Před léty mně sestra darovala knihu Dalibora Leblocha „Třikrát přes Himálaj na kole“. Okamžitě po jejím přečtení jsem zatoužil něco podobného projet. Ale dlouho, předlouho ve mně bojoval cyklovandrák a sportovec s lenochem.

Až letos to ten lenoch definitivně prohrál. Druhého září 06 odlétám do indického Dillí. Chvíli to vypadalo, že se mnou pojede Honza Kopka, chystající se opět na zimní Aljašku, ale nakonec vyrážím sám. Na sólo přes Himálaj.

 

 

V Indii jako doma

Hned na letišti kompletuju bicykl. Do mumraje na indických silnicích se těším jako malý kluk. Ale jsem tu už počtvrté a tak si se zármutkem přiznávám, že pro mě to panoptikum turista dostal čestné místo vpředu. Všechno můžu sledovat připlácnutý na čelní sklo davem Indů. Je s podivem, že jsme cestou přejeli jen dva velké psy. Před půlnocí přejíždíme řeku Gangu a chvilku nato vystupuji v Rišikéši. Ten je ve výšce jen 350 metrů n.m., ale o hradbu hor se zde už dá skoro opřít. To co se v noci z okna autobusu dá nazvat hororem, vypadá ve dne ze sedla kola jako idylka. Sytě zelené předhůří Himálaje, sem tam dědinka. A v každé pár Indů něco u silnice vaří. Je to sice vždy dost ostré a slabší povahy dostávají průjem už při pohledu na zdejší hygienické poměry, ale jíst se to dá. A otrlejším (a to já jsem) to i chutná. Jen maso je zde úzký profil. Naštěstí. Na to bych si asi netroufl ani já.

Garwálský Himálaj

Město Dehra Dun je posledním „dole v Indii“. Odtud začínám stoupat. Prudce a dlouze. Po třiceti kilometrech jsem ve výšce 2000 m.n.m, po dalších dvaceti opět v 700m u řeky Jamuny. A znovu a zas. První hřebeny Himálaje jsou strmé a vlhké. Sráží se zde všechna oblačnost z doznívajícího monzunu. Asi jsem udělal dobře, že jsem nechal doma tradiční bavlněná trička a vzal klimatexový dres. Rychleji schne. Ani vodotěsné brašny nejsou k zahození. Ale s každým přejetým hřebenem jsou mraky řidší. Třetí den už fotím z výšky 2800 metrů zasněžené sedmitisícovky. Jenže zase sjíždím dolů. A v údolích se pořád zelenají políčka rýže, rostou banánovníky a palmy.

Večer mě na jednom hřebenu zastavuje vojáček. Takový neupravený, beze zbraně. Že dál nesmím, je tam údajně vojenský prostor. Zrovna jsem vyjel 30 kilometrů do kopce a vracet se mi nechce. Začínám vyjednávat. Že jsem starý chlap a přece nepojedu dolů a nebudu to 300 kilometrů objíždět. Voják si vyžádal pas a opisuje údaje. Přes rameno mu vidím, že do svého tiskopisu uvádí místo data narození datum vydání pasu atd… Vrácení pasu považuji za souhlas s mým průjezdem, na nic nečekám a startuji. Jenže ouha! Vojín po mně skočil, pak zavolal další tři a už mě vedou. Kolo zůstává pohozené venku a já končím v železné kleci v jakési kanceláři jako narušitel … Asi po hodině dohadování se nejvyšší komandant slitoval a pustil mě. Nejen z klece, ale i přes ten prostor. Jen jsem musel slíbit, že těch sedmdesát kilometrů přejedu přes noc! A mezitím si zase jiný důstojník poznačil do papírů, že moje barva očí je žlutá.

Pád

Při sjezdu do údolí řeky Satluj u Rampuru jsem havaroval! Tvrdě! Montéři jakéhosi vedení nepočítali s cyklistou v horách. Auto neslyšeli a nechali od kolegů na stráni hodit na cestu sedmimetrový ocelový sloup. Ten se zabodl do asfaltu tak metr dva přede mnou a já jel čtyřicítkou. Přeskočil jsem řídítka a dlouho letěl. Myslím, že ještě během toho letu jsem si gratuloval, že už nosím přilbu. Všechno dobře dopadlo. Odřeniny jsem polil dezinfekcí, kterou chlapi hned donesli, ohnutá řídítka mi pomohli srovnat a urvanou brašnu se podařilo přidrátovat.

Malým Tibetem

Sjezdem k Satluj jsem se dostal za Garwálský Himálaj. Skončily strmé kopce. Čeká mě dvě stě kilometrů proti proudu. Z řeky jde strach. Silnice je často jen vystřílená ve svislé skále nad ní. I místní řidiči se bojí. I když jedu ve svém směru při skále, musím občas zastavit a uhnout náklaďákům v protisměru. Nad řeku se jim nechce. Je fakt divoká. Lidi se tady s ní přetahují o silnici a hlavně mosty o sto šest. Se strženým mostem se počítá. Vedle každého je už připravená provizorní lanovka.

V dědině Recong Peo si spořádaně vyřizuji povolení do pohraniční oblasti s Čínou. S vojáky už po předchozí zkušenosti nežertuji. A že jich tady je! Z určitého pohledu jsou ale pro tuto oblast přínosem. Bez nich by tu tak slušná silnice asi nebyla. Na tibetské hranici není kousek zeleně. Cesta už opět prudce a dlouho stoupá vysokohorskou pouští. Pokud se ale někde zjeví vesnice, je to úplný ráj! I v této výšce (už 3500–4000 m n.m.) ještě rostou plodící jabloně. Obličeje lidí, jejich oblečení i architektura dědin je čistě tibetská. Domky mají rovné střechy zaskládány úrodou a topivem na blížící se zimu. Všude vlají modlitební praporky,občas se objeví mezi skalami buddhistický klášter. Do reality – totiž že jsem pořád v Indii – mě vrací uniformy vojáků.

Nocleh v klášteře Dhankar

Večeřím čoumin (osmažené nudle s čímsi) ve vsi Pooh. U cesty, venku. Že jsem radši nezalezl do hospody! Zapadající slunko totiž ozářilo vysoko nad údolím gompu Dhankar a ta mi padla do oka. Okamžitě jsem věděl, že tak těžkou romantiku si nenechám ujít, a tudíž si dnes ještě dost máknu. Po dvou hodinách stoupání prašnými serpentinami v úplné tmě jsem u cíle a zároveń u konce se silami. indie_himalaj_kola_06-nahled To naštěstí poznali i mniši. Nakrmili mě, napojili čajem a uložili v jakési krejčovské dílně jejich školy. Slunečné ráno nahoře v klášteře mi stokrát zaplatilo tu noční dřinu. Voňavý čaj, příjemní lidé, bílé domky mnichů nalepené na skalách a nekonečné hřebeny hor v pozadí. A když odkudsi vyhnali stádečko koz a ovcí, připadal jsem si jako v pohádce. Asi na rozdíl od těch zvířat. Vůbec netuším, kde se tu můžou pást.

Vyjíždím z ráje

Opouštím malebné, relativně teplé a úrodné údolí řeky Spiti. Ještě u posledního vojenského check postu v Losaru jsou ve výšce 4000 metrů políčka zrajícího obilí. V místě, kde na dlouhou dobu končí aspoň občas asfaltovaná silnice, potkávám kolegu – cykloturistu. V protisměru. Mladý kluk je stejně naložený jako já. Dlouho si sdělujeme, co nás kde čeká. Nakonec mi to nedalo a „wer are you from“ jsem se zeptal já jeho. A on je to Polák! Hned mi bylo podezřelé, že nějak dobře rozumím jeho angličtině! Cestou na Kunzum-la (4550 m) je stále na co se dívat.

Nad sedlem ční 6700 metrů vysoké hory ozdobené ledovci. Ještě u stúp na vrcholu bylo nádherně. Pohodu jsem si umocňoval očekáváním stokilometrového klesání údolím řeky Chandry. Z toho všeho nezbylo za první serpentinou vůbec nic! Sjezd byl krátký, prudký, mezi kameny skrývajícími se ve vrstvě moučného prachu. Zezdola přihnala vichřice nejprve mračna prachová a pak skutečná. Začaly padat sněhové vločky a vodorovný déšť. A z těch ledovců, které tvořily před chvílí fotogenickou kulisu, se začala táhnout strašná zima. Osadu Batal dole u mostu tvoří dva stany. Poroučím si čaj. Velký. Všude jinde v Indii to znamená místo jednodecového dvoudecový. Tady se mne hospodský obratem zeptal: „Litr nebo dva?“ Taková byla zima! Po dalších dvaceti kilometrech stavím stan u řeky Chandry. Jsem mokrý, promrzlý a vůbec ne nadšený. Tuším, že jsem přejel z cykloráje v údolí Spiti do himálajského cyklopekla.

Přes vysoký Himálaj

I když ráno zase svítí slunce, ráj stejně skončil. Začínají hory na horách. Za Keylongem už silnice míří přes hlavní himálajský hřeben. Následujících 350 km není možnost odnikud telefonovat a je třeba zdolat tři pětitisícová sedla. Podle mapy. Ve skutečnosti jsou ta sedla totiž čtyři! Téměř pět tisíc metrů vysoké Nakee La, na které se vyjíždí asi třiceti serpentinami dvacet kilometrů do kopce, nestálo kartografům za námahu. Cesta sice vede vysokohorskou pustinou, úplně pustá ale není. Jsou na ní dvě stanové sezonní osady – Sarchu a Pang. Ty slouží jako mezistanice pro řidiče náklaďáků. Jejich auta nejsou v bůhvíjakém technickém stavu, a tak v noci nejezdí. Příliš mnoho těch, kteří to zkusili, skončilo hluboko v roklích. Mně to s noclehy do táborů nevychází. Pokaždé do nich přijíždím po poledni. Takže jen baštím „čoumin“ a čaj a jedu dál. Jenomže jet dál znamená i výš!

Poslední noc přejezdu tak stanuji ve 4850 m. n.m. Voda na vaření mi venku zmrzla na kost. Ani mně není nejtepleji a blbě se mi dýchá. Ráno se dlouze přemlouvám ke zdolání zbývajících 40 kilometrů kopce na Tanglang La. Až odpoledne slézám z kola ve výšce 5328 metrů. Na druhém nejvyšším sjízdném sedle světa. Tady se taky potkávám s jedinými krajany na cestě. Čtyři Plzeňáci jedou džípem z Manali do Lehu trekovat. Sjezd směrem k Indu je zaslouženou odměnou. Za soumraku brzdím prokřehlý v osadě Rumtse ve 4300 m. n. m. u prvního tibetského baráčku a na beton vím, že v jeho kuchyni se zdržím dlouho. A když se mi daří se sem vnutit i na nocleh, ke štěstí mi nic nechybí. Přejel jsem totiž Main Himalaya Range – Vysoký Himálaj!

Ladakh – kráštery a mobilní sítě

Oblast Ladakh v údolí řeky Indus je pro cykloturistiku ideální. Cesty vedou po obou březích řeky a dá se z nich vyjíždět co chvíli k buddhistickým klášterům. Zpravidla to není víc jak deset kilometrů do kopce. I já to zkouším. V Hemisu, největším klášteře v okolí, je spousta turistů. Do Gompy Matho pak přijíždím až za šera. Tady turisti nejsou. Když ale opatrně a z dálky fotím meditujícího mnicha, tomu vzápětí zvoní mobil a on pak dlouze telefonuje. V Lehu je to stejné. Turistů spousta a mezi dominanty města se kromě královského paláce a buddhistických stúp probojovala i telekomunikační věž. Trávím zde tedy jen dobu nutnou k vyřízení permitu do pohraniční oblasti s Čínou.

Na nejvyšší sjízdné sedlo světa

Právě z Lehu vede silnice do údolí Nubra. Přes Khardung La. Zajet do Nubra Valley nestihnu, ale Khardung La si ujít nenechám. Je to totiž nejvyšší motoricky sjízdné sedlo světa. Většinu bagáže nechávám dole ve městě a vyrážím na lehko. Cestu využívají i vojáci, a tak je perfektně značená. Co kilometr, to cedulka se vzdáleností zbývající k vrcholu. Počáteční stav – 43 kilometrů. Brzy se dívám na Leh jako z letadla. Pod městem je vidět nitka Indu a za ním mohutný a zasněžený Vysoký Himálaj. Termín nekonečné stoupání mi připadá směšný. Ale tady mi úsměv mrzne na rtech. Obrazně i doslova. Tabulky ukrajující vzdálenost k vrcholu se dostaly na nulu, ale nic víc. Kopec pokračuje! Číslovat asi začali odspodu a „papírový“ vršek vyšel pět kilometrů před skutečný! Tomu říkám nápor na psychiku. Celá ta situace mě tak deptá, že omylem piju za jízdy z láhve. A přitom dobře vím, co to se mnou udělá. Pro ty, co nezažili, popíšu. U nás doma ty dva-tři nádechy, které ztratíte polykáním tekutiny, hravě doženete. Ale v této výšce? Lehce se může stát, že se po chvíli proberete z bezvědomí a přemýšlíte, kde vlastně jste …

Konečně! Kuk na druhou stranu hor – 5606 m n.m. Výš se prý nikde na světě na kole vyjet nedá. Pár fotek, pak mám v mžiku na sobě úplně všechno oblečení a rád to pouštím dolů. U vojenského check postu v půlce sjezdu si dávám čaj. Skupinka vojáků má na výložkách gurkhské nože. Když jim říkám, že vím co znamenají (jsou to Nepálci ve službách Indie) a že jsem kdysi byl i u nich v Nepálu, jsem jejich. Jeden čaj stíhá druhý. Na oslavu mého výškového rekordu, na jejich domovinu… Dá se říct, že jsme se pěkně „zčajovali“. Ale být to doma a „rumovat“, tak nevím jak by to dopadlo …

Proč se silnice Leh- Šrínagar příliš nepoužívá

Cesta z Ladakhu do Kašmíru vypadá podle mapy jednoduše. Prvních 100 km podél Indu, pak pár už „jen“ čtyřtisícových sedel a na 450-tém kilometru jste ve Šrínagaru. Já ale hned za Lehem tušil, že až tak jednoduché to nebude. Na silnici jsem úplně sám. Provoz žádný. To bude mít určitě nějaký důvod. A nakonec mělo. Už první úsek – po proudu Indu – příliš z kopce nebyl. A navíc proti větru. Skousnul jsem i 35 kilometrů stoupání okolo kláštera Lamajuru. To když jsem opustil Indus. Za Muhlbekem pak končí klášterem Shergol země Buddhova a Kargilem začíná země Alláhova. A země vojáků. Silnice se téměř dotýká „linie příměří“ mezi Indií a Pákistánem a koncentrace vojsk na ní připomíná válečné velkofilmy.

Vojáci mně nijak neomezují, chovají se přátelsky. Někdy až moc. Na jednom check-postu mi dokonce půjčili potěžkat samopal. Aspoň zásobník že vyjmuli. O kus dál mě zas neupozornili, že za zatáčkou probíhají ostré kulometné střelby. A to jsem ležícím střelcům v akci málem přejížděl paty. Na cestě potkávám většinou vojenská auta a velké skupiny oslů. Ti nosí armádě výš do hor zásoby na zimu…

Zodži-la je poslední průsmyk před sjezdem do Kašmírského údolí. Má pouze 3 530 m, ale z Kargilu je to na něj 96 km souvisle do kopce. Před vrcholem se kazí počasí. Prší, sněží, z okolních ledovců táhne chlad. Není divu. Právě tady překračuji zpět hřeben Vysokého Himálaje a osmitisícovka Nanga Parbat je kousek odtud. Přímo v sedle je vojenský tábor Gumri. Check-post leží uprostřed něho. Komandant mi ve stanu nalévá čaj a nedoporučuje jet dál. Je tam prý nebezpečno. Těžko lze popsat, jak ve mně hrklo. Nazpět přes hory to na letiště nestihnu! Nakonec se vše vysvětlilo. Můžu dál, protože nebezpečí nečíhá ve směru do Kašmíru, ale v tom, odkud jsem přijel. No pěkně děkuju.

Hlavní důvod, proč zde moc aut nejezdí, jsem zjistil záhy. Tím důvodem je asi následující sjezd. Silnice padá neskutečně strmým suťovým úbočím o víc jak kilometr níž. Přesto, že je vystřílená „stereo“ (jedna pro stoupání, druhá pro sjezd) a auta se tedy nemusí vyhýbat, já se místy bál i na kole.

Kašmírská pohádka

Ta začíná sjezdem do zelených alpských scenérií orámovaných ledovci. V Sonamargu je ještě zima, ale v hospodách se netopí. Zato každý chlap si drží pod kamízem košík s miskou plnou žhavých uhlíků. Stejně to popisují i Hanzelka a Zikmund, kteří tu byli před 50 lety. indie_himalaj_kola_33-nahled V dědinách níž se sklízí ořechy, ještě níž rýže. U jezera Dál ve Šrínagaru je už hic. Vojáci mne kvůli bezpečnosti nepouští do centra města. Ale i na objížďce po severním břehu leží každých 30 metrů střelec u kulometu namířeného kamsi do houští. Stovky hausbótů na hladině jsou prázdné. Proto nakonec bydlím v apartmá s vyřezávaným stropem a velikou vanou v koupelně za pouhých 100 rupií. Večeřím u domácích. U bylinkového čaje pak dlouho poslouchám stesky nad zdejší napjatou situací, která omezuje cestovní ruch. Celou noc doléhá na jezero halas, hudba a zpěv. Šrínagar je čistě muslimský a všichni slaví zítřejší začátek Ramadánu.

Před svítáním vyrážím s domácím na jeho šikáře (místní loďka) na zeleninový trh. Mezi desítkami obchodníků je jen pět bílých turistů. Od kolemplovoucího hokynáře kupuji sušenky. Když chci posnídat, jsem napomenut, že na veřejnosti jíst nesmím. Je Ramadán…

Tepna života

V kašmírském údolí je sice teplo a rovina, ale na mapě je to pořád jen zelený flíček uprostřed obrovských hor. Opustit se dá pouze po National Highway 1A. Indové ji označují jako tepnu života pro Kašmír. A jako o takovou o ni pečují. Přesně před rokem ji značně poškodilo zemětřesení. Nyní je už bez problému sjízdná a střežená jako oko v hlavě. Skoro v každé zatáčce má palebné postavení vojsko a skupin vojáků se psy a minohledačkami lze potkat nepočítaně.

Pro cyklistu je těch 250 km přes hory do Jammu zážitek. První velký kopec je „snížen“ Baníhalským tunelem. Mé obavy, že mě do něj vojáci nepustí, byly liché. Naopak! Dokonce na pět minut zastavili provoz, abych mohl bezpečně projet. Pak už následuje dlouhý sjezd k řece Čenáb a poslední 35-ti kilometrový kopec na průsmyk Patni. Dole je plno tropické zeleně, nahoře lesy mohutných cedrů. Stoupání mi zpestřila hlava vykouklá z kolemjedoucího autobusu a řvoucí „nazdár!“. Patřila jednomu z těch Plzeňáků, co jsem je potkal před dvěma týdny na Tanglang-la.

Další 60-ti kilometrový sjezd je opravdu poslední himálajský. U Udhampuru se už v líných řekách ochlazují stáda vodních buvolů. Okolo jsou sice ještě hory, ale ty připomínají lesem porostlé krtince. A město Jammu leží v rovině jak stůl.

U sikkhů v Amritsaru

Do Amritsaru jsem dojel před půlnocí. Miliónové město usínalo. Hlavu jsem nakonec složil v noclehárně sikkhského Golden templu. Odsouváním postele (aby se mi za ni vešlo kolo) jsem probudil sousedního spáče. Ten se otočil, vytřeštil oči a řve: „Ježišmarjá! On je tu zase!“ Na to, že v Indii žije miliarda lidí a v Amritsaru jsou stovky hotelů, je třetí neplánované setkání s krajany z Tanglang-la neuvěřitelná náhoda.

Ještě ve 3 hodiny ráno jsem seděl na vyhřátém mramoru nádvoří Zlatého chrámu. Zdejší klid, čisto a pohoda se dají vychutnávat nejen hodiny, ale i dny a týdny. V okolí jsem pak strávil dva dny, zajel si i do sikkhského templu v Taran-Taranu a zvykal si na zdejší přelidněnou rovinu. S jedinou výjimkou. Na silnici vedoucí k hraničnímu přechodu s Pákistánem nepotkáte živáčka. Zde jsem si dokonce na 10 km dovolil vyměnit kolo s místním rikšákem. V normálním provozu bych tak neriskoval.

Do Dillí a domů!

Dvoudenní časovou rezervu v hlavním městě Indie jsem stoprocentně využil. Z kola jsem nesesedl od rána do večera. Památek a hlavně exotiky je tu spousta. Červená pevnost, mešita Jamma Masjid, Kutumb Minár s kdysi nejvyšší stavbou Indie a stovky let nerezavějícím železným sloupem …

Ale hlavně ten exotický mix lidiček a kultur! Z mešity vyvolává muezín na ulici, kde za hlučné dechovky projíždí alegorické vozy hinduistů se spoustou jejich bohů v nadživotní velikosti a do toho všeho se zamíchá sem tam nějaký vznešený sikkh. Vůbec se mi nechtělo do Evropy. Ale po měsíci pobytu mě jako vždy stesk po rodině přemohl.

Dodatečné informace:

  • cena letenky: 16 000 Kč včetně poplatků
  • vízum 1 600 Kč
  • ceny: 20 – 50% cen u nás
  • nutná očkování: běžná (hepatitida A, B, tyfus), pozor na nižší hygienický standard
  • telefon: odkudkoli, cena za 2 min do ČR asi 10 Kč
  • najel jsem 2 700 km + 700 autobusem
  • kolo: MTB
  • vybavení: radši víc na těžko, tj. stan, vařič…, nutné je i vybavení do teplot pod nulu, pořádné brýle, opalovací krém, běžné součástky na kolo se dají levně koupit ve městech
  • mapa: tu je potřeba koupit u nás, v Indii se těžko shání
  • povolení ke vstupu do pohraničních oblastí lze vyřídit až na místě (poplatek asi 100 Kč)
  • bezpečnost: přes spoustu vojsk podél hranic jsem neměl pocit nějakého akutního nebezpečí

Článek k cyklozájezdům outdoorové cestovní kanceláře Rajbas – Outdoor Travel – www.rajbas.eu

 

CK Rajbas