Jsme v Krymu, teda spíš na – tentokrát je to naštěstí jen poloostrov… Je září 2002 a my (Ode, Roman a Já) se spontánně a především líně válíme na posteli v „lokálu“ restauračního zařízení na břehu Černýho moře.

Zaslouženě odpočíváme a pomalu trávíme denní zážitky společně s místní specialitou zvanou Plov. Podporujíc metabolismus a fantazii ukrajinským pivkem Obolon, meditujeme o věcech budoucích a plánujme co s životem v následujících 12-ti měsících … Jo, tak nějak se zrodila myšlenka na spáchání průjezdu severní části Indie a překonání nejvyšších sjízdných sedel světa, jak jinak než na místních jednostopých ocelových ořích – licenčních anglických plnokrevnících Royal Enfield. Text: Rosi,

Je přelom července-srpence 2003. Od loňska jsme, co se počtu expedičňanů týče, o něco narostli a tak je nás nakonec šest kousků – Ode, Alda, Vláďa, Honza, Roman a Já. Jsme v Praze na Ruzyňském letišti, čekáme na samaljot ruského Aeroflotu a vzájemně se ve volné chvíli ujišťujeme o tom, že co jsme si s sebou nevzali vlastně nebudeme potřebovat. Na letišti jsme jen čtyři, Alda dorazí dík práci až za 4 dny a někde nás dohoní busem, Honza letěl sólo už včera.

Sestava expedice

Ode - Notorický cestovatel a fotograf. Hlavně ale šéf CK RAJBAS, přes který probíhala oficiální organizace akce.

Alda - Odeho kámoš, sám slušně zcestovalý. V civilu stavbyvedoucí u nejmenované firmy a nadšený cyklista, horolezec a fotograf.

Vláďa Nejvíc - „motorkář“ z nás Fšech. Taky nejvíc greenhorn ve smyslu cestování a „outdoor“ života, nicméně vykázal docela vysokou trvanlivost. Jinak konstruktér automotorů.

Honza - Kámoš Romana, společná skautská minulost a pobyt v USA. Jinak křesťan jako poleno, dobromil extremista a řidič náklaďáku. „Last minute“ účastník expedice.

Roman - Toho času nepracujicí učitel, který se na naši cestu do Indie „vrátil“ z NZ přes Austrálii a Indonesii. Jinak kámoš, se kterým jsme už společně viděli kus světa, nadšený fotomaniak a cestovatel.

Rosi - alias Já. Trochu motorkář, trochu cestovatel, trochu fotograf. V civilu obchodník s teplou vodou.

Cesta tam

Letíme z Prahy do Moskvy „maslostrojem“ bojing, můj první let – čekal sem to horší. Hned po startu nám začala kapat na hlavu nějaká namodralá tekutina ze zavazadlového prostoru, že by hydraulika klapek?! Personál krizi zvládnul skvěle a závadu profesionálně utřel papírovým kapesníkem. Let trvá 2 a ½ hoďky. Užitečná životní zkušenost – bobek v 10.000 mnm.

V Moskvě pár hodin čekání prokládáme procvičováním ruského dialektu. Zkoumáme letiště, zkoušíme kam nás pustí. Vláďa, neznaje místní mravy, riskuje mezinárodní konflikt, koketujíc s pracovnicí letištního tranzitu na téma „já chci sedět u okýnka“. Roman rozumně investoval do místního chmelového extraktu v kursu pivo za dolar, kecáme o motorkách a čekání nám ani tolik nevadí. Konečně nás pustili do Iljušinu, kterým pokračujeme 7 hodinovým letem do Delhi. V podstatě první kontakt s Indošema. Jsou to bezesporu zajímaví lidičkové, pobíhají po letadle start nestart – přistání nepřistání, žádnej stres. Probíhá kuriózní change sedaček pro zmatení nepřítele resp. posádky letadla. Smrtelný třas stropních panelů při startu evidentně nikoho nepřekvapuje, Indoši zpívají a všeobecně panuje dobrá nálada. V Delhi přistáváme v ½ 4 místního času. Máme za sebou 7 tisíc km od maminky a posunuli jsme se o 3 a ½ hodiny v časoprostoru.

Delhi

Na letišti nás už čeká Honza. Expedice se zúčastnil na poslední chvíli a tak musel přiletět sólo jiným letem o den dřív. Po denním pobytu v 12-ti miliónovém hlavním městě Delhi je plnej dojmů a hlavně, na rozdíl od nás, vyspanej. Bereme taxik za 250 rupií (Rs). Ačkoliv jsme to čekali, „překvapil„ nás tím, že nás místo na místo určení, dovezl ke kámošovi, který nám 100% úplně nejvýhodněji směnil USD. V ceně nám ovšem taky ukrad průvodce Indií. Dodnes netušíme k čemu mu bude… v češtině. Po krátké hádce a prověrce rozdílů mezi indickým a českým temperamentem, bez úspěchu pokračujeme už bez komplikací do čtvrti Main Bazar, vyhlášené v Novém Delhi spoustou obchůdků, hotelů a guest housů.

Při hledání bydlení praktikujeme smlouvání jakožto běžný rituál každého obchodu v Indii. Výsledek = 2 lužkový pokoj za 100 Rs. „Hotel“, jak tomu budeme odteď říkat, je v podstatě zařízení na úrovni naší hodně špatné turistické ubytovny. Kvalita nám ale vyhovuje, je relativně čistej, má i sprchu s tekoucí vodou a šváby ani jiné breberky jsme ve větším množství neodhalili. Bohužel jsme neodhalili ani klimatizaci, která je téměř nutností ve všeobjímajícím dusnu, které tady panuje nonstop. Je období monzunů, což znamená cca 35–40°C ve dne a cca 25–35°C v noci. Vlhkost vzduchu bych viděl tak na 80–90%. Indoši by tvrdili, že je příjemně chladno.

Bez zbytečného otálení, vybalování či dokonce jídla a spaní jedeme motorykšou do motorkářský. Delhi a vlastně asi většina indických měst je segmentována na čtvrti s „úzkým zaměřením nabídky“ danou kumulací specifických profesí či zboží. Souvisí to nepochybně i z kastovním členěním třídní hierarchie obyvatelstva. Máme u jednoho z místních servismanů – Odeho známý z dřívějška – po mailu domluvený pronájem 6-ti biků. Jsou to Royal Enfieldy 500ccm, čili Indošverze původní anglické 350-tky z roku 1952, kterou v rámci inovačních opatření nadaný indický technolog převrtal, posílil kliku a pružiny na spojce. Toť vše. Toť vývoj motocyklu za posledních padesát let. Na štítku mají motorky r.v. 1999, ale technický stav a vzhled toto tvrzení zarputile popírá. O tom, že zasloužený důchod mají motorky za dveřmi, svědčí i skoro dvoudenní přebírka strojů, kdy jsme na „perfektně připravených“ mašinách neustále nacházely nová a nová překvapení v podobě technických problémů. Postupně jsme repasovali skoro na všech motorkách brzdové obložení, polovinu lanek, ložiska krku řízení, sekundární řetěz, spojku, těsnění pod hlavou, světla, olej, baterku, … Vzhledem k tomu, že nám motorky „prý“ chystali skoro 2 měsíce, docela jsme začali pochybovat o perspektivě a pravděpodobnosti udržení mobility všech motorek až do konce expedice. Nakonec se domlouváme, že ačkoliv je to „mastňárna“, rozšíříme řady našeho teamu ještě o jednoho jedince. Tím je Indoš jménem Anel – mechanik, kterého jsme si vypůjčili společně s motorkama. Poveze s sebou náhradní motorku a hlavně dvě plechový bedny (alá motokufry) plný potřebných ND. Nespočetněkrát se ukázalo, jak dobře jsme udělali. Protože by to nebyla Indie, kdyby i tady se neukázalo nějaké „ale“, zjišťujeme, že Anel umí anglicky asi ještě hůř než já = míň než vůbec.

První kilometry… šílený!!! Charakterizoval bych to jako noční můru motorkáře. Provoz v Delhi je jedním slovem brutální, nikdy sem nic takovýho neviděl. Hustota provozu je cca 3 vozidla na m2. Styl jízdy = furt troubit, koukat všude, čekat nemožné. Přednost neexistuje, vyhrává rychlejší či větší. Když si k tomu připočtete, že se v Indii jezdí po anglicku vlevo a Enfield má úplně opačně pákování, než jste zvyklí za 10 let ježdění na evropských motorkách, máte přichystaný pořádný vzrůšo. O absolutní absenci dopravního značení mluvit vůbec nehodlám. Přesto všechno panuje na silnicích v Indii paradoxně „dobrá nálada“ a zvláštní forma ohleduplnosti. Po měsíčním tréninku jsme nakonec taky pochopili závislosti a nepsaná pravidla. Projížďka po přelidněném Delhi pak pro nás v závěru byla zajímavým adrenalinovým zpestřením. Jednoduchá poučka: Troubit – při rozjezdu, odbočování, předjíždění. Pro dokreslení situace ještě statistika: Denně na indických silnicích zemře 1.500 lidí.

Ačkoli vůbec nespíme, jedeme nonstop už z ČR a máme dost rozhozený metabolismus, stejně se nakonec nevyhneme uspokojení základní biologické potřeby – jídlu. Občerstvoven je na ulicích spousta, ve všech narážíme na stejný problém. Názvy jídel, hrdopyšně demonstrovaných na vývěsných tabulích, jsou sice kromě hindu sem tam i v angličtině, ale to nic neřeší, protože si pod nimi neumíme nic představit. Každopádně už podle intenzivních vůní linoucích se z kuchyně máme jasno, že ať to bude cokoliv, bude to full palivý. Docela nás to baví a tak si masochisticky objednáváme. Po čase jsme se zorientovali, zvyknout si na docela chutnou indickou kuchyni nám nedělá problém. Naštěstí nikdo nejsme alergičtí na chilli, masallu a feferonky.

Večer před plánovaným odjezdem na sever směr Himaláje po návratu z Karol Baghu, kdy jsme cestou ochutnali místní pivo – mdlé chuti, sympatického balení 0,65 l, za méně sympatických 50 Rs, jdeme na obhlídku nočního Bazaru. Vrháme se do ulic a … nedá se to popsat. Bomba! Atmosféra jak před dvěma-třemi sty lety, čas se na životním stylu a tváření místních obyvatel nijak zásadně nepodepsal. Démon globalizace prozatím evidentně nemá šanci, přelidněná Indie je ještě „čistá“. Na ulicích to tepe exotickým rytmem s nádechem tajemna až magična. Pestrá směsice vůní koření, čaje, lidí a pouliční špíny v kombinaci s potemnělými zapadlými uličkami, mihotavým kolísajícím osvětlením krámků sortimentem zcela vyčerpá vaši fantazii, vyvolává mrazení a současně touhu po probádání všeho dosud nepoznaného. Vracíme se po 3 hodinách bloudění, přeplnění dojmy, k smrti unavení ale šťastní. S pocitem , že už nám nemůže být líp, po na dlouho asi poslední sprše za rytmu větřáku usínáme.

Himachal Pradesh – Shimla

Ráno vstáváme relativně brzo – je nutné opustit pokoj před uplynutím 24 hod od nalodění. Snídáme na střeše hotelu, opět netuše co donesou a kocháme se výhledem na střechy okolních domů, již značně okousaných zubem času a neuvěřitelně zabordelené.

V 10 hod by měli být motorky definitivně nachystány…nejsou. Jak jinak. Nakonec ale přece jen vyřešíme všechny servisní a papírové peripetie, opravíme ještě spojku a zapalování, komplikovaně nabalíme věci na motorky a v poledne vyjíždíme. Alda přiletí sólo až za dva dny a tak jeho motorku veze do Shimly půjčený Indoš. Máme dost sekeru, před sebou 350 km vzdálený cíl – stolici horského státu Himachal Prades město Shimla. To asi nedáme.

Jízda přes Delhi uprostřed denního shonu (provoz na stupni 6 z 5 stupňové řady) s motorkou zatíženou bagáží tak, že se téměř viditelně ohýbá a řídit se nechá asi jako splašený kůň, je dost drama. Udržet v takových podmínkách uzavřenou formaci sedmi mašin je nemožné, což zjišťujeme poměrně záhy. Škoda, že jsme si nedomluvili havarijní strategii a vlastně nikdo netušíme, kam přesně jedeme. Cestu ven zná akorát mechoš Anel, který jako každý místní Indián, nadpřirozenými schopnostmi zvládá orientaci. Amatérskou chybu nám nakonec pomohla vyřešit štěstěna, kdy jsme se po aktu totálního ztracení a rozbití našeho společenstva, dokázali zase najít. Cesta přes Delhi na výpadovku směr Shimla – tj. asi 10 km, nám trvala přes 3 hodiny!

Najíždíme na čtyřproudovou silnici (jedeme po ní už asi dýl, ale teď teprve je provoz takový, že je vidět) a po ní pokračujeme až do večera. Dalo by se říct nudná etapa, ale díky řidičům kamiónu a autobusů spíš připomínala počítačovou hru o přežití, akorát v reálu. Po cestě zastavujeme na oběd – opět kamikadze výběr z menu. Cestou míjíme střídavě vesničky, pole s obilím a odpočívadla pro kamiony s něčím vzdáleně podobným našim motorestům. V jednom dost chatrném přístřešku po zdolání denní 180 km dlouhé etapy nocujeme. Dáváme jídlo – čapáti (placky z mouky a vody) s chilli fazolema a čaj. V každé zemi se tea vaří jinak, indický čaj je taky fenomén. Jeho skupenství se sestává z černého masalla čaje (kořeněného), vody a mléka v cca 50% poměru, svařeno dohromady to i chutná. Ráno nechtěně vidím kýbl s vodou, ve kterém nám preventivně oplachovali sklenky. Hmm?! Naštěstí netrpím předsudky chorobné hygieny. Večer mechoši opravují motorky, mě utahují hlavu a nakonec mění těsnění pod. Cestou jsem za 180 km potratil asi ½ l oleje. Spíme na podlaze motorestu společně s místníma, předtím chvilku pokec a kouření. Roman s Odem ponocovali dýl, prý dostali nabídku koštu haše. Poznatek: Marihuana prý se řekne „džilem“. Před spaním polykáme antimalarika – komáři útočí.

Brzo ráno platíme 150 Rs za nocleh včetně jídla i pití za všechny a frčíme dál. Myslel jsem, že dnešek bude prost zážitků, jen honba za kilometry. Zmýlená neplatí ( Oskar). Zastavujeme v městečku Pinjor, což je malé nenápadné provinční městečko na úpatí začínajících himálajských brdků. Zlákalo nás už zdálky viditelnou dominantou síkského templu (kostela). Sikové – jedno z „lepších“ = pragmatičtějších hindu náboženství. Při návštěvě nás lapili do osin místní neuvěřitelně pohostinní duchovní. Kromě detailní obhlídky templíku nás taky pohostili a vyzradili tajemství motání turbanu. Zdrželi jsme se víc než nám bylo milo a tak v rámci možností pospícháme dál ku Shimle. Moc nám to nejde, protože blížící se Himaláje nás nutí neustále zastavovat a fotit nádherné přírodní scenerie vykukující zpoza hávu oparu po dešti. Cesta se zakusuje pořád hlouběji do horských masívů a přibývá stoupání a serpentin. Přibývající zeleň banánovníků pomalu začíná připomínat subtropické pásmo. Při pozdním odpoledni dojíždíme 170 km dlouhou etapu do Shimly. Všichni, ačkoliv s několika „zanedbatelnými“ poruchami na strojích.

Shimla – hlavní město indického státu Pradesh Hymalaya alias „město v kopci“ 2.000–2.600 mnm. Bývalé letovisko anglických kolonizátorů ve chvílích kdy v Delhi už bylo moc teplo. Večer končíme poněkud dramatičtějším 1 a ½ hodinovým hledáním bydlení. Nakonec máme úspěch. Akorát nás čeká brutálnější výjezd do 2.500 mnm, při kterém v kopci dík nedostatku enfieldích koní spadnul Roman a Anel. Ubytováváme se, motorky necháváme venku napospas tmě a posléze jdeme ulovit něco k snědku do nitra večerního dění. Začíná se projevovat aklimatizace našich útrob – Roman dostal sr… ehm, průjem?

Okruh kolem řeky Satluj

Protože musíme počkat na Aldu, který je teď nejspíš v Delhi, plánujeme dvoudenní 260 km dlouhou okružní jízdu vedenou kolem horské řeky Satluj. Ráno ještě zvládnem internet, který používáme jako jediné komunikační rozhraní s domovinou. Cestou mám konflikt s opicema – Makaky. Je pro ně charakteristická bezbřehá drzost spolu s nebezpečím nákazy vzteklinou. Fyzické výměně názorů na fotografování jsem nakonec zabránil díky vítězství primitivních pudů. Metodou nejlepší obrana je útok jsem za barbarského řevu, divoce mávajíc rukama, představil Makakům novou verzi lidského predátora a dobře pobavil hlouček kolem se poflakujících Indů.

V poledne vyrážíme natruc nepřízni počasí, která nás provází už od včerejšího večera. Je docela zima, vlhkost 100%, v přeháňkách prší a mlha brání jakostním výhledům. Blahořečím nepromokům, který zdá se budou užitečným oděvním doplňkem. Jedeme super horskýma silničkama tak na 1 a ½ auta. Dost o život, když jede náklaďák. Postupně se rozjasňuje, sice to na focení moc není, ale mezi mraky se odhalujíc senzační panoramata, takže je téměř nonstop na co koukat. Vláďův Enfield začíná stávkovat – prasklej pístní kroužek – spotřeba oleje 1 l na 50 km se slušnou zadymovací úpravou zdarma! Při pozdním obědě meditujeme nad vzniklou situací a nakonec volíme opatrnou jízdu dál. Honzovi někdo ukrad moto-walkmana přivázanýho původně na nádrži. Říkáme to obsluze občerstvovny a nevěřícně koukáme jak nám jej po pár minutách nese zpět, že si s ním hráli děti. Nouzově dojíždíme k řece Satluj po jejímž břehu hodláme zítra pokračovat. Smráká se a tak se s trochou štěstí ubytováváme v hostlu hned u řeky. Na večeři potkáváme spolunocležníky – párek Izraelců cestujících Indií na Enfieldech už 4 měsíce. Chtějí cestovat celý rok. Závidíme. Sedíme v restauraci, vyměňujeme si zážitky a informace o sjízdnosti silnic. Závěr večera umocňujeme koupelí v sirných pramenech. Nebylo to špatný, akorát jsme pak nikdo nemohli usnout. Horší než kafe. Na pokoji jsme s Romanem odchytili cvrčka, by člověk nevěřil, kolik randálu ta potvora je schopná vyprodukovat. Záškodnicky jej nenápadně lifrujeme dírou pod dveřma do pokoje Honzovi s Vláďou.

Skoro jsme nespali, navíc cítím, že mi není úplně OK. Ranní stolice (spíš hořčice) to nekompromisně potvrzuje. Je to tady, aklimatizuju. Míříme dál do hor. Okruh 150 km uzavřeme, pokud vše vyjde, kousek od místa dnešního nocležiště. Zase prší, prostě monzun, vždyť víme. Potkáváme hindu svaté muže. Za 10 Rs je fotíme a dostáváme požehnání co se do nás vejde. Cestou navštěvujeme poutní místo – svatou jeskyni. Vede k ní snad tisíc schodů. Jinak cítím, že se zdravím je to už zase OK, není nad moderní meducínu = česnek a slivovici. Posléze jedeme dál klikatou úzkou horskou silnicí vedoucí několika průsmyky sem tam lemovanou chudými rýžovými a kukuřičnými políčky s unikátními zavlažovacími systémy. Je kam spadnout, pod námi je 100–300 m do údolí. Z jednoho sedla sjíždíme alespoň 20 km bez motoru! Cesta nás přivedla zpět k Satjuji. Už je z ní docela veletok, cestou přibrala pár litránků od přítoků z horských říček. Přejíždíme most na druhý břeh a otáčíme zpět k „domovu“. Jede se docela dobře, silnička je občas i asfaltovaná a tak divočíme. Rébus, proč není žádný provoz, má řešení asi po 20 km, když silnice najednou končí rozvodněnou říčkou. Překvapení! Most není! V říčce se zrovna plácá brodící náklaďák a my musíme konstatovat, že tudy teda ne ani se šnorchlem. Nakonec přenášíme motorky přes konstrukci stavby nového mostu. Indoši nám pomáhají a tak za půl hodiny už zase pelášíme. V 19 hodin jsme asi 60 km od Shimly, přes humusný počasí a tmu nakonec volíme dojezd. Nebylo to pravda úplně rozumné rozhodnutí, posledních 25 km dojíždíme v neprůhledné mlze na dvojku s nohama místo pomocných koleček. V Shimle jsme po 21 hod, zbytí jak psi. Při výjezdu tentokrát spadnu já. Alda už nás čeká v hotelu. Jdem se najíst, pokecat a spát.

Z Shimly do Rampuru

Potvory Makakové ožraly sedadla dvou motorek postavených před hostlem. Následuje drama, tzn. snesení dvou do dneška nepotřebných motorek, které jsme vynesli po schodech hotelu do rozestavěného vestibulu, aby na nich mohli v suchu pracovat mechoši. Už transport vzhůru byl dost „oživot“, ale dolů? Nakonec, vzpomínaje na dosažené endurovzdělání, to prostě sjíždíme. Očumující Indoši z toho byli poněkud vyděšení, mám pocit, že jsme je v podstatě uváděli do rozpaků celou dobu a odhalovali jim naším jízdním stylem skryté možnosti Enfielda.

Vyjíždíme pozdě, projevuje se nevýhoda přílišné demokracie a svobody v našem společenstvu. Stejně se trháme a každý jede svým individuálním tempem. Zabloudit není moc kam, jediné riziko je závada na motorce. Už jsme se ale naučili rozpoznat kam poklepat a kde „pohladit“, aby to zase jelo. Je pořád poměrně škaredé počasí a chladno. Naše cesta vede neustále střídavě úpatím a sedly horských masívů. Silničky opisující vrstevnici v 3 až 5 set metrové rovnoběžce s ledovcovými horskými řekami v údolí. Jsou vyrvané dynamitem v erodované skále metamorfované žuly, vápence či břidlice. Připomínají tetování na mohutné svalnaté paži boha Šivy Ničitele. Enfieldy pomalu ukousávají kilometry z nezpevněné či chabě asfaltované cesty. Příležitostně zastavuju na tradiční svačinku v podobě banánů s coca-colou, která je bohužel už i zde v nabídce každého krámku. Tradiční lahve jsou otřískané mnohaletým používáním, domýšlím se, jakým způsobem fyzicky probíhá recyklace vyřazených lahví z „civilizovaného“ světa.

K polednímu je nám dopřáno, jak si dnes máme ještě několikrát souzeno ověřit, poznat další z indických koření denního života. Dojíždím k „němu“ a už z dálky na sebe upozorňuje souvislou kolonou autobusů a náklaďáků. Po chvíli, když se k němu proderu blíž davem stojících lidí, si jej můžu pořádně prohlídnout. Ano, je to zával! Kus převislé skály se rozhodnul opustit mateřský monolit a jal se zasypat silnici tak, aby vytvořil ideální handicap pro čtyřkolá indická přibližovadla. Ostatní kluky vidím čekat za závalem a tak, dřív než se Indoši s těžkou vyprošťovací technikou = kladivy a ocelovými tyčemi pustí do likvidace závalu, provlíknu motorku mezi balvany a můžeme společně pokračovat dál. Naše radost nad spravedlivým trestem plechovkářů nám vydržela asi 3 km. Po nich jsme měli konečně pochopit, že obecné cestovatelské pravidlo „nepospíchej, stejně budeš první“ platí i zde. Dojeli jsme totiž k dalšímu závalu. Tentokrát se o nějakém proklouznutí nedá vůbec diskutovat. Horolezeckou průchodnost navíc komplikuje neustálé uvolňování nových padajících kamenů. Skepticky to obhlížíme a konstatujeme, že čekat na buldozer je min. ztráta jednoho dne. To se nám moc nelíbí a tak nakonec stylem „mladý kameník“ vytváříme v hromadě šutráků systém, čili jakousi transmagistrální průrvu, po které při troše extrémního násilí dokáže 5 člověků s přilbama na hlavě prorvat odstrojenou motorku. Domluva byla jasná, šestý hlídá a hlásí kamení. Havarijní postup … zahodit motorku a zdrháme! Zvládli jsme to bez ztráty kytičky asi za 2 hodiny.

Potřebné kilojoule doplňujeme po pár km v chatrči u silnice spolykáním indického národního jídla. Říkají mu Dáhl a je to v podstatě hustá polívka z čočky a dalších luštěnin, kořeněná masallou, curry a feferony. Přílohou je rýže či čapáti, stejně jako ke všem ostatním jídlům. Zbytek denní 120-ti kilometrové etapy dojíždíme už bez problémů. Zlepšilo se počasí a tak na docela slušné asfaltce blbneme v zatáčkách a užíváme si opětovné 30 km klesání bez motoru. K večeru dojíždíme do Rampuru, kde hledáme spaní a konstatujeme, že se ztratil Alda. Našel se dřív než hotel, ve kterém přespíme. Jel zkratkou po silničce místně značené „only for 4×4“.

Rampur – Rackon Peo

Ráno konečně mechoš Anel vyměnil pístní kroužky u Vláďova Enfielda, čímž jej zařadil zpět do kmene 4-taktních strojů, snížil ekologickou zátěž indické fauny a flóry o 50% a my ostatní si konečně nemusíme na cestu nasazovat plynové masky.

Blížíme se k čínskému pohraničí na což nás upozorňuje houstnoucí migrace vojáků. Jedni z nich se nechali znásilnit našimi fotoaparáty a za odměnu nás upozorňují na blízký zával. Dneska „teprve“ první. V zápětí u něj strávíme příjemnou dvouhodinovku, ve které můžeme obdivovat kamikadze šoféry bagru a buldozeru. Indické náboženství se svojí reinkarnací a věčnou smrtí za odměnu je evidentně levnějším motivačním prvkem než rizikové příplatky. Nakonec pouští náš směr a tak po osy v bahně projíždíme off road nebezpečný úsek „náhradní“ silnice, narychlo vytvořený nahrnutím kamení a bláta na evidentně nestabilní podloží čerstvě utržené skály. Z vrchu pořád padají šutráky, což oceňuje zejména Roman, který zapadl a prasklo mu plynové lanko. Zjišťuju, že už měknu a místo reportážního focení předčasné smrti nadějného jedince, mu jdu pomoct.

Šplháme výjezdem do 3.000 mnm kde na vysokém skalisku s monumentálním leč mlhou zahaleným okolím leží ve vesničce Sarahan hinduistický chrám Bhimakálí. Je to bývalé sídlo bhušarských rádžů a nás zajímá mj. proto, že zde byla celá staletí uctívána bohyně Kálí – lidskými obětmi až do 19 stol.

Obědváme v krámku tibetského emigranta senzační Čou-mein, což jsou vegetariánské smažené čínské nudle a s plnýma břichama pokračujeme až do místa dalšího závalu. Pomalu už nás tato tradiční indická překážka začíná sr… ehm unavovat. Evidentně bude na „nejdýl“, protože na slinici jsou vrženy kostky z velkých bloků skály v pásu skoro 15 metrů. Důlní bagr s radlicí je zjevně nedostatečným argumentem a tak přichází na řadu dynamit. Kaskáda výbuchů nerozechvívá jen naše žaludeční okolí, ale i kulisy okolních stometrových skalních převisů. Někam se schovávat nemá smysl, jestli to spadne, máme zaděláno na slušný stotunový náhrobky.

Bujaře vyrážíme jako první vzniklou průrvou mezi balvany, ve snaze dohnat vzniklou časovou ztrátu. Hned za druhou zatáčkou, při objíždění bahnité louže, získávám 100% jistotu, že už to nedoženeme. Adheze předního kola jak se zdá není úplně ideální, což potvrzuje nedobrovolně ostrý úhel svíraný mezi osou motorky a matičkou zemí. Tradá, už se vezu! Osudové okamžiky podobné scénáři „kvalitního“ akčního filmu americké provenience. Periferně sleduju motorku, jak se neodvratně vydává na pouť přes okraj skalního srázu někam dolů… Dobrá, ale proč mám ten pocit, že moje přistávací dráha, rychlost a trajektorie pohybu vpřed se nijak zásadně neliší?! V pohodě, uklidňuju se, je to americká pohádka – všechno dobře dopadne, hrdinové zpravidla neumírají v prvním dějství. „Pomalu“ přepadávám přes okraj a chytám se „stébla“ trávy, abych na něm pro tentokrát stylově zachránil svůj mrzký život. Povedlo se a tak, již na nohou zpět na silnici, zuřivě mávám na přijíždějící kluky, aby si zbytečně neumazali kalhoty jako já. Ví, že jsem šprýmař a tak ze začátku pokládají moje povídání za vtip. Nicméně, když nemůžou moji „dobře schovanou“ motorku najít, jdeme se společně podívat přes okraj srázu. Romantický výhled do hlouby kaňonu na ledovcovou řeku Satluj je k mojí veliké radosti doplněn o dominantu osaměle stojící borovice a především o dominantu osaměle stojícího Enfielda, který je cca 30 m od kraje srázu profesionálně o tuto borovici zaparkován! Sled myšlenek: stejně je to totálka, dál jedu jako ledviňák, kolik asi stojí novej Enfield? provázel naše marné pokusy vytáhnout motorku zpět. Nakonec s pomocí Indošů na špagátě vytahujeme moto a po ohledání mužeme konstatovat škody na motorce po 30 metrovém pádu. Teď se podržte! Rozbité přesto svítící přední světlo, ulomená páčka, ohnutý zrcátko, pomačkaná nádrž a karter, ohnutý nosič a stupačka – toť vše. Pokus nastartovat vyšel napoprve! Není co řešit, pojedem dál. „Bacha, balvany!“ řve Ode, přičemž předvádí stovku sprintem v olympionickém čase. Kolem hlav se nám prohnali dva půltunový šutráky. Jeden urval kus silnice přesně v místě, kudy jsme před 5-ti minutama tahali motorku. Druhý přesvědčivě dokázal osamělé borovici, že kámen je tvrdší než dřevo, načež oba společně pokračovali dolů k řece.

Už nám to stačilo, balíme fidlátka a opatrně jedeme dál s jediným cílem rychle se někde zabydlet. Dnešní 90-ti kilometrová etapa má pro nás pro všechny společný pracovní název „dvojnásobné narozeniny“. Protože jsme dobře vychovaní a už se nám přestali třást ruce, slavíme je v rámci možností konzumací oblíbených z domova dovezených ovocných destilátů. Zlatým hřebem je instantní bramborová kaše s česnekem a uherák ze dna Aldova batohu.

Brzo ráno prohlížíme s Anelem pořádně motorku – dotahujeme akorát povolené řízení. Pokračujeme dál podél rozvodněného Satluje, sem tam střídáme břehy po pro nás netypicky konstruovaných mostech. Jeden z nich za námi, jak se později dozvídáme, vzala voda a na dlouhou dobu tak odřízla jedinou přístupovou cestu do oblasti bez nutnosti tisícikilometrové objížďky. V malém horském městečku Rackon Peo zastavujeme. Je třeba vyřídit permit (povolení) ke vstupu do pohraničí s Čínou. Máme asi 15 hodin čas, který zabíjíme výjezdem do vesničky Kahla, zajímavé starou zástavbou s dřevěnou vyřezávanou architekturou a templíkem. Potkáváme dvě Belgičanky, které nám po skoro 14-ti denním půstu připadají docela atraktivní. Společně obědváme, harašíme a pozorujem život na malém náměstíčku, při šálku milk tea. Ode se zbláznil a tak, beztak aby se zalíbil děvčatům, jde k místnímu hairdresserovi. Ubytováváme se „jakoby náhodou“ ve stejné nocležně jak Belgičanky a večer trávíme společně Romanovou záludnou karetní hrou založenou především na konzumaci slivovice. Vláďa, jinak „hrubián“, v přítomnosti dam překvapivě zjihnul a zněžněl, za odměnu vyfasoval novou přezdívku. Odteď mu říkáme už jen Oldřich (Nový).

Pohraničím – Taurik, Tabo

Vstáváme nepříjemně brzo. Poprvé nanečisto v 5:30, když nás Anel budí svým: „Sers, go?!“. Jsme domluvení až na 7:00, tak po něm házíme botu. Po ránu je docela mrštný, uhýbá a jde v klidu do naší WC-koupelny „hlasitě“ spáchat hygienu. Spal někde na chodbě a teď se nám mstí za včerejší párty. Sám totiž pít nemůže, má smůlu, vybral si blbý náboženství. Napodruhý jsme zaspali, což kompenzujem absencí snídaně a zbrkle vyrážíme. Permity už máme a tak pokračujeme podél Satluje, který se vychytrale nyní dle mapy jmenuje Spiti river. Tradiční ranní zával je nahrazen docela dlouhým brodem, nespadl nikdo. Nuda. Je nádherně, fotíme o 106 super výhledy. Zastavujeme až na pohraniční police station, kde nás lustrují a nutí vyplňovat dva evidentně zbytečné formuláře. Cesta vystřílená do skály je samá suť. Zdobí ji nalevo řeka a napravo příkrý skalní svah s občasným malým sesuvem. Zeleň doslova vymizela a okolní vegetace svojí rozmanitostí připomíná jídelníček kamenožrouta. Občas spadne nějaký kámen, buď sám nebo jej shazují Indoši, kteří pak na krajnici palicemi a kladívky nahrazují zbytečně složitou mechanizaci při výrobě štěrku. Oceňujeme originalitu řešení otázky nezaměstnanosti.

Přes vesničku Pooh, kde se najíme, prozkoumáme místní dívčí školu a čekáme na opozdilce, pak serpentinami šplháme 2× skoro kilometrové převýšení. Nádhera. Je krásně a výhledy na perspektivu kumulace horských hřebenů bez konce s šestitisícovkami na všechny strany nás uvádějí do transu. Cestou mi dochází benzín. Přelíváme z pet-lahve od Aldy, ještě že nejedu poslední. Sedlo Jangh Tango 3.800 mnm nás vítá malým překvapením. Končí tu silnice! Tedy dřív tu určitě byla, tady všude ležela, jenže hladový zub eroze jí za vydatné podpory monzunů asi dvoukilometrový kousek ukous. Naštěstí důmyslní Indové už stihli vyřešit náhradní dopravu a tak nám za nekřesťanských 500 Rs (nebo nehinduistických?) přepraví nad stometrovou propastí motorky na primitivní lanovce, po které zrovna převážejí dřevo na pálení mrtvol. Jak se zdá, dopravní high-technologie funguje, protože z protisměru právě před chvílí přilétli tři izraelští kolegové na třiapůlích. Vypadají domestikovaně, Indií už jsou řádně nasáklí. Pomáháme jim vytlačit mašiny od lanovky, přejem si suchý silnice a směnným obchodem získáváme kanystr benzínu, který můj žíznivý Enfield potřebuje skoro stejně jako já vodu. Už jsme zatraceně vyschlí a v polopouštním suchopáru se nám nikde dlouho nepodařilo narazit na něco k pití. Irituje nás „kolemjdoucí“ turista milionář, kterému poskoci CK překládají výbavou a proviantem plně naložený jeep na lanovku. Mezi hromadou věcí totiž spatřujeme i tolik vytouženou H2O a to tak že několik kartonů. Ačkoliv se nám daří jej vyrušit od neustálého telefonování satelitním přístrojem, máme smůlu sám má málo. Nechá nás tu bídně zhynout žízní, parchant! Zlomyslnou odměnou je nám jeho utrpení při pěším přesunu cross country pěšinkou vedoucí mezi jednotlivými stanicemi lanovky. Běloši mají totiž smůlu, lanovka pro nás prý není dost bezpečná a tak musíme soudružsky všichni asi 2 km suťoviskem posvých. Cestou neodoláme a bacilnebacil pijeme z říčky stékající křižovaným svahem. Hodinovou procházkou, kdy nás k svižnějšímu kroku motivují legrační spršky padajícího kamení, přicházíme ke spodnímu stanovišti lanovky, kde nacházíme bagáž i motorky v neporušeném stavu. Ode dělá dobrý skutek a bere stopaře, vydržel to asi 10 km. Cestou obdivujeme dominantu 6.727 mnm vysokého zasněženého vrcholu Leo Pagra. Připozdívá se, licitujeme nad možnostmi noclehu. Preferovaná volba „podširáku“ se ukazuje lichou – ve svažitém terénu není kde. Potmě pokračujeme dál k nejbližší 30 km vzdálené civilizaci – městečku Tabo. Nesmírně si to užívám, jelikož jedu na výpary a bez světla. Benzin mi dochází u cedule – tradičně dočepuju od Aldy, jehož Enfield má zaděláno na přezdívku Perpetum a potom společně dojíždíme k guest housu. Dnes máme za sebou 160 km. Majitel, tibetský emigrant, nás při pozdní večeři učí slovíčka a vypráví o historii. Spíme u souseda za 100 Rs. Poznatek: Ukrutně nám smrdí nohy – kolektivně – nekoupali jsme se 5 dní.

Ráno provádím marný pokus vypudit ducha Smraďocha pracím práškem z ponožek. Pak posnídáme delikatesní tibetský chleb a jdeme obhlídnout tibetský Tabo Gompa – Čhongskhar. Klášter založený roku 996 připomíná na první pohled nezajímavé dřevěné a hliněné krabice. Uvnitř se však nachází nejvýznamnější poklady budhistického umění – pestrobarevné malby ze štukovými reliéfy. Nejvýznamnější stavbou klášterního komplexu je „Sál osvícených bohů“, jehož složitě zdobený interiér simuluje mystický model vesmíru a božstev. Unášeni atmosférou tibetské kultury procházíme po směru hodinových ručiček klášterem a občas, přestože není povoleno, zkoušíme ukořistit na digitál v módu nočního focení cennou fotografii.

Spiti River nás provází až do městečka Kaza. Klukům cestou střídavě dochází benzín, jedeme skutečně naknop. Aldovo Perpetum stávkuje – odmítá dietní příděly ucpaným benzínovým kohoutem. V Kaze konečně tankujeme u benzínky s artefaktem ručního pohonu čerpadla. Fast food a jedeme dál. Tvář krajiny se trochu otevřela. Svištíme údolím po břehu určitě kilometr širokého suchého říčního koryta, rozvrásněného úzkými potůčky vody. Z obou stran jej lemuje písečná polopouštní krajina sevřená úbočím zubatého horského hřebene. Zažíváme pocity „více volnosti“ podobně jak týpek na XT500 v reklamě na Eurotel. Dnešní den zasvěcujeme památkám a tak cestou zajíždíme serpentinami k na skalisku hrdě se tyčícímu architektonickému skvostu – budhistickému klášteru Ki gompa. Radost z prohlídky a exklusivních výhledů do krajiny mi kazí zjištění příčiny zvýšené spotřeby mého jednostopého přítele. Mám děravou nádrž, zřejmě napraskla po předchozím kaskadérském tréninku. Od budhistických mnichů půjčujeme kastróly a kýbl, do nichž vypouštíme životodárnou kapalinu a nádrž lepíme epoxidovou plastelínou. Za půl hodiny můžeme pokračovat k dnešnímu cíli – tibetské vesnici Kibber, která je prý se svými 4.205 mnm nejvýše položenou elektrifikovanou vesnicí na světě. Nocleh zdarma a střeše jednoho z typických malebných tibetských domků je pro nás ideální aklimatizační průpravou. Budeme ji potřebovat pro snížení rizika zdravotních komplikací při překonávání pětiapůltisícových sedel, která nás ještě čekají. Před spaním se jdeme vyprdět na kopec s budhistickými čhorteny (něco jako boží muka) a nakouknout přes hřeben do nedalekého Čínou zužovaného Tibetu.

Kunzum Pass

Přibližně 200 km přesun z vesnice Kibber přes sedlo Kunzum Pass do městečka Key Long patří k určitě nejpůsobivějším z celé naší cesty. Brzký ranní výjezd trošku přibrzdilo zjištění, že nám někdo zmermomocnil gumicuky pro připevnění bagáže k motorkám. Vážeme nouzově čímkoliv, zlehka nadáváme a pak už vzhůru dolů. S Vláďou společně melancholicky vzpomínáme na naše domácí mazlíčky Hondy XRV 750 Africa twin, které bysme tu na docela drsné adventure cestě suťoviskem senzačně užili. Kocháme se jedinečnými výhledy na široká údolí sporadicky zarostlá zelení, horské masivy, erozí zvětrané skalní sloupy a široké pásy ledovcových morén… takhle nějak musí vypadat nebe (nebo peklo?!). Sem tam míjíme stádečko koz či ovcí, osamělé pěšáky či karavanu přeložených mezků cestující odnikud nikam vyprahlou pustinou. Zastavujeme na milk tea a sušenky ve vesničce Zasar a formujeme skupinu. Pak pokračujeme dál suťoviskem, vypadá to, že nám ještě dlouho vydrží. Anel má štěstí, kousek za vsí si píchnul … zadní kolo.

Cestu do 4.551 mnm vysokého sedla Kunzum Pass lemují roztroušené stupy (čhorteny) – kamenné či hliněné mohylky občas zdobené křiklavě barevnými kresbami a typickými vlaječkami s mantrami pro štěstí poutníkům. Travnatá pláň je s vkusem profesionálního aranžéra zdobena trsy kvetoucích keřů a skalniček. V sedle jsou tři nádherné stupy ověnčené nespočetným množstvím věčně vlajících manter a poutní modlitební oltářík vybaveným malými bronzovými zvony. Atmosféra místa vzbuzuje posvátnou úctu s příchutí mystična, kterou dokresluje rozeklaný zasněžený šestitisícový himalayský velikán na pozadí.

Fotíme společné foto a zjišťujeme další defekt, tentokrát má štěstí Vláďa. Roman navíc vyklepal někde cestou klíče od motorky. Zapalování sice jde vypnout mým klíčkem, ale nedostane se do nádrže. Zatím to neřešíme, však to nějak dopadne.

Cesta ze sedla dolů je snad ještě horší. Přesto je lepší jet palbou, subjektivně to míň drncá a navíc není čas o tom tolik přemýšlet. Krajina mi připomíná Kavkaz. Řeka Chandra, která tu pramení, nám pomáhá v následujících 15-ti brodech řešit problém s nedostatečným chlazením motorek. Dva brody jsou docela drsný, mokro v botách máme všichni, marně čekáme, kdy se Enfield utopí. Anel, vzrůstem skorotrpaslík s mašinou obtěžkanou krabicema s ND, se ve studený vodě rochní evidentně obzvláště „rád“ a když může, vyváli se. Ode se projevuje jako nepřející sobec a pikantnější kousky projíždí radši za něj.

V jednom z brodů sem si natůnoval stroj – šutrák mi odstavil výfuk. Pohledem zjišťuju, že ač nefunguje alespoň pevně visí a není tedy zásadní důvod být nervózní. Brutální rachot rozdivočelého jednoválce evidentně vyplašil Romana nebo že by se jen pokoušel o sebevraždu ze stesku po mamince?! Tak jako onak, ač v očích dvacet mám na tachometru smrtelných 90 km/h a nemůžu jej na značně nestabilním povrchu dohnat. V podobném stereotypním duchu pokračujeme až do večera. Spíme u řeky ve stanech, noční déšť nám umývá motorky.

Cesta do Lehu

Alpskou krajinou dojíždíme blátivou cestou se sérií nezbytných brodů až na hlavní silnici spojující města Manali a Leh. Bez větších protestů střídáme tankodrom za relativně slušný asfaltový povrch a pokračujeme na Key Long. Cestou kluci lepí a kupujeme chybějící olej. Každý z Enfieldů má kromě „běžné“ spotřeby +/- 2 dcl na 100km problém i s místním krvácením z netěsností. U pětistovky je to prý dík nedokonalé indické inovaci normální. Milovníci sekundárních řetězových převodů by byli určitě nadšeni technickým řešením automatického mazání vyvedením přetlaku olejové skříně k řetězu kusem hadičky. Rozhodně to funguje.

Po povinné policejní prověrce našich dokladů a vyplnění tristních formulářů k nakrmení úředního šimla, pokračujeme hustým provozem především vojenských náklaďáků, vyznačujících se vysokou mírou bezohlednosti, až do Tandi. Zde je poslední benzínka na trase do 365 km vzdáleného Lehu. Musíme vyřešit problém s absencí Romanových klíčů od nádrže. S pomocí jemné zámečnické techniky – šroubováku a kladiva – se, za obdivného mručení přihlížejícího indického davu, podařilo nádrž přesvědčit ke spolupráci. Pravda, následná netěsnost, způsobující nedobrovolnou hygienu choulostivých mužských partií desinfekčním 95 oktanovým přípravkem, se Romanovi moc nezamlouvala. Po pár hodinách si zvyknul, naštěstí nekouří.

Z Tandi přes Key Long pokračujeme serpentinami bez asfaltu, cestou neuvěřitelně plnou jemného všeobjímajícího prachu měnícího barvy okolní vegetace i nás na uniformní okrově žlutou, dál až do sedla Baralachala 4.880 mnm. Pustina pastvin náhorní plošiny je zpestřena skalními výstupky mezi nimiž se cesta, kopírující tok ledovcové řeky Lingti Chu, proplétá. Lidský druh je zde zastoupen jen výjimečně v podobě osamělého pastevce ovcí.

Prasklé spojkové lanko se mi v nastávajícím šeru nechce měnit. Do jurtového stanového tábora Sarchu, sloužícího jako nocležiště řidičům náklaďáků a cestujícím dálkových autobusů, dojíždím s řazením bez spojky, odlehčujíc převodovce při řazení vymačkáváním ručního dekompresoru. Sarchu je po přibližně 100 km první civilizace na naší cestě. Sehráváme policejní frašku a rozhodujeme se tu zůstat přes noc. Večeříme v jednom ze stanů „něco“ čemu místní před námi říkají „big chicken“. To něco má páteř a kosterní pozůstatky zatraceně moc podobné hlodavci, přesto to s Odem a Romanem statečně dojídáme. Ostatní vyměkli a ošidili se tak o vrcholný kulinářský zážitek. Pro jistotu pak s řidiči a místníma dáváme košt tekutých švestiček z naší zahrádky jako příjemnou preventivní detoxikaci. Jeden z řidičů si ještě dlouho, po probdělé a prohekané noci, bude pamatovat na boží trest za porušení prohibice. Ráno se nám pomstil, když bez hnutí brvou s autobusem naloženým až po střechu (standard), protůroval studenýho dýzla s dobře namířeným výfukem před stanem, ve kterém jsme zaslouženě odpočívali.

V 5:30 AM nám slušný samec dává najevo, že jsme docela vysoko. Je zataženo a i přes plnou polní včetně nepromoků je kosa. Vítaná příležitost zavzpomínat na domov na svoji dvorní revmatoložku. Po slušné silnici střídáme přejezdy sedel s náhorními planinami spoře porostlými trávou a lišejníkem. Cíl dne je 265 km vzdálený Leh, takovou nálož km jsme za den ještě nezvládli. Silnice je ale nečekaně dobra a tak zalehlí za imaginárním plexi udržujeme permanentních 80 km/h. Sedlo Lanchungla 5.060 mnm nestojí ani za fotku. Klesáme do pro mne anonymní vesnice, kde je opět silniční kontrola. Předtím nás však ještě čeká několikatikilometrový úsek téměř po osy v moři prachu zakončený sadisticky asi 6-ti metrovým brodem řeky.

Po doplnění zásob vody a pár sušenkách pokračuju dál, jedeme každý sám, před Lehem se nějak potkáme. Dojíždím Romana a společně krájíme desítky kilometrů dlouhou náhorní plošinu, nekonečně stoupající serpentiny až do (podle Indošu) nejvyššího vyasfaltovaného sedla světa – Tanglang La 5.328 mnm. Trochu nám tu zasněžilo, což nic nemění na tom, že výšková nemoc zafungovala a tak po nutném focení raději s bolestí hlavy ustupujeme do nižších posic. Naordinovaný čaj, cola a imbuprofen pomáhá.

Ve vesničce Upsi, ležící v údolí veletoku Indus asi 50 km od Lehu, stavíme a čekáme na ostatní. Máme čas, tak něco zhltnem a pak pozorujeme okolní život. Vypadá to tu jako v Mexiku. Sjeli jsme z hor a začínáme si uvědomovat detaily rozdílného vzeření okolního prostředí. Nyní jsme na území problematického svazového státu Jammu a Kašmír, přesněji v jeho málo dostupném regionu Ladakh, který je v zimním období odříznut od světa. Do Lehu, hlavního města Ladakhu, přijíždíme silnicí lemovanou písečnou polopouští ohraničenou bariérou šestitisícovek oddělujících Indii od Číny. Ladakh patří mezi nejsušší místa na zemi, ročně tu spadne max 200 mm srážek. Co se nedá přehlédnout je houšť vojenských posádek a armádních objektů potvrzující blízkost hranic a nejistotu chatrného příměří s nemilovanými sousedy. Přístupové cesty jsou jimi doslova obklíčeny. Leh nás na první pohled příliš nenadchnul, ačkoliv historicky křižovatka kupeckých cest a „město hedvábí“, nebudí hliněné a betonové domky s všeobjímající špínou přílišný dojem kulturní památky. Snad jen na kopci prozatím neprozkoumaná silueta templu a královské pevnosti. To ale až zítra. Večer, po ubytování se v malém guest housu (je jich tu plno, stejně jako bílých turistů), procházíme potemělými úzkými uličkami místního bazaru.

Leh a okolí

Koupelí po víc jak týdenní pauze zahajujeme „sanitární“ pobyt v Lehu. Docela rádi na chvíli měníme náročné trmácení se v sedlech Enfieldů za pohodlný kolonizátorský život ve městě. Pauzu si ovšem dopřáváme jen krátce, v dalších následujících 5-ti dnech nás čeká život „drsných“ horalů trávený radostným funěním do kopce, při přechodu několika skoro pětitisícových sedel na cca 100 km dlouhém treku pustinou. Nakupujeme proviant, zkoušíme trpělivost v souboji se šnečím internetem za zlodějských 120 Rs/hod a masochistických se oddáváme ochutnávkám doposud neprobádaných jídel. Odpoledne vyrážíme za kulturou. Leh na tom nakonec není tak zle a jak zjišťujeme, památkami je poměrně slušně předzásoben. Krom medíny starého Lehu, tvořené neuvěřitelnou změtí úzkých uliček mezi hliněnými a dřevěnými domky či přístřešky držícími pohromadě nejspíš jen magickou silou popírající působení gravitace, nás zajímají budhistické kláštery v blízkém okolí. Nejdřív směřujeme do hor, respektive do podhůří nejvyššího z okolních kopečků Stocky Kangri 6.130 mnm, kde se ve čtyřtisícové výšce nachází elegantní palác Stock, vyvyšující se nad obrovskou morénou, kamenným polem a terasovitými ječnými políčky s bílými venkovskými domky. Palác, vystavěný v 19. stol., sloužil dříve jako sídlo královské rodiny. Dnes je jedno z křídel o 77 komnatách přebudováno na muzeum s fascinujícími sbírkami z královské pozůstalosti.

Ještě toho nemáme dost a tak zamíříme na Tigce Gompa Monastery, což je „červenobílý“ na skále se hrdě tyčící klášter, čtenářům verneovek vtíravě připomínající Tajemný hrad v Karpatech. Jedná se o architektonický skvost z 15. stol., obklíčený bělostnými čhorteny a ubikacemi pro mnichy, ležící přibližně 20 km od Lehu. Zlacené korunky chrámového komplexu jsou vidět z daleka ze všech stran. Daří se nám dostat do svatyně, stojící ve třech patrech kolem obrovského čtrnáctimetrového Budhy se zlatou tváří, sedícího v lotosové posici. Na restaurovaných nástěnných malbách jsou mnichy zobrazeny výjevy ze života Maitréji.

Poslední z navštívených klášterů Matho Monastery je v rekonstrukci. Satisfakcí je nám jedinečný výhled po Ladakhu z jeho střechy. Cestou zpět nevěřícně fotíme nekonečnou armádu čhortenů, rozprostírající se na ploše několika čtverečních km. Přecpaný autobus, vypadající s náloží Indošů na střeše a bočnicích jako pojízdný hrozen, už nám připadá docela normální. V hostlu hustíme do batohů propriety potřebné na pěší turistiku, jdeme na pivo (50 Rs) a brzo spát. Vstávat budem před pátou.

Sedlo Khardung La… Po návratu z treku, který sám o sobě by obsáhl vyčerpávající článek, se vydáváme, už natěšení na naše drncající půllitry, dobýt jeden z nejdůležitějších cílů naší expedice. Tím je nejvyšší sjízdné sedlo na světě – 5.606 mnm vysoké Khardung La. Předtím Roman navštěvuje místní státní nemocnici s podezřením na amébu ve střevech. Připomíná spíš polní nemocnici Mash, ale doktoři nejspíš ví co dělají. Testy ukazují přítomnost „neškodné“ infekce, léčení není nutné. Na bakteriologii v ČR následně zjišťují, že se amébě Roman nakonec stejně nevyhnul.

Do sedla Khardung La je to z Lehu 45 km nepřetržitého stoupání serpentinami. Cestou se znatelně ochlazuje a do sněžení nahoře mnoho nechybí. Pohybujeme se na úrovni mraků – z výhledů moc nemáme. Alespoň tu u nezbytné svatyňky v domku pro vojáky vaří milk tea na zahřátí. Paradoxně, ačkoliv jsme výš než kdykoliv předtím, se u nikoho z nás neprojevuje výšková nemoc. Na věčné časy lepím na tabuli cti (špinavé okno) samolepku MKF a pak už míříme dolů do tepla. 40 km na neutrál, co na to říct. Alda se neprozřetelně přiznal k životnímu jubileu, které v závěru dne slavíme indickým rumem s colou, chutnajícím o něco hůř než kapky proti kašli. Roman je expediční smolař – uklouz na posvátném kravinci a rozříznul si nohu o střep. Prognóza je jasná: infekce, ukrutný bolesti, smrt. Večer si rozdělujeme jeho věci. Zbytečně.

Pohraničím s Pákistánem

Posledním z mílníků naší cesty je Shrínagar – hlavní město muslimského Kašmíru. Je od nás vzdálený nějakých pětset km poměrně divokou nehostinnou pohraniční krajinou. Kousek za Lehem, před vesnicí Nimoo ležící na soutoku Zanskaru a Indusu, přijíždíme na místo dopravním značením specifikované jako „Magnetická hora“. Neměla by tu na krátkém úseku fungovat gravitace. Marně se snažíme pochopit princip, akta X se nekonají. Nehledal bych v tom přímou souvislost způsobenou nedostatečným magnetismem, ale asi po 2 km se mě můj Enfield rozhodnul nedobrovolně zasvětit do problematiky své elektroinstalace. Zvolil cestu nejjednodušší, elegantním zkratem provázeným kouřovými efekty mě odstavil ke krajnici. Po dvouhodinovém rozplétání spečených drátů na slunci v 35° mě Honza potupně odtahuje do vesnice, kde Anel mění vyhořelý ampérmetr.

Další zastávkou je až klášter Čos Khor alias „Duchovní ostrůvek“ poblíž vesnice Alči. Znalci je řazen k nejvýznamnějším památkám v Asii, především kvůli svým neuvěřitelně starým nástěnným malbám a dřevěným plastikám z 11. stol.

Za sedlem Fatula 4.091 mnm zjišťujeme malost světa – potkáváme Aldovi polské kámoše. Kryštof, jeden z nich, učí polštinu na univerzitě v Delhi. Domlouváme se na dalším společném postupu a noclehu v 50 km vzdálené vsi Mulbeck, kam dojíždíme za tmy ve větrné písečné bouři, soupeříc s nekonečnou kolonou dým chrlících kýčovitě zdobených uniformě červených náklaďáků TATA. Mulbeck je poslední budhistickou vesnicí na naší trase. Zajímavostí je sedmimetrový Budha vytesaný ve skále. Dílo pochází z přelomu 7–8. stol. – bylo vytvořeno před vlastním Budhovým vysvěcením!

Ráno je nádherně z čehož se raduju do svého prvního defektu v Indii. S Anelem měníme duši v zadním kole a kluci jedou dál. Sraz máme v první hospodě v Kargilu vzdáleném 60 km před námi. Kargil – hnusný drsný město s plechovou architekturou a množstvím vojáků ležící na řece Shigar. Převahu tu mají muslimové, je to znát z nepřístupných zamračených ksichtu, kterými nás častují. Nejsme na to po usměvavých hinduistech a budhistech moc zvyklí.

Po obědě pokračujeme k „závoře“. Je to jednosměrný úsek vedoucí přes průsmyk Zojila 3.529 mnm s vojáky střídavě řízeným provozem. Víme pouze o její existenci, nedaří se nám dík množství protichůdných informací zjistit její polohu ani jízdní řád. Nejdřív ale musíme projet úzkým hraničním pásem lemovaným po zuby ozbrojenými vojenskými posádkami, nevyjímaje kamenná kulometná hnízda a těžkou techniku namířenou přes řeku na Pákistán. Atmosféru dokreslují cedule s nápisy „you are ander enemy obserbvation“ a „now you are out of danger“.

Seznam s navštívenými „NEJ“ punkty v Indii si doplňujeme ve vesnici Dras, honosící se privilegiem druhého nejchladnějšího osídleného místa na zemi. Vojáci tu prý v zimě naměří až –60°C. Zde také zjišťujeme provozní dobu a vzdálenost k závoře jednosměrky. Zbloudění Romana s Honzou zapříčiňuje naše následné zmoknutí a neplánovaný nocleh ve vesničce Matayin. Indie se o nás ale jako vždy postarala a zajistila nám exklusivní nocleh u jedné z místních rodin. Spíme na koberci vystlané podlaze domku. Následuje jedinečná konfrontace s místním folklórem usnadněná přivedeným Guru – učitelem. Těsně po zalehnutí nás hostitelé vytahují ze spacáků k pozdní večeři připraveným Dáhlem s rýží, čapáti a vegomletou.

Go to Shrínagar

Spali jsme tři hodiny. Slabota. Balíme po tmě a ve 4:00 AM dojíždíme tankodromem k první závoře. Pasová kontrola nás definitivně probouzí. Voják s ostře nabitým kalachem po čtvrthodině čekání startuje rallye. Cesta je špatná až žádná, hloubka rokle pod námi zůstává tajemstvím. V mizeném světle kreslí rozvířený prach mlhavé obrazce. Nečekaně dojíždíme k překvapení v podobě druhé závory. Její smysl jsme kolektivně nepochopili. Další lustrace a zbytečné hodinové čekání. V ranním chladu se zahříváme douškem slivovice. Čekání krátím spánkem na motorce. Jde to.

Průjezd průsmykem Zojila je ve znamení bláta, kamení a kaluží. Rozednívá se, jsou vidět zbytky rozbředlého sněhu okolo. Zatím co v ranní mlze řeším druhý defekt zadního kola, daří se Honzovi v zatáčce na mokrém asfaltu vozembouch. Anel mi pomáhá, ostatní jedou dál. Skříplá duše, ložiska zadělaná od bláta, opravujeme skoro dvě hodiny. Kolem projíždí nekonečná kolona jeepů a náklaďáků. Zjišťuju absenci benzínu, špatně jsme spočítali kilometry chybějící do Shrínagaru, realita je 90 km, čili je ve vzduchu další problém. Z kopce bez motoru, rovinky na spotřebu – se štěstím se mi ťip-ťop daří dojet do vesnice Sonamarg, kde je závora pro opačný směr. Čekají tu i kluci. S benzínem na tom nejsou o moc líp, přesto pumpuju od Romana alespoň litr. Pokračujeme v ekonomickém tempu naštěstí povětšinu cesty z kopce. Leje jak z konve, ale prý to není vlivem monzunů. Benzín mi dochází 30 km před Shrínagarem. Tentokrát je čestným dárcem Ode, který jediný tankoval v Kargilu a teď za to trpí. Mezitím Roman opravuje upadený karburátor. V protisměru nás míjí půlhodinová kolona vojenských náklaďáků. Mají absolutní přednost, což způsobuje dopravní zácpu i v našem směru. U „bran“ Shrínagaru minul jeden z civilních náklaďáků Romana asi o metr, načež v plné rychlosti projel zdí u silnice a zastavil se o strom. Dost nechutná podívaná, vezl lidi i na střeše.

Tankujeme pravděpodobně poslední benzín a stáváme se svědky i účastníky jednoho z místních rituálů. Začínají sí nás totiž podávat místní nahaněči – dealeři ubytování na houseboatech. Tyto jsou jak jinak dědictvím po anglických kolonizátorech, kteří stavěním plovoucích příbytků vyřešili místní zákaz vlastnění půdy. Na třech jezerech jich tu po nich zůstaly stovky a ačkoliv většina z nich je významně poznamenaná zubem času, daří se nám se štěstím vybrat jeden z nejkrásnějších – slonovinově bílý vzácně zachovalý obytný koráb jménem Princes Palace. Kotví na jezeře Nagine, plném kvetoucích lotosů a vypadá opravdu pohádkově.

Houseboat vlastní rodina kašmířanů jako rodinné dědictví, které uchovávají z otce na syna, ve víře, že současná zoufalá politická situace, způsobená nekonečným hašteřením Indie a Pákistánu, vojensky se přetahujících o muslimský Kašmír se snad „někdy“ v budoucnu zlepší. Neutěšená situace v žádném případě nepřeje dříve intenzivnímu turistickému ruchu, což je znát na směšných cenách nájmu a služeb, kterými si nás houseboater získává. Za nocleh, snídani a večeři platíme 150 Rs na osobu. Přitom vybavení houseboatu v lecčem předčí několikatihvězdičkový hotel. Po předchozích noclezích na střechách a podlahách chatrčí, či špinavých pokojích hostlů, se nijak extra nebráníme bydlení ve čtyřech samostatných ložnicích s kachličkovanou koupelnou, evropským WC, kuchyní, jídelnou, společenskou místností a verandou. To vše totiž na překrásně vyřezávaném houseboatu nacházíme.

S Odem a Romanem vyrážíme do města. Místní taxi-MHD nás za 4 Rs po 30 minutách vysazuje v centru. Už cestou si všímáme množství vojáků, stojí na chodnících s hustotou tak 1. voják na 5 m. Přibližně po 100 m jsou naskládána kulometná hnízda a na důležitých křižovatkách nechybí ótéčka. Shrínagar – hlavní město Kašmíru ležící na řece Djany. Má asi 500 tis. obyvatel především muslimského náboženství, sympatizujících s též muslimským Pákistánem. Državu Indie násilně spravuje početné zastoupení armády – hinduisté a sikové. Město je díky válečnému konfliktu v r. 1999, kdy během 3 měsíců přišlo o život přes tisíc indických a pákistánských vojáků, dost zašlé a zničené. 75% lidí se živí výrobou oblečení, koberců a tretek.

Marně hledáme Main Bazar, jak jsme zvyklí z Lehu či Delhi. Nic, žádný turisti, obchůdky s planým laciným sortimentem podobně jako u našich šikmookých spoluobčanů. Na ulicích panuje šílený šrumec. Na jednom mostě bába prodává leklé ryby naložené v říčních výkalech, mňam. V mase lidí hledáme alespoň internet, nacházíme jej už bez Romana, který se ztratil. Uvědomujeme si fakt, že jsme ve spěchu nezjistili adresu našeho ubytování. Víme jen, že jsme od něj cca 30 minut neznačeným busem. Najatý motorikša se s pomocí kolemjdoucích naštěstí zorientoval v chabé mapě. Roman mapu neměl, což nahradil intenzitou hledání. Vrátil se až po večeři – honil rikšu ulicemi půlmiliónového Shrínagaru po paměti! Při večerní relaxaci na verandě s čajem a vysomrovanou indošcigárou nás napadají myšlenky typu „tady by to bylo ideální na svatební cestu“ a podobně, na chvíli zapomínáme na předchozí mrazení z množství vojenských sil na ulicích. Sem tam u houseboatu přistane „šikara“, což je místní název pro vratkou jezerní loďku a na ní „Čokomen“ (čukrář) či „Flowermen“ (květinář) nabízející své zboží přímo z vody. Kapky vysrážené rosy a deště na voskovaných listech lotosů vypadají jako perly.

V 5:00 AM už bez snídaně sedíme v šikaře a brodíme se houští lotosů na místo tradičního „plovoucího marketu“. Jsou tu dva trhy, projíždíme oba. Trhovci, obchodujíc především se zeleninou, poskakují na kymácejících se nestabilních džunkách, jako by to byla pevná zem. Všeobecný zmatek a šrum má nepsané zákony, nejedná se o žádnou turistickou atrakci, tohle je život. Kouřením vodních dýmek jsou po sedmé hodině ranní obchody zakončeny.

Přes den navštěvujeme vyhlášené shrínagarské zahrady Mughal Garden a Izšak Garden, které jsou nečekaně udržované a nabízejí k vidění koláž okrasných stromů a květeny doplněnou stylisticky množstvím vodotrysků. Abychom mohli říct, že jsme byli v Kašmíru, nezbývá nám než navštívit také jednu z mnoha Carpet Factory, kde nám s vidinou následného zisku vaří čaj, ukazují výrobu koberců a snaží se nám pod nátlakem 100% slev něco prodat. Uspěli, naletěli jsme.

Jammu-Delhi

Ještě dlouho bychom určitě vydrželi žít laksním a veskrze příjemným koloniální způsobem v opatrovnictví otcovsky se starajícího starého pána houseboatera, ale bohužel čas vyměřený k pobytu v Indii se nám sedmimílovými kroky krátí. Čeká nás 300 km jízdy na motorkách do Jammu, odkud, když to stihneme, prubneme posledních 600 km do Delhi vlakem. Máme na to den, nic nechceme riskovat a tak vyrážíme v 5:00 AM. Je hnusně, zataženo a zima. Začíná to dobře, nemůžeme se dostat ze Shrínagaru, vojáci si nás přehazují jako horký brambor mezi jednotlivými zatarasenými výjezdy. Trvá to skoro hodinu!

Článek k motorkářskému zájezdu outdoorové cestovní kanceláře Rajbas – Outdoor Travel – www.rajbas.eu

 

CK Rajbas