Byli jsme celá parta pod patronací mírně šílené cestovky Rajbas už druhý den v Lehu, což je hlavní a vlastně i jediné město v Ladakhu, neboli Malém Tibetu – státu na severu Indie sousedící s Tibetem a Pákistánem. Měli jsme za sebou na charismatických motocyklech Roal Enfield většinu cesty včetně výjezdu do nejvyššího sedla světa, kam vede silnice.

Khardung La (tak se to jmenuje) má podle map 5 602 m. (Kolik že má oblíbené sedlo pod Grossglocknerem?) Ve skutečnosti je asi o něco nižší, ale i tak. No a čekal nás poslední třídenní přesun do již zmíněného Šrínagaru.

Kámenem úrazu, jak se později ukázalo, se stala skutečnost, že v Lehu se dá za pár šupů koupit různé (a někdy dost kvalitní) outdoorové vybavení a spousta účastníků zájezdu se rozhodla, že něco přikoupí. Problém byl v tom, že motorkáři nemají zrovna postavy horolezců, takže jim bylo všechno malé. Do zítřka prý ale všechno bude v náležitých velikostech, takže žádný problém. Ráno nakoupíme a jedéém. Ráno byly ale všechny obchody zavřené a všude vojáci. Probíhala totiž nějaká manifestace na podporu tibetských uprchlíků (těch je tady habaděj) a jediné, co člověk mohl dnes koupit, byla rána bambusovým obuškem po zádech. No jo, ale někteří účastníci zájezdu se bez těch svých vyhlídnutých bund nechtěli hnout. Tihle motorkáři jsou jako malé děti. Chtějí to, co nemají a všichni si myslí, že velké géeso je nejlepší enduro. Marně Ode prosil, přemlouval i hrozil. Nakonec to dopadlo tak, že čtyři jedinci (Tácek a syn pochopitelně mezi nimi) tady ještě den zůstanou, nakoupí si ty krámy a pozítří nás dojedou.

Dvoudenní etapa se dá stihnout za den, když se vynechají zajížďky k různým zajímavostem a poslední etapu přes sedlo Zoja La už pojedeme spolu. Jak prosté, nic se přece nemůže stát (ha ha ha). Tak tedy polovina účastníků, kompletní vedení (Ode a já) i technická podpora (Anál) vyrazila podle plánu, navštívila klášter Alchi (velmi ceněný pro své původní malby i na tibetské straně, ovšem absolutně neceněný mezi našimi motorkáři, jak se ukázalo) a přespala v dalším, neméně pěkném klášteře Lamayur. Který na naše motorkáře udělal úplně stejný dojem jako předtím Alchi. No a druhý den odpoledne jsme dojeli do Drassu, kde už žijí muslimové. A podle mě je to ta nejšpinavější díra, jakou jsem kdy navštívil. A že jsem projel různé brlohy v Jižní Americe, slumy v Africe i chudinské čtvrtě v Indii! Ubytovat se můžeme buď ve velmi špinavém „hotelu“ na pravé straně cesty nebo v ještě špinavějším hotelu na levé straně. Volíme ten na pravé straně, leháme do postelí kompletně oblečení (i ve vysokých motorkářských botech) a čekáme na zbytek výpravy. A ještě z jednoho hlediska je pro mě Drass ojedinělý – podle světových tabulek je to druhé (celoročně obývané) nejchladnější místo na zeměkouli a v zimě zde prý naměřili neuvěřitelných –65 C v roce 1995. Neuvěřitelných proto, protože zdejší domy jsou dost chatrné, bez jakékoliv tepelné izolace a s jednoduchými skly v oknech. Takže jak to ti muslimani dělají, že nezmrznou? Podle mne zmrznou a na jaře se vylíhnou noví. Jinak to přece není možné! No a my stále čekáme. Venku už je dávno tma, alkohol hojně užívaný proti všudypřítomným bacilům došel a naši kamarádi stále nikde. Já s Odem si začínáme dělat starosti, ostatní motorkáři začínají nahlas chrápat. Rázem jsou všichni na nohou. Zbytek výpravy dorazil. „Tak co, máte bundy i pro nás, jak jsme se domluvili?“ je první otázka našich klientů a vůbec neregistrují, že nepřijeli všichni. Tácek se synkem schází. Konečně se mumraj trochu utišil a z vyprávění nově přišedících (dobrý, ne?) zjišťujeme, co se vlastně stalo. Měli smůlu, protože začalo pršet. Pořádně pršet. A díky tomu spadl most přes Indus. Jiná cesta ani most tu nejsou. Podařilo se jim to ale nějak objet po kozích (a to doslova) stezkách, které je navedly na visutý most pro pěší. Přejít tyhle mosty po svých je adrenalin. Přejet to na motorce si moc dobře nedokážu představit a jsem rád, že jsem tam nebyl s nimi. Pak je čekalo ještě jedno sedlo, přes které vede prašná silnice, za deště pekelně kluzká. Někde tam Táckovi praskl řetěz a zničil mu zadní brzdu. Tak ukroutili drát elektrického vedení, které bouřka shodila (a pak, že se nemáme dotýkat drátů ani na zem spadlých) a táhli Tácka na drátě. Jak dokázal sjet z toho kopce blátivou skluzavkou jen s přední brzdou a s potomkem na tandemu vědí bozi. No a někde před Kargilem mu prask rám. Hotovo. Tak ho dotáhli do města do hotelu a posledních 50km dojeli bez něj. A to je celý. No a teď se radíme co dál. Problém je v tom, že přes poslední sedlo Zoji La je silnice tak úzká, že dopoledne vojáci pouští auta z Drassu a odpoledne zase obráceně. Musíme tedy vyrazit brzo ráno.

Porada je ovšem velmi krátká a Ode je s řešením hotový raz dva. „Pojedeme normálně dál a Laďa (to jako já) a Anál se vrátí pro Tácka, motorku mu spraví a dojedou nás“. No to mám teda radost! Vstávat musím ještě za tmy, abychom to stihli a pak najedu 100km sem tam, než se dostaneme na začátek dnešní etapy, která je i sama o sobě dost náročná. Marně se snažím argumentovat tím, že jsem ze všech nejpomalejší. Motorkáři mě vlastně už vůbec nevnímají, protože si zrovna zkouší své nové bundy a Odemu je to srdečně jedno. Ach jo.

Žádný zázrak se nestal, takže mě Ode budí fakt ještě za tmy (s tímhle Odem se vyspím asi až v hrobě). Teď už sedím v Kargilu s Táckem a synem a pijeme čaj. Oba jsou viditelně rádi, že mě vidí a já se jim vůbec nedivím. Anál už spravil řetěz i brzdu a teď někde svařuje ten rám. Vypadá to, že všechno klapne, protože rám už je spravený a můžeme vyrazit. A klape to. Tedy jen do chvíle, než Tácek poprvé píchne. Anál spravuje a čas běží.

Pořád je ještě naděje, tak mažeme dál. Jedeme tak dlouho, dokud Tácek nepíchne podruhé. Anál láme všechny rekordy při výměně a lepení duše, protože v Drassu už podruhé spát nechce. A já se mu nedivím. Je totiž hinduista a takové mají v muslimském Drassu rádi jak osinu v pr….. A kdo je kdo, oni tady (nevím jak) bezpečně poznají na první pohled. Jedeme dál! Konečně jsme zpět v Drassu a přestože už je po limitu, Anál nezastavuje a valí dál. Asi deset kilometrů za městem, už ve stoupání do sedla Tácek píchl v plné rychlosti potřetí. Vpravo skála, vlevo propast. Ale o tom jsem už psal. „Tak a máme po prdeli“, myslím si v duchu, zatímco Anál jako šílený opět sundává zadní kolo. Musí být v transu, protože je v mžiku zalepeno a Anál žene beze slova dál. „Tohle přece nemůžeme stihnout“, myslím si, ale jedu, protože nic jiného nám nezbývá. Na všech check-pointech nás kupodivu pouští, tak se probíjíme dál a dál. Doslova probíjíme, protože proti nám se valí nekonečný proud nákladních aut. Silnice je sice užší a užší, ale motorka se vždycky někam vmáčkne. Někdy sice jen tak tak a když vyhýbáme na stranu, kde není skála, ale propast, tak je to zážitek nevhodný pro závraťáky. Závratí ovšem Tácek netrpí a pudem sebezáchovy zřejmě také ne, protože ho kupříkladu ani nenapadlo, aby synka v obtížných úsecích nechal popojít pěšky. Už jsme skoro v sedle, takže to asi fakt klapne. Paráda! Neklaplo to. Přesně v sedle cesta vede mezi dvěma skálami a je zde tak úzká, že náklaďák projede jen stěží a obvykle zde nechá i trochu laku z kapoty, jak je na skále vidět. Tady neprojde ani myš, takže se budeme muset vrátit. Snažit se na chvíli zastavit protijedoucí náklaďák nemá cenu, protože by jich muselo postupně zastavit několik set a každý druhý by se už v tom prudkém kopci asi nerozjel. Místní řidiči to dobře vědí. To je k vzteku! Už se nám to skoro povedlo. A navíc začíná pršet. Zatímco si oblékáme nepromoky, Anál (protože si nemá co oblékat) se baví s místními pastevci, kteří se zde odněkud vynořili se svými stády kašmírských koz. A ukázalo se, že přišli z druhé strany. A protože na téhle cestě by jim kozy zdecimovaly náklaďáky, používají stezku, která vede přes hory ještě vysoko nad tímto sedlem a kterou nám teď ukazuje. „Anále, to snad nemyslíš vážně? Touhle kozí stezkou teda na motorce rozhodně nepojedu! A navíc pršíi!!“ „A Tácku, neblbni a nejezdi tam!!!“ „ Okamžitě se oba vraťte!!!!“ Jak si asi myslíte, že to dopadlo? My jsme ty hory fakt přejeli po kozí pěšině. Podrobnosti vám popisovat nebudu, protože i po letech dostanu kopřivku když si na to jen vzpomenu. Nicméně sotva se nám podařilo dojet do nejvyššího bodu (a že to bylo opravdu vysoko jsme poznali podle toho, že auta v sedle pod námi byla jako krabičky od sirek), přestalo pršet, vysvitlo slunce a my uviděli hluboko pod sebou na druhé straně hor Sonamarg, který už byl na dosah ruky a kde už budeme mít to nejhorší za sebou.

Tak rychle, ať už jsme tam!

Ještě k tomu outdoorovému vybavení – Indové a Nepálci, jsou šikovní borci. Jeden den jim přinesete poslední model jakékoliv značky a druhý den máte jeho přesnou kopii k nerozenání na první pohled. Na druhý už to není taková sláva, ale za pětinovou cenu se to přece musí koupit. Ideální dárek pro manželky a děti motorkářů, aby si je doma udobřili a mohli zase někam bez nich vyrazit. Všechno to šijí doma nebo v garáži. Na přání vám vyšijí jakoukoliv značku – mamut, North Face,…

Springtownský Leopard alias Ladislav Lazar, jinak věrný vazal svého šéfa a kamaráda Honzy Odehnala, majitele poněkud nezodpovědné cestovní kanceláře Rajbas www.rajbas.eu

V jeho službách provází většinu motorkářských zájezdů. Jak říká Ode, je univerzální voják. Stejně tak dobře vede cykloturistické zájezdy přes pětitisícová sedla v Indii nebo na běžkářské v Laponsku za polárním kruhem. Původním povoláním speciální pedagog, jemuž se (podle vlastních slov) sedmiletá praxe vychovatele v pasťáku se nejvíce hodí ve styku s motorkáři.

Článek k zájezdu outdoorové cestovní kanceláře Rajbas – Outdoor Travel – www.rajbas.euCK Rajbas