řídkém bahně asi už napořád. Na motorce se tyhle bahenní pasti jakž takž projet dají, ale od bláta jsme až za ušima. Jsme také už úplně promočení, protože si musíme navzájem pomáhat a to znamená neustále slézat a tlačit kolegu, který za pár set metrů stejnou službu oplatí mně.
No ale cesta příjemně utekla a už jsme Chatru, což jsou tři stany podobné tomu v Battelu. Dál už nejedeme. Do Keylongu je to dalších 70km a za chvíli se stmívá. Bohužel se ale zdá, že všechny stany jsou obsazené. Skupina tří džípů plná místních váhá, jestli má zůstat, nebo jet dále cestou, kterou jsme přijeli. Řidiči viděli, že jsme dorazili a hned se ptají, jaká je cesta. Podařilo se mi je přesvědčit, že to určitě projedou bez problémů, tak rychle naskákali do aut i se svými cestujícími a vyrazili ať stihnou dojet co nejdále, než padne úplná tma. Budiž jim země lehká.

Jeden stan je rázem volný pro nás a partu asi sedmi Holanďanů, kteří sem dorazili asi po čtyřdenním treku z Manali. Měli s sebou mezky, kteří jim nesli věci. Jeden z mezků se prý ale zřítil se srázu a už ho neviděli. Svoje věci také ne. Taky dobrý.
Teď už je ale dobře. Majitelka stanu vaří jeden čaj za druhým, dalbátu je taky dost a dokonce mi půjčuje deku, která je sice strašně špinavá, ale stejně mi dělá radost. Nemám totiž spacák a i ve stanu mi jde pára od huby, což znamená, že je tu maximálně 8stupňů. A možná míň. A v noci teplota ještě klesne. Deku dostal i náš mechanik, kterému jsme půjčili i suché oblečení, takže jenom září. A venku prší….
Vyspal jsem se do růžova. Venku pro změnu stále prší. Počkáme tedy do oběda, snad přestane. V poledne prší. Navíc někdo přišel se zprávou, že cesta před námi je zavalená. Radíme se, co dál. Klienti by se chtěli jet přesvědčit, jestli by to na motorkách přece jenom nešlo nějak projet. Mně se v tom dešti ale nikam nechce, tak se dohadujeme, co tedy uděláme. Naštěstí, když už to vypadalo, že s nimi budu muset opravdu vyrazit, se ozval strašný rachot a z protějšího břehu se urvalo kus skály a všechno to spadlo do řeky, u které stojí náš stan. A najednou už nikdo nikam nechce. Díky skálo!
Prší celou další noc, vidím to bledě.
Ráno svítí slunce a všechno je úžasné. Jedeme!!

Zbývajících 20km na hlavní silnici je pro auto absolutně nesjízdných. Projet může jen buldozer nebo Royal Enfield. Nesčetněkrát musíme motorky přetahovat přes sesuté řídké bahno, odvalovat společnými silami balvany a navzajem se držet, když ze silnice zbývá třeba jen půl metru široký pruh vysoko nad propastí. Ale konečně už neprší, takže tohle všechno už je prdel, no ne?
Klienti jsou nadšeni z dobrodružství na zájezdu Indickým Himálajem na motorce a já jsem rád, že mám za sebou další den v Odeho službách.

Pohled z druhé strany od našich platících účastníků zájezdu.

Malá vzpomínka:
Projíždíme cestou, zpola zalitou jemným bahýnkem, zpola sesutou dolů do rokle. Občas kolem nás proletí kámen velký jako koňská hlava…
Lije jako z konve, z kopce všude valí voda, bere s sebou vše, projíždíme okolo rozbité motorky chlapce, který tudy projel pár chvil před námi a kterého takový jeden padající kámen zabil…pár chvil před námi.
Není čas přemýšlet, musíme se rychle dostat z tohoto průseru pryč.
Přijíždíme k nocovišti, stanu, před ním stojí tři mahindry. Stmívá se.
Stan je přeplněný lidmi, jistou skupinkou evropských ornitologů, jdoucích pěšky a popisujících, jak jim dnes zmizel v dolině kůň i se zavazadly a také skupinou indických žen různého věku v lehkém dillíském oblečení, mají s sebou i jednoho muže, má tričko, plátěné kalhoty a na nohou žabky. Začíná padat sníh.
Počkejte tady, jdu to zařídit, povídá Laďa.
Po chvíli ženy a muž nasednou do svých vozů a vydají se nahoru po cestě, po níž jsme přijeli my.
Co jsi jim Laďo řekl? Ptali se, odkud jsme přijeli, tak jsem jim to řekl. Pak se ptali jestli jsme projeli. Já řekl, že ano.
Ale oni to Laďo neprojedou. Zůstanou viset v tom bahně. Celé se to s nima sesune.
Chceš spát ve stanu nebo venku? Ptá se Laďa velmi vážně.

Po dvou nocích ve stanu, kterým statečně protékala voda, se ptáme místních:
Kdy bude cesta dál volná?
Až ji opraví.
Jak poznáme, že je opravená?
Až z toho směru přijede první auto.
Kdo ji opraví?
Tady ten buldozer, který stojí před stanem.

Proč ten buldozer tady před stanem stojí a nejede cestu opravit?
Nemůže, protože nemá řidiče.
Proč nemá řidiče?
Protože řidič se sem nemůže dostat. Bydlí totiž na druhé straně toho závalu.
Kdy sem ten řidič buldozeru přijde?
Čeká, až z tohoto směru přijede první auto.

Vše s odzbrojujícím klidem a neprůstřelnou logikou.
Proto ty gigantické zásoby mouky, cukru, čaje a mlíka ve stanu.

Jeli jsme naši příští cestu prozkoumat, byla zavalena jemným bahýnkem a v něm seděl přes celou šířku cesty sesunutý balvan velký jako obecní hostinec.
V podstatě jsme pak přenesli motocykly ručně.

Až emoce z těchto událostí pominuly, až se přestala třást kolena, ptá se Laďa: Chtěl bys mít v práci takovéto dny?

Článek k zájezdu outdoorové cestovní kanceláře Rajbas – Outdoor Travel – www.rajbas.eu

CK Rajbas