Incahuasí 2020 - poznámky průvodce

Pozn.: stejně jako u mých mnohých předešlých zápisků je i toto vyprávění jako vždy psáno se snahou o pravdivé vylíčení toho, co se na této konkrétní akci odehrávalo.

Přesto je to samozřejmě vyprávění ryze subjektivní, kterýkoli účastník výpravy může mít na mnoho zde popsaných událostí názor či úhel pohledu jiný. Spíše než slovo "pravdivé" by tedy tomuto povídání slušelo slovo "poctivé", protože se běh události snažím popsat opravdu poctivě, jak jsem ho vnímal já osobně.

Pokud by se tedy kdokoli cítil čímkoli dotčen, pak se upřímně omlouvám, v žádném případě to nebyl prvoplánový či zlý úmysl. A pokud jsou snad v textu faktické nepřesnosti, může za to spíše má stárnoucí zapomínající hlava než to, že bych si chtěl něco vymýšlet.

Část I - od začátku cesty po rozdělení skupiny

Kapitola 1: Odlétáme a začínáme poznávání v okolí Salty

    Je začátek března a já opět odlétám do Jižní Ameriky. Pokolikáté již... Tento kontinent je mi zjevně opravdu souzený, není tu již mnoho podstatných míst, která bych do této chvíle nepoznal. Po mnoha rozmanitých cestách do Peru či argentinské a chilské Patagonie i Araukánie, několika návštěvách stolových i klasických hor ve Venezuele, nádherných trecích v Kolumbii, po spoustě týdnech v Brazílii i kratších návštěvách v Guyanách, výstupech na ekvádorské velikány Chimborazo a Cotopaxi, se opět vracím na místa, která mám nejraději. Všechno v tomto světadíle mám vlastně rád, není zde místo, kam bych jezdil neochotně či dokonce z donucení, ale snad nic se mi nevrylo do srdce více, než právě drsná, syrová krajina severní Argentiny, jižní Bolívie a přilehlých oblastí Chile. Sám nevím, proč tomu tak je a pro některé mé spolucestovatele to je pravděpodobně až nepochopitelné. Ale já to tady mám prostě rád ze všeho nejvíce...

   Minulý rok jsem kvůli jiným plánům a dalekým cestám tento kraj vynechal a už se mi po něm neskutečně stýskalo. Když jsem zveřejnil svůj plán znovu se vydat do oblasti mého jihoamerického "Divokého Západu", pokusit se o výstup na horu jménem Incahuasí, napsal jsem také, že tuto akci uskutečním i při minimálním počtu zájemců, s pouhými dvěma či třemi společníky. Tak hodně jsem cítil potřebu znovu se sem po dvou letech vrátit, znovu dobít baterky, načerpat tu energii, která se tu do mě vždycky vleje...

   První zájemci se mi začali ozývat již brzy po zveřejnění akce a nakonec se k mému obrovskému překvapení zformovala dvanáctičlenná skupina, tedy přesně maximální počet, který jsem si předem stanovil. To mi dokonce dalo možnost přemýšlet o tom, že kdyby se nám podařila aklimatizace a kdyby byl mezi lidmi jednoznačný zájem, nebránil bych se zvolit místo Incahuasí jinou horu, hůře dostupnou a tím pádem i co se dopravy týče o dost dražší dražší Bonette Chico, která je sice jen asi o sto metrů vyšší, ale pyšní se tím, že se svými 6 759 metry je v Americe čtvrtou nejvyšší. Tyto úvahy jsou ale zatím dalekou budoucností.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

      Naše skupina se formovala postupně a proto také nemáme všichni stejné letenky. Nejvíce nás letí s British Airways, tyto letenky jsme kupovali jako první. Ale jiní letí s KLM, Lufthansou a také s Al Italia. Zejména tato skupinka má již delší doby docela obavy, jak to všechno dopadne. Odlétáme totiž v době, kdy se již nějakou dobu po celé Evropě začíná šířit nová nemoc, coronavirus COVID-19.  A Itálie je na tom v současné době ze všech evropských zemí nejhůře. Naštěstí se to zatím týká zejména severních regionů této jihoevropské země, ale jak se situace vyvine, to nikdo neví.

   Nicméně všichni odlétáme, všechny lety fungují a zcela hladce se potkáváme v příletové hale letiště Ezeiza v Buenos Aires. I přes rozdílné lety se vše podařilo sladit tak, aby všechny přílety byly v rozmezí pouhých dvou hodin a ten náš je z nich poslední. Ideální situace, ani nemusím nasazovat svou poznávací červenou šáločepičku, jsem neomylně odhalen ihned do vstupu do haly. A to je dobře. Teď musím ještě vyměnit peníze a pak již hledám autobusového dopravce Manuel Tienda Leon, což je díky dostatku místa na zavazadla nejlepší varianta pro přesun do centra, určitě lepší než jsou jako všude na letištích nenasytní taxikáři. Firma mě sice trochu převezla, neboť svůj odbavovací stánek přesunula přímo z letištní haly asi o dvě stě metrů dále, ale to je jen nepodstatný detail....

   Jsme v centru. Nejenom stánek na letišti, ale i zastávka ve městě se posunula o kus dále, tentokrát o dost větší. Pro nás to bohužel znamená asi o nějakých sedm, osm bloků chůze navíc. Ale hotel s honosným názvem Gran Hotel Buenos Aires nacházíme, ubytování je na argentinské poměry celkem rychlé a domlouváme si nutnou pauzu na první ochutnání místních dobrůtek, než vyrazíme na zahřívací procházku. Pro někoho to znamená první argentinský steak!

   Buenos Aires jistě není co do krásy právě perlou Jižní Ameriky. Těžko snese srovnání s peruánskými klenoty Cuzcem či Arequipou, i samotná nepříliš vzhledná metropole Lima toho má díky svým unikátním muzeím k nabídnutí mnohem více. Nemá ani polohu Ria de Janeiro či krásu menších brazilských koloniálních skvostů Oura Preta či Paratí. Ale něco málo k vidění tu snad přece jenom je. To úplné vlastní centrum chci ponechat na závěr a dnes vedu své lidi na hřbitov. Ano, na hřbitov La Recoleta, takové malé město ve městě. Je zde spousta nádherných opulentních hrobů a samozřejmě i nenápadná hrobka, kde spočívá argentinská národní modla - legendární Evita Peronová. Pozici jejího věčného odpočinku najdeme společně na plánku u vstupu a pak již to nechávám na každém z nás samotném.

   Vracíme se zpět a pro mě je den v podstatě u konce. Jsem rád, že cesta do Argentiny dopadla pro všechny dobře, pro průvodce je to vždy úleva, když má všechny lidi pohromadě. Ani si na to nemůžu dát úlevný hlt slivovice, jedeme do hor a žádnou jsem si proto nevzal...

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

    Také na menším ze dvou buenosairských letišť, které zde nikdo nenazve jinak než jednoduše Aeroparque, probíhá vše zcela bez problémů. Během chvilky dostáváme své palubní lístky do Salty, odlétáme přesně na čas a po zhruba dvou hodinách letu v pohodě přistáváme. Taxikáři v tomto městě jsou zvyklí nešidit své klienty, téměř všichni na rozdíl od těch z metropole používají taxametry. Necháváme se zavézt na autobusové nádraží a já zjišťuji, co dál. Ještě dnes se za každou cenu potřebuji dostat do Tilcary, asi 200 kilometrů vzdáleného a hlavně již v nadmořské výšce 2500 metrů ležícího městečka. Ale také potřebuji koupit pro lidi plynové bomby, na jejich sehnání v Tilcaře se nemohu zcela stoprocentně spolehnout.

   Díky pomoci ostatních mohu hned pro ty bomby vyrazit, nákup jízdenek do Catamarky je u okénka domluven, instrukce pro lístky do Tilcary předány, moji noví kamarádi mají v ruce naše seznamy a zvládnou to i beze mě. Nejedu sám, mám pomocníka a jsem tomu rád. Můj taxikář je šikovný, podle obrázku pochopí, co chci a zaveze nás po hlavní třídě San Martin - jak jinak, každá hlavní ulice či náměstí se v Argentině jmenuje podle jejich národního hrdiny - na devátý blok, kde je velké železářství a prodávají tam i to, co právě nyní nejvíce potřebuji. Netrvá ani dvacet minut a máme nakoupeno. Vracíme se, i jízdenky jsou již zakoupené a brzy odjíždíme s luxusní společností Balut do Tilcary. Je to přímá linka, dnes nemusíme tedy naštěstí přesedat v Jujuy, velkém městě asi ve dvou třetinách cesty.

    Najít náš hostel Andino není zcela jednoduché, nicméně zadaří se, poté, co položím batoh do jednoho zákoutí a sám se ho vydám hledat. Tady trochu selhalo pravidlo, že každý blok má svou stovkovou řadu, ale nevadí. Horší je, že nám chce zprvu nepříliš příjemný majitel vnutit zcela jiné pokoje, než mám zarezervované. Ale i tuto věc se mi podaří vyřešit a konečně můžeme jít na večeři. Zavedu všechny do své již léta oblíbené hospody. Není to žádný Hilton, ale jídlo je tu poctivé a je ho dost. Je to prvé jídlo ve Fiambale a poté si již každý může zvolit, zda to bylo dostatečně dobré nebo zda bude v dalších dnech chtít něco onačejšího.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

    Máme za sebou první noc, kdy si již naše organismy musí začít zvykat na nadmořskou výšku. Jeden a půl dne to nyní bude přivykání relativně pohodové a pak již nasadíme všichni pohorky. Dnes to ale ještě není nezbytně nutné.

    V okolí Tilcary se nachází spousta krásných míst, spousta barevných skal. Celá tato oblast se nazývá Quebrada de Humahuaca, podle městečka ještě kousek dále na severu. Naopak jen pár kilometrů jižně je vesnice Marmara, pověstná díky nádherné skále zvaná Malířova paleta. Vidíme ji jen z autobusu, naším cílem je Purmamarca, nesporná perla celé této oblasti. Již z dálky je vidět její hlavní dominanta, Skála sedmi barev.

   Je krásné počasí, viditelnost dnes bude úžasná. Již jsem tu zažil i dny, kdy jsme museli čekat a doufat, jestli se nízké mraky roztrhají a skála ukáže. A být vděčni i za skromné poodhalení. To ale dnes nehrozí. Vedu své lidi na maličký kopeček sloužící jako přirozená vyhlídka. Vstupné, které se tu platí, je opravdu jen symbolické, to se naštěstí od mé poslední návštěvy nezměnilo. Výhled je opravdu nádherný a my zde děláme i první hromadné foto.

   Sestupujeme dolů a pak opět nahoru do nevýrazného průsmyku. Odtud se otevírá pohled na další barevné skály. Na tomto místě dávám vždy lidem volný čas, aby ho využili podle svého a nyní je tomu nejinak. Kdo chce, může si celé dvě hodiny chodit mezi skalami, kdo je rychlejší, má čas i na to, dát si zde oběd, protože v Tilcaře na to dnes čas nebude. Já sám tento čas využívám k tomu, abych si poprvé dal do pořádku své účetnictví...

   Vracíme se do Tilcary a po krásné pauze vyrážíme na druhý dnešní výlet, tentokrát ryze pěší. Několik kilometrů za městečkem se nachází skalní průrva Garganta del Diablo - čili Ďáblův chřtán nebo také Ďáblova tlama. Bezesporu je to zajímavá vycházka i sama o sobě, pro nás má ale ještě i další důležitý význam. Cesta totiž vede neustále do kopce, během asi hodiny a půl nastoupáme přes 400 metrů a skončíme ve výšce přibližně 2900 metrů. Na první den úplně ideální. Sám si ještě několik desítek metrů přidám, zatímco ostatní zkoumají rokli a někteří dojdou až k blízkému vodopádu, mě již důvěrně známému z předchozích cest.

    Dnes již společnou večeři neorganizuji, sám si vařím polévku v kuchyňce. S panem domácím jsem se mezitím již docela skamarádil, domlouvám s ním i to, že moje samotka bude sloužit v následujících dnech během treku jako placené depozitum. Jsem za to rád, odpadá mi tím jedna důležitá starost. Ráno se tedy z mé postele i okolí stává skladiště, vše nepotřebné zde může zůstat.

    Dopoledne bude ještě pohodové a nalehko, odpoledne již půjde do tuhého. Přejíždíme do Humahuacy, městečka s příjemným náměstíčkem se zářivě bílou budovou radnice a malebným kostelíkem stejné barvy, hlavně ovšem s grandiozním sousoším věnovaným místním hrdinům, bojovníkům za svobodu. To dílo je rozměrově naprosto vymykající se běžným zvyklostem, něco podobného či ještě pompéznějšího jsem viděl snad jen v kolumbijském městě Manizales. Stalinův pomník v Praze jsem naštěstí na vlastní oči nikdy neviděl...

   Nicméně nepřijeli jsme sem kvůli pomníku, náš trek začne jen několik kilometrů jižně odtud. Máme ale ještě pár hodin čas a já vedu celou svoji skupinu do skal asi kilometr vzdálených. Je to pro mě vždy pěkná procházka, nastoupáme tu sice jen něco mezi jednou a dvěma stovkami metrů, otevírají se nám ale pěkné vyhlídky na krajinu a koneckonců i na to monstrózní dílo naproti v centru. A obří několikametrové kaktusy jsou všude kolem.

   Vracíme se zpět, kdo chce, dá si na nějakou dobu poslední jídlo v civilizaci, vyzvedáme batohy z úschovny a odjíždíme. Tedy až poté, co mi trochu hne žlučí obtloustlá bába z oné úschovny, která mi odmítá vystavit účet. Nezastane se mě ani policista a abychom mohli odjet, musím všechny doklady o zaplacení vrátit. Nutno říci, že to není úplně zanedbatelná částka a já ji platím za všechny, přestože bych nemusel. Ale vždy se snažím na každé své cestě lidem něčím navíc přispět, tady jsou to tedy alespoň ty úschovny a četné bakšiše při nastupování a často i vystupování z autobusů. Vždy se tam totiž nachomýtne nějaký synek, který za tuto službu chce peníze a hlásí se o ně většinou velmi nekompromisně...

   

Kapitola 2: Aklimatizační trek se mnou, to není žádná sranda

    Maličká vesnice Uquía je významná spíše svým jedinečným kostelíkem ze 17 století, než jako východisko pro nějaké proslavené treky. Vskutku, žádný světově proslulý trek zde nezačíná, pro mě je to ale po dvou či dnech třech počátečního aklimatizačního poznávání místo, kde teprve nyní mohu poznat, zda lidé, kteří touží vystoupit na jednu z nejvyšších hor Jižní Ameriky, jsou tohoto výkonu skutečně schopni.

    V okolí Fiambaly, východiska k oněm nejvyšším horám Ameriky, se žádné vhodné možnosti k přizpůsobení se nadmořské výšce nenachází. Tam nás již prostě jen odvezou do výšky 4500 či 5000 metrů nad mořem a my si budeme muset poradit sami. To ale žádný člověk, který do té doby nepobýval nějakou dobu postupně ve výškách 2500, 3500 či 4500 metrů nemůže zvládnout. Tělo se prostě nadmořské výšce neumí přizpůsobit skokem, musí se tak dít postupně. A proto jsme tady, právě zde v okolí Humahuaky jsem našel trek, který nejen zaručí onu nezbytnou aklimatizaci, ale také více než dokonale prověří fyzickou připravenost všech členů výpravy. A kdo tuto věc trochu podcenil, tomu dá příležitost to během několika následujících dní dokonale napravit. Což poté už na vlastním kopci v podstatě příliš nelze.

   V uplynulých deseti letech jsem tento trek šel v různých podobách několikrát a vždy jsem ho přizpůsobovat tomu, co bude následovat. Nyní nás čeká opravdu vysoký kopec, ať již to nakonec bude Incahuasí nebo Bonette Chico a náš aklimatizační trek musí být opravdu takový, aby nám dal nikoli stoprocentní, ale přinejmenším dostatečnou šanci na to, abychom se po jeho skončení zhruba  o týden později o vysoký vrchol mohli pokusit. Proti minulým létům jsem ho tedy významně rozšířil, budeme zcela mimo civilizaci více než čtyři dny. O tom, jak těžkou zkouškou pro všechny účastníky bude, vím v tuto chvíli jen já.

   Největší starost mi dělá první noc v pastevecké osadě Capla. Tedy říkám osadě, to označení je ale přehnané, ona to již dlouho totiž žádná osada není. Zatímco při mých prvních pobytech zde ještě tekla voda a večer místní pasáček přihnal stádo ovcí a na můj dotaz, zda tu můžeme zakempovat vždy hlasitě zvolal "Claro que sí - no jasně!", v posledních letech je místo naprosto pusté a pramínek vody v blízké strži je čím dál tím vzdálenější. Nemohu již naprosto zaručit, že tu nějaká voda vůbec bude a nepokrytě to říkám i všem mým společníkům. Je třeba, aby měli sebou tolik vody, aby jim v případě nouze postačila i na další den, než zdoláme sedlo a sestoupíme ke spolehlivému potůčku.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Původně jsem chtěl vyjít v jednu hodinu, ale i odchod po půl druhé je v pořádku. Všem říkám, že cesta do prvého tábořiště by měla trvat kolem čtyř hodin, ale ono je to jedno - světlo je do sedmi večer, takže času je dost. Těžce dáváme batohy na záda, přecházíme přes silnici, přecházíme přes most, pod kterým toho nyní v širokém řečišti mnoho neteče, a zatáčíme doprava. Asi dvacet minut jdeme kolem řeky, tedy kdyby to řeka opravdu byla, nyní kolem nevzhledného téměř prázdného koryta s malým proužkem husté zakalené vody.

   Sundávám batoh, nechávám ostatní pět minut čekat a jdu ověřit tu jedinou správnou odbočku. Nechci se splést, dnes bude každý metr navíc cítit. Nebe je bez mráčku a já, který jediný vím, co nás dnes čeká, také vím, že pro některé to bude hodně těžké. A sebe nevynechávám, znám se a vím, že první den na treku po dlouhé době nečinnosti je pro mě vždy ten nejtěžší.

   Po správném odbočení je to již jednoduché. Ještě musíme minout jediné stavení, které se nám postaví do cesty a pak již se to nedá splést. V jednom místě je sice stezka spláchnutá přívaly vody, které tu asi dokáží nadělat velké věci, ale jakmile člověk ten přerušený provázek opět najde, tak je to jednoduché - pořád po cestě, až k polorozpadlému stavení, u kterého dnes přespíme.

   Jednoduché, to se řekne pěkně. Kdepak, je to těžké, přetěžké. Slunce nemilosrdně pálí a není se kde schovat. A po dvou a půl hodinách přichází ta nejtvrdší zatěžkávácí zkouška. Zdánlivě úplně nekonečná, jen mírně se zvedající rovinka. Tady je to opravdu na morál, nezbývá jen jít a nemyslet na to, kdy už bude opravdu konec.

    Pokud někoho potkám, utěšuji ho, že za touto nekončící rovinkou bude brzy konec dnešní etapy. Jenže já skoro nikoho nepotkávám, jsem rád, že jdu, nejsem sice úplně poslední, ale mnoho dalších souputníků se za mnou nenachází. Tento úsek mě vždy dokonale odrovná. Je to i proto, že je to první den treku a tempo některých je na mě dnes až příliš rychlé. Můj odhad je správný, k cíli se dostáváme za tři a půl hodiny, ti pomalejší jen asi o čtvrt hodiny či dvacet minut později, naše tempo tedy bylo opravdu více než uspokojivé.

    Jsem u cíle. Shazuji batoh a mám toho dost. "Tak, kde je ta voda", ptá se Ivan. Ještě jsem ani nevydechnul a tak jen ukazuji směrem do rokle nad naším tábořištěm. "Tam někde, pokud vůbec". Ivan se tam hned vydává a mě to trvá asi deset minut, než jsem schopen ho následovat. Po dalších pěti minutách ho zklamaného potkávám. "Je to všechno úplně vyschlé, tady žádná voda nebude". Vypadá to tak, ale já to vzdát nechci. Jdu dál, jdu i kolem roury, ze které ještě před dvěma lety alespoň trochu vody teklo. O sto metrů dál se zelená docela velký strom, věřím, že je šance. Pod nohama mám první kaluž potáhlou žabincem a za chvíli vidím prosakovat trochu vody. Ještě pár desítek metrů a objevuje se malý potůček. Sláva, ani letos bez vody nebudeme! I když jsem na tu možnost upozorňoval, bylo by to hodně tvrdé, neuvěřitelně tvrdé - nikdo si asi předem nedokázal uvědomit, jak ty necelé čtyři hodiny pod neúprosně žhnoucím sluncem dokáží člověka vyšťavit a kolik vody je třeba na doplnění sil zmučeného těla...

   Chci tedy nabrat vodu, skloním se a rázem mě chytne ukrutánská křeč. Snad nekonečných pět minut se různě kroutím, narovnávám nohu, krčím nohu, dělám vše možné, než konečně trochu pomine. Pak si teprve naberu do ešusu i dvou malých půllitrových petek. Vracím se a zjevně je na mě zdaleka vidět ta radost z úspěchu. Snažím se vysvětlit i ostatním, jak se k vodě dostanou a až poté se vracím ke svému batohu.

   Místa na velkém plácku jsou již obsazena, stavím si tedy stan v ohradě o kousek níže. Je zajímavé sledovat, jak se místo mění a pustne, když zde již nikdo nehospodaří. Ten plácek byl kdysi úplně čistý, teď postupně zarůstá. Nicméně místo je to pořád krásné, ti, kteří mají stany v rohu plácku spí téměř pod dvěma úžasnými obrovskými kaktusy a když nad nimi v noci vyleze měsíc, kterému jen málo chybí do úplňku, tak je to naprosto magické...

   Stavím si stan a konečně se můžu natáhnout. Táhnu si ten svůj velký příbytek sám a je to dobře. Znovu mě chytá křeč a jak bych se tu kroutil ještě s někým jiným, to si neumím představit. Konečně se dostávám k vaření. Samozřejmě polévka a k tomu ještě něco. Nemusím nad tím přemýšlet, dilema mi vyřeší jeden z mých spolucestujících, Karel, který si koupil velkou konzervu rybiček a ony mu teď vůbec nechutnají. Ještě, že přišel včas, naštěstí zatím nemám nic jiného rozdělané a tak za chvíli budou rybičky s bramborovou kaší....

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

    Dnes nás čeká, v žargónu Tour de France a jiných velkých cyklistických zájezdů, královská etapa. Včera jsme nastoupali do výšky asi 3300 metrů, zhruba pět set výškových. Dnes nás čeká dvojnásobek, plný kilometr nahoru a k tomu poté ještě kousek dolů. A hlavně to bude hrozná délka. Odchod stanovuji, nebo vlastně doporučuji, mezi čtvrt a půl devátou. Není totiž nutné, abychom šli všichni pohromadě, bude to stále po stejné cestě, která kdysi sloužila jako spojnice mezi dvěma údolími a jistě tu jezdily i džípy a podobná vozidla. To už ale mnoho let neplatí, některé krátké pasáže jsou teď podle mě naprosto neprůjezdné. S vybudováním nových pevných silnic kolem hor prostě tato spojnice zřejmě ztratila veškerý smysl.

   Přesně ve čtvrt na devět mám batoh na zádech a vyrážím. Jsem skoro sám, většina teprve balí a na dva stany se dokonce ještě ani nesáhlo. Vůbec to nevadí, chci jít pomalu, nevím, jak mi to po včerejšku půjde. Nasazuji takové docela volné tempo a ono to jde. V čele jsme dva, já s Petrem, poté tři, když nás doběhne Lucka. Za námi je hluboká propast, když se čas od času ohlížím, dlouho vůbec nikoho nevidím.

   První zastávku a první malou svačinku si dopřávám se svým předvojem v kaňonu mezi dvěma skalami. Je to skvělé místo, dá se tu být jak ve stínu, tak i na slunci, případně to stále měnit. Ten rozdíl v pocitové teplotě je prostě neuvěřitelný. Za kaňonem je asi nejkrásnější úsek, co se krajiny týče. Strmé stráně porostlé vysokými kaktusy, jednoduše nádhera. My ale musíme dále, na kochání dnes není čas. Strojovým tempem ukrajuji další metry a kilometry. Se mnou je to naštěstí přesně tak, jak jsem předpokládal. Po krizi prvního dne se všechno srovnalo, všechno si sedlo a já jdu stejně v pohodě jako kdykoli předtím.

    Je to neuvěřitelné, jaký vliv na mě tyto hory mají. Ještě před dvěma dny jsem viditelně kulhal při každém kroku, rozbolavěné achilovky, zvláště ta levá, dávaly tušit, jaké mučení mě čeká. A najednou nebolí, téměř je necítím! A v podstatě to samé platí i o břichu, kvůli jehož bolesti jsem týden před cestou podstoupil důkladné vyšetření - cítím ho, ale v žádném případě se to pod tíhou těžkého batohu nehorší. Úžasné - tato oblast mě sama léčí a já ji již žádný rok nevynechám, dokud toho budu schopen!

    Ještě jednu zastávku si dopřeji, pokračuji ve své paštikové svačince a čekám na ostatní. Dočkám se téměř všech, když se vydávám dál, chybí zde jen větší Petr a ten má své sice pomalejší, ale stálé tempo. Zatím jde všechno a všichni dobře.

    Čeká nás poslední a nejtěžší úsek, výstup do sedla. On vlastně ani tak těžký není nebo nemusí být. Kdo si ho chce udělat lehčí a delší, postupuje stále po cestě, která zde dělá hluboké zářezy do krajiny. Já si to ale namířím direktisimou přímo do sedla. Je to těžší, ale rychlé. Je šest hodin od začátku túry a jsem v sedle. Celou túru jsem odhadoval na osm hodin a byl to dobrý odhad. Brzy po mě začínají přicházet ostatní. Ta túra je opravdu těžká, přetěžká a každý si dá do těla. Ale brzy tu budou všichni, již každého vidím, byť zatím některé jen ve formě pomalu se blížících bodů.

   Vlastní sedlo, které nemá ani žádný název, se nachází ve výšce zhruba 4300 metrů a je označené velkou mohylou kamenů a mnoha láhvemi, celými i rozbitými. Jestli je to vzdávání pocty místním bohům, nebo pouhý vandalismus, to je těžké říci. Žádné bůhvíjak nádherné výhledy tu nejsou, o to více se těším na to zítřejší, ještě o dobrých tři sta metrů vyšší.

   Teď již nás čeká jen sestup do protějšího údolí a zakempování na prvním pěkném místě. Vycházím mezi prvními a kluci, kteří došli nedávno, mi slibují, že počkají na všechny a pak se za námi vydají. Sestup je rychlý, zkracujeme si to, jak můžeme. Za pár desítek minut se pod cestou objeví potůček a o kousek dál je krásný plácek pro naše stany. Vešlo by se jich tu klidně i dvakrát tolik. Stavíme si své příbytky tak, aby byl potůček uprostřed. Původně jsem tu sliboval malou říčku, ale to mi zjevně selhala má uvadávající paměť. Ale zaplaťpánbu, ten proudeček vody je malý zázrak a hned pod naším tábořištěm je předěl, pod kterým je dokonalá přírodní umývárna. Lucka toho okamžitě využívá a někteří další ji brzy následují. Já sám jdu ještě o pár set metrů níže a tam si to užívám také.

   Tak, etapu jsme všichni zvládli, to bylo důležité, ale stejně důležité je nyní, v jakém stavu každý z nás je. Jsme o nějakých 800-900 metrů výše než včera. Zajímá mě, jak se každý cítí a ještě více mě bude zajímat, jak se každý bude cítit ráno - to je snad ještě více důležité. Zatím je to dobré, nějaké drobné pobolívání hlavy, snad jen Karel má trochu potíže s dechem. Trošku mi to starosti dělá, ale zatím to není nic zásadního.

    Spíme na kouzelném plácku, na krásném tábořišti, zurčící potůček opodál. Toto místo jsme objevili vlastně nedopatřením při mém prvním treku v této oblasti. Chtěli jsme do vesnice Caspalá přes sedlo Abra Ronqui a netrefili jsme tam. S kamarádem Mirkem a slovenským kolegou Lubem jsme prostě v onom sedýlku nenašli traverz, který by nás navedl na cestu do vyššího sedla Abra Ronqui a zcela automaticky pokračovali dále po příchozí cestě. Až hodně hluboko, když cesta stále a stále klesala,  jsme si uvědomili, že jdeme zcela jistě špatně. A tak jsme se tady nuceně utábořili. A byl to šťastný omyl, který od té doby rád využívám právě k takové aklimatizaci, jakou potřebujeme prodělat třeba zrovna nyní.

    Jediná moje obava je, že v sousedním údolí se blýská a naše tábořiště by se s velkou vodou asi vypořádávalo hodně špatně. Potůček je maličký a plocha, kde jsou naše stany, je s ním v podstatě v jedné rovině. Nějaký déšť by to snad zvládlo, ale pokud by přišla průtrž a voda by začala valit z okolních kopců, nevím, nevím, zda by nás to neodneslo všechny... Hodinu nebo dvě sleduji blesky, roztahující se mraky, poslouchám hromy a nakonec usnu. Dopadlo to tentokrát dobře, bouře k nám nedosáhla, naštěstí.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

    Třetí den treku je vyloženě aklimatizační. Cílem je vystoupit do sedla Abra Ronqui, 4650 metrů, nějakou dobu tam pobýt a zase se vrátit zpět. Dnešní noc byla o mnoho stovek metrů výše než ta předchozí a je třeba zde spát alespoň dvě noci, další okamžité navýšení by nebylo moudré.

    Odchod jsem stanovil na devátou s tím, že půjdeme všichni společně, protože jen těžko bych lidem vysvětloval, kudy přesně jít. Já sám samozřejmě vstávám daleko dříve a zajímá mě, jak na tom moji spolucestující jsou. Vše se zdá být v pořádku, i Karel si troufá na dnešní túru. Potíže s dechem tu stále jsou, ale ne takové, abych to považoval za hodně špatné. Můžeme tedy vyrazit.

    To, co jdeme dnes, to půjdeme zítra s plnou polní, hlavním cílem tohoto aklimatizačního treku je totiž přespat přímo v sedle, ve výšce 4600 metrů, což sice nikoli zaručuje, ale přece jen dává předpoklad k pozdějšímu úspěšnému pokusu o výstup na pořádný kopec. Dnes to ale máme jednodušší, jdeme skoro nalehko.

    Vracíme se stejnou cestou, jakou jsme sestupovali ze sedýlka, ale ještě než se cesta začne prudce zvedat, odbočuji doprava do širokého údolí. Opět začínáme nabírat pozvolna výšku. Před námi je stádo krav, které neochotně ustupují a my je poslušně následujeme. Mají zde i svého pasáčka a možná je to ten můj borec, se kterým jsem se vždy bavil dole v osadě Capla. Kdo ví, tentokrát si s ním pohovořila jen Lucka...

    Po několika desítkách minut je i v ostrém protislunci vidět, kam celou výpravu vedu, kde se rýsuje jasná stezka. Ještě to chvíli trvá, ale pak se již na ni napojujeme. A nastává docela dlouhý a docela prudký výstup do sedla. Až poslední stovky metrů jsou pozvolné a pak již dosahujeme kamenné mohyly značící náš cíl. Někteří z nás si zde hned kolíkují místo pro stan na zítřejší noc, ten můj velitelský bude přímo na cestě. Ale místa je tu spousta, asi osmdesát metrů opodál je tak velký plácek, že by se tam vešlo třeba třicet stanů.

    Je čas odpočívat, zvykat si na výšku a třeba také prozkoumat okolní kopce. Ony již nejsou bůhvíjak vysoké, dosahují zde maximálně 4800 metrů, ale i těch sto či dvě stě metrů navíc se může hodit, tělu to pomůže. Došli jsme všichni, mám z toho radost. Sám jdu ověřit pravdivost toho, co jsem ostatním předtím sliboval, a totiž, že nedaleko od sedla je tekoucí voda. Na Ivanův dotaz, jak daleko, říkám, že tak pět, možná deset minut. No, trochu jsem se spletl, je to určitě více, spíš patnáct nebo dokonce dvacet. Ale voda tu teče, to je hlavní, alespoň některé jistoty platí stále!

    Pozice tohoto sedla a výhledy dolů, to je pastva pro oči, něco úplně jiného než to včerejší sedýlko. Hluboko pod námi je bažinatá pastvina, která hraje všemi odstíny nejen zelené, ale i červené a jiných barev. Naproti jsou mocně zvrásněné téměř kolmé skály, kde zase převládají zeleně ocelové barvy, ale to se mění podle toho, jak je zrovna sluníčko osvětluje. Nádherně je to celé vidět a prožívat právě během cesty k místu, kde teče ta voda, tedy směřujeme-li k druhému, již méně výraznému sedlu Abra Colorada. Za ním pak nastává prudší sestup na louky, do kaňonu a poté vesnic Caspalá a Santa Anna. To ale není letošním cílem.

    Já sám, na rozdíl třeba od Lucky, se dnes na okolní kopce nevydávám, spíše si rozmýšlím, co ostatním řeknu. Na druhou hodinu jsem tady v sedle svolal poradu a teď ten okamžik nastal. Kromě stručných a vcelku jasných instrukcí ohledně zítřka se poprvé pouštím do podrobného srovnání možného výstupu na Incahuasí a možného výstupu na Bonette Chico. Teď nastal čas, kdy by měl každý začít přemýšlet, ke které variantě se přikloní. Snažím se vše vysvětlit tak podrobně, jak to jen umím. Žádné odpovědi nechci, ty si vyslechnu až po ukončení treku.

    Cesta zpět je jednoduchá a pochopitelně podstatně rychlejší. Netrvá to ani dvě hodiny a jsme dole u našich stanů. Stejně jako kdykoli v minulosti, ani dnes se nic nestalo, nikdo se nám sem nevloupal, toto místo je jedno z mála na světě, kde bych se nebál žádných nepravostí. Je čas dobře si uvařit, umýt se, srovnat si myšlenky a jít spát. Vzdálené hřmění je dnes mnohem slabší než včera, i druhá noc zde proběhne pohodově.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

    Já sám jsem si stanovil odchod na desátou, abych dal sluníčku šanci vysušit mi stan po nočním slabém mrazíku. Ale každý si v podstatě může odejít podle svého, po včerejšku je cesta jasná, není nutné držet se pohromadě. Nakonec tedy odcházím skoro mezi posledními.

   Již mnoho dní zde není jiného než pěkného počasí a nejinak je tomu i dnes. Po celou dobu stoupání nás provází sluníčko, až poté, co v sedle postavím stan, se zamračí a začínají se honit mraky. A k tomu samozřejmě vzdálené hřmění, které nás provázelo obě minulé noci. Nyní se ozývá i ve dne.

    Bez ohledu na hřmění vyrážím na nejvyšší kopec v okolí. Je to jen asi stopadesát metrů rozdíl, ale každý metr výšky je v tuto chvíli dobrý. Krok za krokem stoupám výš a výš, až to už prostě výš nejde. Podle vrstevnic v mém mobilu jsem těsně pod hladinou 4800 metrů. Je tu úžasně - jeden okamžik neskutečné výhledy a pouhou minutu poté nic - mlha. A pak zase a opět - fantazie! Začínám sestup a za chvíli se potkávám s Oliverem a Milanem, kteří sem vyrazili chvíli po mě. Jsou také nadšeni, přestože čas od času i jejich výhledy výhledy přeruší chuchvalce mlhy, které sem přinese vítr.

    Je to první noc ve výšce nad čtyři a půl tisíce metrů a všichni ji zvládáme dobře, nebo alespoň bez opravdu zásadních problémů. Ani dnes nás nepotká žádná bouře, celý trek nám po stránce počasí neuvěřitelně vychází. A to já už dobře vím, co tu taková pořádná bouře dokáže udělat!

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Čeká nás poslední těžký den. Hlavně nesmírně dlouhý, musíme ujít zpět celou tu strašnou délku, až do našeho východiska, Uquíi. Na poradě včera večer jsem to odhadl na 8-9 hodin, s odchodem v osm tedy do čtyř až pěti hodin odpoledne. Již předevčírem jsem lidem ukázal traverz po úbočí hory, kterým je třeba se dát, aby člověk nespadl příliš hluboko do údolí a nemusel tak znovu těžce nastoupávat ztracené metry. Díky tomu jsme skoro všichni za zhruba hodinu a půl v našem sedýlku, kam jsme se před třemi dny odpoledne tak těžko, tak bolestně vydrápali.

    Ti první již dávno odešli a já čekám v sedle, až přijdou všichni. Posledním příchozím jdu i trochu naproti, abych se ujistil, že vše je v pořádku. Teprve pak se vydám nejpřímější cestou dolů, chodník nechodník. Ještě se ohlédnu a vidím, že sestup je pro všechny blahodárnou medicínou a strasti z posledních těžkých kroků do sedla jsou zapomenuty.

    Teď už si jdu svým tempem. Je to dlouhé, opravdu strašně dlouhé. Doháním Aleše a pak si ho zase nechám ujít. Jedinou krátkou pauzu si dám v prvním tábořišti, sbalím odpadky, které jsem tu nechal a po deseti minutách pokračuji dále. Přede mnou je Aleš s Petrem a někde daleko vpředu Oliver s Milanem. Jsem na cestě bez čtvrt hodiny sedm hodin a dosahuji řečiště. Za čtvrt hodiny do cíle nedojdu, ale moc přes celkových sedm hodin to nebude. Oliver s Milanem to zvládli za šest a čtvrt a tak v době mého příchodu mají již nějaké to pivko vypité. Já si dávám to své první, na náměstíčku před historickým kostelíkem rozbaluji spacák i stan a nechávám je pěkně vysušit.

   Postupně přicházejí i ostatní, všichni jsou šikovní a všichni to zvládnou do osmi hodin. Neuvěřitelné! Předávám Lucce klíče od mé samotky, první část skupiny již jde na autobus, já zůstávám ještě chvíli s ostatními a poté i my nastoupíme do lokálního busu, s batohy na zádech a za půlhodinku jsme zpět v Tilcaře. Jsme tu již jako doma, naše pokoje jsou připravené, tentokrát bez jakýchkoli komplikací, všechny naše věci v mé samotce ty dny přečkaly bez ztráty kytičky a my se pomalu zotavujeme z útrap posledních pěti dnů.

Kapitola 3: Provincie Catamarca a nepříjemné překvapení ve Fiambale

    Večerní porada má jediný hlavní cíl. Mělo by padnout rozhodnutí, jestli ponecháme v platnosti původně plánovaný cíl akce, tedy Incahuasí nebo se pokusíme o zhruba sto metrů vyšší Bonette Chico. Již před dvěma dny jsem všem účastníkům vysvětlil vše podstatné a také hlavní rozdíl, totiž že ve druhém případě bychom byli vyvezeni zhruba o pět set výškových metrů výše, tedy rovnou přibližně do pěti tisíc. Pro tuto možnost byl tak nutný ten nocleh v sedle, bez toho bychom se k této variantě přiklonit nemohli, nemohli bychom o ní vůbec ani uvažovat.

    Je zřejmé, že naprostá většina přítomných dává jednoznačně přednost vyšší hoře, já však potřebuji a vyžaduji souhlas absolutní. Pokud by kdokoli trval na Incahuasí, pak ke změně dojít nemůže. Všichni to vědí a možná i u vědomí této skutečnosti je rozhodnutí jednomyslné. Mám tedy od všech jedenácti účastníků požehnání k tomu, abych rozjel akci Bonette Chico. Ještě tentýž večer to prostřednictvím Mařenky vzkazuji do Fiambaly Jonsonovi. A pak již usínám jako špalek, po čtyřech nocích strávených ve stanu konečně zase v posteli, na své samotce.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Návrat do Salty podnikáme ve dvou etapách, na rozdíl od cesty sem nám žádný přímý bus teď po ránu nejede. Musíme nejdříve do Jujuy, kde si během hodinové pauzy dodělám své trochu zanedbané účetnictví, a po hodinové pauze pokračujeme do Salty. Tady si dáme zavazadla do úschovny a do večerního přesunu do Catamarky vyhlašuji volno.

    Salta je krásné město a jistě by bylo dobré toho využít. Na plánku města vyvěšeném vedle úschovny ukazuji lidem, jak se dostat do centra. Já sám musím ještě nejdříve dokoupit dle přání ostatních další plynové bomby. Vyrazit do města ovšem teď není tak snadné. To, co se nám celý trek vyhýbalo, totiž bouřky s pořádným deštěm, to doslova řádí právě teď a právě tady. Je to liják, jak má být. Já ale nechci ztrácet čas, takže si beru taxi, teď již dobře vím, kde se potřebný obchod nachází. V tuto odpolední dobu tu není naštěstí mnoho lidí, takže jsem brzy obsloužen a můžu si hledat místo, kde se dobře najím.

    Kritérium je jasné - není ani tak důležité, jestli mě uspokojí dobré jídlo, daleko potřebnější je, aby tam byl přístup na internet, tedy solidní WiFi. Proto také míjím klasické hospody a vstupuji do jakéhosi klubu tanga. Internet je tu naprosto bezvadný a kus hovězího mi tu také dají. Taneční parket je dosud prázdný, ale to mi nevadí. Objednávám si samozřejmě steak a jsem moc rád, že mi jsou ochotni místo klasického výběru přílohy - hranolky, pyré alias brkaše či zeleninový salát - vyjít vstříc a dát trochu hranolků a trochu salátu - pěkně půl na půl.

    Kromě restaurace a tanečního parketu je tu také obrovská televize, snad dva krát tři metry. A tady mě poprvé na celé akci dostihuje to, co jsem se celou dobu snažil vytěsnit z hlavy - zprávy o koronaviru. Nic jiného se v televizi neprobírá, jen koronavirus, koronavirus, koronavirus. Všude ve světě a samozřejmě i tady v Argentině. Mají tu k dnešnímu dni asi 50 případů a jednoho mrtvého, ta čísla jsou zatím minimální. Většina zpráv je ale prozatím ze světa, z Itálie, Španělska. Žádná domácí opatření zatím vyhlášena nejsou, nebo to z těch zpráv nedokážu dešifrovat.

   Dostávám svůj kus hovězího a předtím dokonce i polévku. No, poctivá Vitana to není, takový jednoduchý vývar, ale jo, dá se to sníst. Maso je dobré a kombinace hranolků a salátu velmi povedená. Samozřejmě, dávám si i pivko a je to kupodivu můj Warsteiner, dle mé chuti ze všech argentinských piv to nejlepší. A na tanečním parku již ladně krouží první dvojice...

   Dojídám, dopíjím, platím a vydávám se na cestu zpět, tentokrát pěšky, bouře již dávno pominula.    S Mařenkou jsem toho vyřešil spoustu věcí, mnohé jsem se dozvěděl, ale povzbudivých zpráv málo. V naší zemi se postupně zakázalo a dále zakazuje skoro všechno... Jak to dopadne tady? Zatím vše funguje alespoň zdánlivě normálně.

    Také na autobusovém nádraží je vše v pořádku. Není to přímá linka, máme jeden noční přestup, ale ten proběhne rychle a hladce, v podstatě jde jen o přeložení našich batohů a pak už můžeme klidně spát až do Catamarcy. Tady mě však čeká první poměrně nepříjemné překvapení celého zájezdu. Vždy tu existoval příhodný ranní spoj do Fiambaly, to už ale neplatí. Nejbližší a v podstatě jediný denní autobus jede až o půl jedné po poledni. Ještě obcházím celé nádraží, jestli není jiná možnost, ale již dopředu vím, že asi ne. Prostě Empressa Gutierrez je jediná společnost na této trase a tak nezbývá než koupit lístky u ní a dát si půl dne pauzu.

    Vysvětluji lidem, jak se dostanou na hlavní náměstí a sám se tam vydávám také. Je brzy ráno, teprve po nějaké době se restaurace kolem příjemného náměstíčka začínají otvírat. I tady mě samozřejmě zajímá v první řadě, jestli se dostanu na internet. S Mařenkou se spojení napoprvé nedaří, asi bude právě nahoře v patře, kam si nebere telefon. Tak si místo toho nejdříve dlouze pohovořím s kamarádem Mirkem a teprve poté se dostane i na Mařenku.

   Vracím se zpět, vyzvedáváme si batohy z úschovny zavazadel a s malým zpožděním vyjíždíme. To, že zrušili ranní bus je pro mě nepříjemné, do Fiambaly dojedeme skoro večer a pro mě to bude znamenat spoustu kvapného zařizování. Naštěstí se mi podařilo Jonsona informovat, kdy přesně dorazíme, tak by s námi měl počítat.

 --------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

    Blížíme se k Fiambale. Asi půlhodinu před městečkem je policejní kontrolní bod, kde musím místnímu důstojníkovi nahlásit, z které země jsme. Matně si vzpomínám, že to tak bývalo i předtím, tak tomu nevěnuji žádnou pozornost. Že to tak zcela není pravda, to vidíme hned po vystoupení z autobusu. Čeká tu na nás velmi velmi důležitě se tvářící zdravotník, který by nás zjevně nejraději hned někam internoval. Ale čeká tu i moje dobrá duše Jonson a s jeho pomocí se prozatím dostáváme alespoň do hotelu Tajada, který mám zarezervovaný. Je to asi nejlepší ubytování ve Fiambale, jinak jsou tu samé hostely - však už jsem si jich tu v minulosti užil!

    Hned po ubytování vyrážím opět za Jonsonem. Ten mi dá formulář, který musím za každého vyplnit. Pobíhám mezi Jonsonem, místním kybernetickým centrem, mými lidmi a policejní stanicí. Vyplňuji, tisknu, vracím se udělat další kopie, a do toho se v hotelu opět objevují zdravotníci. I nyní se mi je prozatím podaří přesvědčit, že jsme v pořádku a že nás mohou v klidu pustit na hory. Znovu tedy odbíhám, teď již mám všechny papíry i potřebný počet kopií a za čtvrt hodiny to vše dostanu od místní policii v zapečetěné složce krásně potvrzené a orazítkované. A ještě se mi daří ukázat několika lidem, kde se dá dobře navečeřet a krátce s nimi posedět. Naposledy se vracím za Jonsonem, potvrdíme si zítřejší odjezd a plný naděje a odhodlání se vracím na hotel.

   A do třetice tu jsou místní zdravotníci. Ten veledůležitý mladík doprovázený dalšími lidmi nám prostě pokoj nedá a teď je to zcela jednoznačně nejvážnější od našeho příjezdu. Nakonec nás všechny změří, "vyšetří" a končí to tím, že nám zakážou opustit hotel. Na jak dlouho, to nikdo neví. Před hotelem neustále hlídkuje policejní auto, opustit ho je tedy zcela nemožné. V atmosféře uvěznění trávíme svou první noc ve Fiambale.

    Z jedné noci jsou nakonec tři. Není to období, o kterém bych se chtěl nějak podrobně rozepisovat. Přibývajícímu času nedobrovolně zde trávenému postupně začíná odpovídat i nálada ve skupině. Někdo to bere pohodověji, někdo to prožívá intenzivněji a toto vyprávění nemá sloužit k vyjádření mých niterních pocitů. Pro mě je důležité, že se věci alespoň trochu daří měnit k obrazu mému. Třeba jen taková blbost, že jsem se vzepřel tomu, abychom zde platili docela nehorázné peníze za jídlo a další noclehy. Od druhého dne tedy dostáváme oběd a večeři od místních úřadů - sice v prapodivných časech, ale díky alespoň za to. Pivo v lednici pan domácí dokoupil, po téhle stránce nestrádáme a vystavených lahví vína je také dostatek, alespoň toho červeného.

   Večer druhého dne se o nás prý koná velká porada. Původně jsem se jí snad měl zúčastnit, nicméně nakonec mě z toho vynechali. Ale závěr je, že již ráno třetího dne nám údajně mají sdělit, jak to s námi nakonec dopadne. Rozhoduje se o nás až v samotné Catamarce! Nicméně ráno se neděje nic,    v poledne také. Vše se zlomí až k večeru. Jsme volní! Každý dostáváme glejt, že jsme byli vyšetření, že jsme zdraví, policejní auto mizí a my se můžeme volně pohybovat.

    Jak s touto znovu nabytou svobodou naložíme? Celý den je již zcela jasné, že se ve skupině vymezily proti sobě dva názorové směry. Ten převládající, opustit co nejdříve zemi a vrátit se domů.   A ten menšinový, který jsem už celý den slýchal zejména v mém pokoji. Od čtyřech spolucestujících, kteří samozřejmě vědí, že ostatní chtějí za každou cenu odjet zpět, naopak poslouchám dotazy, zda přece jen není možné pokračovat. Vzpomínám na těch zhruba sto zájezdů, které jsem za posledních deset, jedenáct let s lidmi absolvoval a vím, že musím udělat jedno z nejtěžších rozhodnutí této mojí cestovatelské kariéry, této poslední části mého života.

    Ještě nikdy jsem se odnikud nevracel předčasně, ještě nikdy jsem nezrušil část zájezdu. Dobře vím, jak bolestně třeba Štěpán na tento zájezd šetřil a jak těžké by pro něho bylo nyní odjet. Je mi zcela jasné, že pro mě osobně žádné dobré řešení nyní neexistuje. Ale také vím, co v této situaci udělat musím. Těm, kteří se chtějí vrátit domů, těm již příliš pomoci nemůžu, to za mě může udělat Mařenka a ostatní spolupracovníci doma. Já teď musím udělat vše pro ty z nás, kteří chtějí pokračovat. Je to správné rozhodnutí? Nebudu toho později litovat? To nevím, pravděpodobně ano, ale jinak jsem se vlastně ani rozhodnout nemohl.

    Konec dne je opět hektický. S čerstvou zprávou běžím za Jonsonem, naštěstí se mi podaří zastihnout ho u dveří kanceláře. Bleskově se domlouváme, odjezd stanovujeme velmi brzký, hned na pátou ráno. Pak jdu s lidmi na autobusové nádraží koupit lístky do Catamarky, ale neúspěšně, u okénka nikdo není. Dávám jim tedy alespoň peníze, aby si jízdenky koupili už sami. Ještě jim předávám jízdenky z Catamarky do Salty a to je moje úplně poslední služba, tím pro mě tento nesmírně těžký den končí. Všechny moje věci zůstávají zatím rozházené kolem postele, to už dnes prostě opravdu nedávám. Klesám do postele...

Část II - od rozdělení skupiny po návrat domů

Kapitola 4: Přes obrovskou snahu se ctí vzdáváme hoře úctu

     "Vstávej, je za deset minut pět", probudí mě hlas jednoho ze čtyř posledních společníků, kteří tu se mnou zůstali a kvůli nimž se chci ještě jednou s horou poprat. Již jednou jsem se tohoto cíle musel vzdát, když téměř celou moji výpravu skolila v rozhodujících dnech epidemie průjmu a mě samého po předchozích stresových dnech již v závěrečném nepříliš prudkém stoupání opustily síly a nebyl jsem schopen v hlubokém sněhu ty asi dva nebo tři poslední kilometry vzdušnou čarou ujít. Ale je vůbec možné, aby to teď dopadlo jinak, po tom všem, s čím jsme se v posledních dnech museli potýkat? Je možné, abychom za pouhých pět dní zvládli nyní daleko těžší variantu výstupu, než tomu bylo před třemi roky?

    Proč daleko těžší variantu? Asi by tyto úvodní odstavce měly patřit ještě do předchozí kapitoly, ale z logiky věci a ucelenosti vyprávění je uvádím zde. Při včerejší akční večerní dohodě s Jonsonem se mu podařilo nejenom zajistit pro nás brzy na ráno dvě auta, ale také bohužel bleskově zjistit, že se právě ten den uzavřely i hranice mezi Argentinou a Chile. Všechny hranice, tedy i náš průsmyk poblíž šestitisícové a zřejmě nejsnadnější šestitisícové hory světa Cerro San Francisco. A policejní stanice a celnice v tomto stejnojmenném průsmyku je místo, kterým je třeba projet, abychom se dostali do základního tábora pro klasický, tedy i nejsnadnější výstup na Incahuasí. Tedy ten, o kterém jsem lidem řekl, že na základě toho, jak zvládli aklimatizační trek, jsem si téměř jistý, že většina z nich, možná úplně všichni, jsou schopni vrcholu dosáhnout. 

    Jenže tato možnost již neexistuje. Jediná, která nám zbývá, je jižní cesta, lépe řečeno jedna ze dvou jižních cest popsaných v mé moudré knize nebo jakákoli jejich modifikace podle situace na místě. Obě tyto varianty a všechny jejich podvarianty mají ale jeden společný jmenovatel. Čeká nás těžká, dlouhá a žíznivá cesta k hoře. Nedojedeme k místu, odkud bychom mohli zahájit výstup, budeme od hory vzdáleni dobrých čtrnáct kilometrů, kde nenajdeme ani slzu vody. Znamená to, že místo pěti dnů budeme mít na vlastní kopec jen dny tři, protože ten první a poslední, to budou dva dny strastiplného a bolestného přesunu.

      "Vstávej, je za deset minut pět",  opakuji slova ze začátku této kapitoly. Bleskově balím vše, co mám naházené v koutku vedle postele. Sbalit musím úplně všechno, nemůžeme zde nechat naprosto nic, pan domácí mi už včera večer při placení dal jasně najevo, že tady po nás nesmí nic zůstat a že nás v žádném případě už ve svém hotelu po návratu neubytuje.  

     Čas je bláznivý, ještě před pátou je Jonson se dvěma auty tady. Poprvé za tu dobu, co sem jezdím, pojede s námi i on osobně. Zřejmě proto, že se bude jednat o nepoužívaný přístup k hoře, který ostatní řidiči pravděpodobně vůbec neznají.

    Naložíme bleskově věci a vyrážíme téměř okamžitě.  Snad jsme tu nic nezapomněli. Většinu cesty jedeme v hluboké tmě, vlastně celou část trasy po luxusní asfaltové cestě směřující do průsmyku San Francisco. Za svítání ale z této cesty odbočíme doprava a vydáváme se do neznámého terénu. Tak neznámého, že i Jonson je několikrát trochu na pochybách, kudy dále. Jonson sám řídí a vedle něho sedí Nestor, etnický Číňan, který mě už v minulosti vezl na Pissis, Ojos del Salado a také na Incahuasí. Tuto cestu ale asi nezná, proto jede jako spolujezdec, aby nás pak mohl odvézt zpět.

     Jsme na místě, kde džípy už dál neprojedou. Daleko, daleko od kopce. Podle moudré knihy začínají obě jižní cesty v základním táboře Ojo de las Lozas, odkud by se horního kempu mělo šlapat 7 nebo 8 kilometrů. Jenže my to máme více než čtrnáct, jak zjišťuji podle GPS. Prostě auta do tohoto tábora zjevně nedojela. Buď to nešlo, nebo si dál netroufali.

    Vykládáme věci - sbalené batohy a k tomu ty velké zásoby vody. Nejméně dnes se k žádné jiné nedostaneme, to je jisté. Poslední tekoucí voda byla asi dva kilometry pod námi, kde potůček vyvěral z hlíny. Vytahuji z batohu stan, připínám si ho na jeho vršek a do vzniklého prostoru dávám všech šest lahví vody. Devět litrů, devět kilo. Bude to neskutečná dřina!

    Auta odjíždí, my stavíme Štěpánův stan a něco málo věcí tam necháváme. Mít čas, nechám tam toho mnohem víc, ale včerejší těžký den, plný někdy naprosto zbytečných emocí  a z toho plynoucí dnešní ranní otupělost, mi vzal možnost připravit se na tuto situaci lépe. Hážu tedy do stanu jen několik věcí, které mi ihned přijdou pod ruku a vše ostatní si beru sebou. Dobrých třicet kilo, odhaduji....

   Vycházíme. Díky pomoci menšího z Petrů ( od této chvíle budu používat toto pojmenování - menší a větší Petr, byť i ten menší je o dost vyšší než já, ale nějaké rozlišení je prostě potřebné ) nemusím kromě velkého batohu tahat i ten menší. Petr je ve velké formě a ochotě mi pomoci. Dnes to potřebuji jako sůl.

    Začínáme ve výšce přes 4500 metrů, to je téměř tolik, jako byla hraniční výška našeho aklimatizačního treku. Jenže to bylo před pěti dny, od té doby dva dny přesunu a pak ta komedie s karanténou.  Naše poctivě udělaná aklimatizace by za normálních podmínek neměla utrpět, ale co to udělá v součtu se stresem uplynulých dní, se včerejšími pivy vypitými v zoufalství, beznaději a marností nad neschopností reagovat rozvážně a často třeba jen i mluvit rozumně s lidmi, se kterými se ještě před nedávnem rozumně mluvit dalo, to nikdo neví.

         Jdeme údolím do kopce, nastoupáme asi sto výškových metrů a jsme na horizontu. Během pár kroků se před námi otevře první a tedy nezapomenutelný pohled - to je naše Incahuasí. Hlavní masív hory a nalevo od něj jeho menší bratr, nazývaný Incahuasí Chico či Niňo, tedy Malý nebo Dítě. Nemá ani 6000 metrů, ale odsud vypadají skoro stejně vysoké.

    Míříme přímo k hoře. Dlouhou dobu teď dokonce půjdeme mírně, velmi mírně  s kopce, takže nastoupaných asi sto metrů po hodince či dvou zase ztratíme.  Pod tíhou batohů nám to jde velmi pomalu. Jdeme a celý den půjdeme v nadmořské výšce, kde jsme se dosud jen mírně ohřáli. Nebude to pozvolný, bezpečný výstup, jako při standardní cestě, nebude to výstup, odkud lze bez problémů nebo jen s malými problémy utéci dolů, do bezpečí.

    Zatím nemusíme a ještě dlouho nebudeme musit řešit, jakou variantu výstupu zvolíme. Potřebujeme se jen dostat co nejblíže kopci. Stejně jako celou dobu dosud, nás provází neuvěřitelně hezké počasí. Ale to polední sluníčko je úmorné, ždímá z nás všechny síly, které nemáme na rozdávání. Na nebi není ani mráček, ani jeho náznak.

    Podle toho, co jsem v posledních dnech prožil, jaké emoce jsem tlumil a jak jsem si včera už v pocitu úplné bezmoci a neschopnosti jakékoli domluvy pomohl třemi velkými pivy a trochou vína, abych aspoň trochu otupěl, bych na tom měl být dnes ze všech nejhůř.  Skoro to tak je, ale v porovnáním se Zdeňkem jsem na tom víceméně výborně. Zdeněk mi dělá obrovskou starost. Jeho stav mysli je takový, že na každé pauze si sedne a řekne, že dál již nepůjde. Ať si klidně jdeme, že jemu se tady líbí a prostě tady zůstane.

    To samozřejmě není možné. Jsou to slova, která pronáší člověk, na kterého působí velká výška. Znám to dobře, zažil jsem to už u lidí, které jsem musel dostat dolů, abych jim zachránil život. To ale není Zdeňkův případ - po téhle stránce, pokud to dokážu posoudit, mu zatím velké nebezpečí nehrozí, je jen nutné ho dokázat za každou cenu přesvědčit, aby s námi pokračoval a došel až někam, kde se poprvé utáboříme.

   Dvakrát se to podaří a kolem třetí hodiny přicházíme k místu, kde by se dalo utábořit. Skoro to i ostatním navrhuji, ale nakonec vítězí varianta, zkusit jít ještě dál.  Pokračujeme tedy asi hodinu a půl a když dojdeme do jakéhosi řečiště, kde povrch tvoří drobné kamínky, zastavuji a rozhoduji se již dále nejít. Jdu v tu dobu již dlouho první, je třeba ale říct, že můj malý batoh stále nese menší Petr, bez jeho pomoci bych tu dnešní etapu zvládal jen stěží, nebo v každém případě výrazně hůře.

   Stavím za pomoci Petra stan a vyhlížím na ostatní. Větší Petr přichází jako třetí. Je naprosto v pohodě, chodí sice o malinko pomaleji, ale bez jakýchkoliv problémů. I on vnímá, jak je na tom Zdeněk a poté, co si vyprázdní batoh, vychází mu naproti. Všichni víme, že musíme dostat Zdeňka do tohoto provizorního tábořiště.

    Jako předposlední dochází Štěpán. Má toho také plné brejle. Jdu mu naproti, pomáhám mu alespoň vzít obří kanystr vody, který si předtím sundal z batohu a jednu další láhev. On sám se vrací zpět pro teď již podstatně lehčí batoh. unést oboje zaráz již bylo nad jeho síly.

   Naše místo je dobré, ale hodně větrné. Já sám bych bez pomoci Petra stan ani nepostavil, ostatní mají stany menší a nějak to zvládají. Jsem šťastný, že větší Petr přivádí i Zdeňka. jsme tady všichni. ušli jsme něco mezi  osmi a devíti kilometry a bylo to naprosté maximum, co jsme mohli dokázat. Jsme ve výšce asi 4550 metrů, tedy ve stejné, odkud jsme vycházeli. A k hoře je to pořád šest kilometrů A na její vrchol více než dva... Ale jsme tady, něco jsme ušli. Moje velké díky patří oběma Petrům za jejich dnešní pomoc!

    Teď, když jsme tu všichni, můžu se věnovat i jiným věcem. Celý den jsem nejedl, rozdělávám tedy jednu ze dvou posledních gulášovitých konzerv. Pod ruku mi přijde segedínský guláš a není to šťastná volba. Popravdě řečeno, nemám na jídlo ani nejmenší pomyšlení a právě to zelí mi apetit rozhodně nezvyšuje. Něco málo do sebe nasoukám a v podstatě s kručícím žaludkem i uléhám.

   Dnes to bylo hodně náročné a zítra to bude ještě náročnější. A hlavně, musíme si vybrat, kam jít. Větší  Petr je pro levou variantu, kde se rýsuje méně příkrý sráz. Ale je tam totální pustina, nedokáži si představit, že by tam byla voda. Ani si nedokáži představit, kde tam udělat nějaký kemp, je to nechráněná nakloněná plošina a co tam může dělat vítr, když už tady  je tak drsný, to si neumím představit. Sám jsem pro variantu pravou, vyjít do sedla a zkusit to odtud.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

    Noc je dlouhá a není jednoduchá. Mám hlad a přitom se mi nechce jíst. Občas špatně dýchám. Udělal jsem snad někde chybu? Každému vysvětluji, co je to aklimatizace a sám bych spadl do jejích nástrah? Kontroluji každý svůj dech, každé zabolení na plících. Vzpomínám na to, jak jsem na Pissis vyrazil směr vrchol o dva dny za ostatními, protože jsem měl teploty a silný kašel. I tenkrát jsem měl pochyby, ale i tenkrát jsem si neustále říkal, že jsem nikde neudělal chybu a že to prostě horská nemoc být nemůže. A za tři dny nato jsem sám, úplně sám stanul na vrcholu třetí nejvyšší hory Jižní a celé Ameriky, Pissis 6806 metrů podle mojí GPS, oficiálně o několik metrů méně.

   Teď je situace stejná, jen příčiny jsou jiné. Žádná viróza, ale šílenost předchozích dní. Za celou noc nenaspím ani dvacet minut. Vím, že původní plán s jedním rezervním dnem je neuskutečnitelný. Nemůžeme dnes spát tady a zítra o tisíc metrů výše, někde kolem 5600 metrů. Jediná možnost rozprostřít to do dvou dnů a vsadit vše na jeden den, jednu možnost pro pokus o výstup. Při svých úvahách musím brát v potaz i Zdeňkův stav, nemohu ho tady nechat, dokud si nebudu jistý, že je aspoň relativně v pořádku a že to sám zvládne.

    Vstávám a s velkou nechutí do sebe dostávám zbytek segedinského guláše. Pomalu se probouzejí i ostatní. Zdeňkovi stále příliš dobře není, ostatní jsou relativně v pohodě.  Vysvětluji všem svůj plán. Ještě jednu noc zůstaneme spát tady a celý dnešní den využijeme k tomu, abychom se jednak co nejlépe zaklimatizovali na další noc, která bude o ten kilometr výše, jednak abychom co možná nejdůkladněji prověřili, která ze dvou možných variant pro nás bude lepší, a pochopitelně v neposlední řadě, abychom si zajistili dostatečné zásoby vody.

   Rozdělujeme se na dvě dvojice. Oba Petrové vycházejí prozkoumat levou variantu, já se Štěpánem se pokusíme dostat do sedla mezi Incahuasí a jeho menším bratříčkem. Zdeněk vychází také, ale nakonec to po chvíli vzdává a vrací se zpět.

    Pomalu nabíráme výšku a já začínám, jako už tolikrát dříve na horách, zase normálně fungovat. Noční problémy s dechem jsou pryč, hlava je absolutně v pořádku, nohy začínají strojově šlapat svých někdy třicet, někdy padesát kroků do kratičké pauzy.

    Asi po dvou, možná dvou a půl hodinách je vyřešen první problém. Údolím ze sedla teče potůček vody, zprvu velmi špinavé, ale posléze již téměř čisté. Žízní tedy nezhyneme. Zatím nemám potřebu si nabírat, nesu si jednu petku plnou a dvě prázdné, ty naplním na zpáteční cestě. Potkáváme oba Petry, jejich průzkum skončil s tím, že levá varianta je asi nerealizovatelná pro extrémně silný vítr v krajině otevřených svahů. Postavit tady tábořiště by bylo přinejmenším těžké, ne-li zcela nemožné.

    Moje absolutní nechuť k jídlu z předešlého dne a noci je pryč, teď naopak pociťuji ukrutánský hlad. To jsem nečekal a moc jsem si toho sebou nevzal, takže to dnes musím zvládnout na tatrankách. Pojídám už třetí a stoupám dále do sedla. Oba Petrové si výlet prodlužují a vydávají se s námi. Ke konci je výstup již docela prudký a namáhavý, nicméně po čtyřech a půl hodinách jsem v sedýlku. Dalo by se jít ještě dále a výše, ale již zde se dají najít místa k postavení stanů a dostaneme-li se zítra sem s plnou zátěží, budeme toho mít až tak nad hlavu. Jsem ve výšce zhruba 5550 metrů, tedy téměř přesně o kilometr výše, než je místo, kde teď stojí naše stany. A jedenáct set metrů pod vrcholem...

    Po celé čtyři a půl hodiny jsem necítil naprosto žádné aklimatizační potíže a mám z toho samozřejmě velikánskou radost. Ta noc, to byla opravdu jen noční můra, teď již moje tělo funguje stejně jako kdykoli dříve ve vysokých kopcích - čím výše, tím lépe. Kde ostatním dochází dech, tam já ho začínám nabírat. Jsem přesvědčen, že zítra budu schopen bez problému v této výšce přespat. Bude to platit i o ostatních? Snad ano, nevím...

    Až do sedýlka se mnou došel jen menší Petr, ostatní to otočili o kousek níže, ale to není vůbec důležité, pár metrů sem, pár metrů tam. Zůstávám nahoře jen pár minut, snad deset či dvacet a vydávám se za ostatními dolů. Tam, kde je voda nejčistější, doplníme veškeré  láhve či barely a vracíme se do tábora. Teď vidíme, jaká je to obrovská dálka. Je třeba si dávat pozor pozor na každý krok v těchto obrovských balvaništích, při těchto sestupech již koncentrace často polevuje a je to v mnoha případech čas, kdy se vinou nepozornosti něco přihodí. Jdu tedy opatrně, ale co nejrychleji, chci to mít co nejdříve za sebou.

    Konečně se svah mírní a zanedlouho již vidím v dálce naše stany. Po více než hodině a půl jsem u nich. Zdeněk je v pořádku, jen prostě neměl chuť a sílu, aby naši procházku absolvoval celou s námi - po nějaké době se raději vrátil, což je rozumné.  Samozřejmě, příznaky horské nemoci zde jsou, nikoli však takové, které by mě vedly k silným obavám, spíše to chce jen čas. Jak se později ukáže, ani tentokrát jsem se ve svém odhadu nemýlil.

    Postupně docházejí i ostatní a zbytek dne, to jsou již jen rutinní záležitosti. V mém případě hlavně vaření. Po celodenním tatrankovém půstu si to dnes bohatě vynahrazuji. Litr husté polévky, samozřejmě Poctivá Vitana, to je samozřejmost, a k tomu si dávám polovinu bramborové kaše s polovinou vepřovky a za několik hodin si to zopakuji. Ty druhé půlky byly původně určeny na snídani, ale žaludek si po prožitém nedostatku žádá své...

    Celý den bylo opět krásné, byť silně větrné počasí. Až k večeru se stejně jako včera vítr uklidňuje. Kéž by takové slunečné počasí vydrželo i nadále a kéž by i ten celé dny skučící vítr alespoň trochu polevil. Pak by zde byla šance!

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

    Tuto noc jsem spal doslova jako zabitý a tak mi utekla nepoměrně rychleji, než ta předchozí. Ráno je obloha opět zcela bez mráčku a vítr ještě nenabral svou obvyklou sílu. Dojídám půl litru polévky s játrovými knedlíčky a začínám přípravu na dnešní těžký den. Na rozdíl od chaotického a spěšného balení před dvěma dny nyní pečlivě vybírám, co na samotný kopec a co nevzít. Nechat zde nadbytečné věci bude jednoduché.  Tak, jak jsem předpokládal, Zdeněk se rozhoduje zůstat tady. Je to rozumné rozhodnutí a já jsem rád, že ten první den se nám všem podařilo dojít až sem a že vím, kde ho zase najdeme.

   Se stany nebude problém, Zdeněk zůstane ve svém a v mém stanu je více než dostatek místa i pro Štěpána. Teď každý vidí, jak rozumné je mít svůj stan a proč jsem od začátku trval na tom, že si ponesu či spíše těžce potáhnu svůj celý velký stan a nikoho k sobě za partnera nechci. To jsou ty zkušenosti z hor, kde člověk nikdy neví, co se může stát a kdy se těch několik volných míst ve stanech může hodit. Bez této předvídavosti by současná situace byla v podstatě neřešitelná.

    Nepotřebných věcí je nakonec celý malý baťůžek, včetně dvou lahví vody, které si tu nechávám na zpáteční cestu. Vše předávám Zdeňkovi, bourám stan, připevňuji ho popruhy na vršek batohu a vyrážím. Dnes je cesta jasná, krok za krokem stejně jako včera, jen trochu více zatíženi.

    Jde to pomalu, ale není třeba spěchat. Nejrychlejší postup má menší Petr, ale to není důležité, tady musí každý jít i odpočívat tak, jak je to pro jeho tělo nejlepší. Výškové metry přibývají o něco pomaleji než včera, ale to je samozřejmé.

   Na poslední úsek si zátěž ještě o tři kila zvětšuji, dobírám totiž vodu do dvou prázdných lahví. Nahoře v sedle tekoucí voda nebude, pouze sněhová políčka, ale nabrání vody je jistě vždy jednodušší než rozpouštění sněhu. K tomu ale samozřejmě dojde také.

   Ten rozdíl mezi včerejškem a dneškem nakonec není časově ani tak velký, do sedla docházím asi za pět a půl hodiny, tedy trvá mi to zhruba jen o hodinu déle. Jeden Petr tu již je, druhý Petr po chvíli také dochází v pohodě, Štěpán se dnes trochu trápí, je vidět, že toho má dost, nicméně i on se k nám po chvíli doškodrcá.

    Na malý plácek se musí vejít všechny naše tři stany. To se vhodným přizpůsobením a otočením vchodů podaří. Teď již zbývá jen domluvit plán na zítřek. Proto se vydávám ještě na průzkum asi o sto výškových metrů dále, abych si pokud možno co nejlépe obhlédl terén. Podle moudré knihy tato trasa neprobíhá přímo po žebru, pod kterým je náš tábor, ale za tímto žebrem. Ještě o kus dále je pak základní výstupová trasa, ta je ale pro nás již příliš vzdálená, to bychom museli ještě přes jedno sedýlko a to není reálné. Musíme tedy zkusit tuto. Nebude to snadné, počáteční sklon je sice mírný a terén vypadá velmi rozumně, sklon bude ale postupně stoupat a terén zase rapidně zhoršovat. Přesto to vidím tady docela schůdně.

   Větší Petr by nejraději vyšel co nejdříve, ale je třeba si uvědomit, že toto není Elbrus ani Aconcagua, kde každý den vychází na vrchol padesát až sto lidí a je tam jasný prošlapaný chodník. Tady jsme sami a bohužel nám nepřeje ani náš souputník Měsíc. Nad ránem bude nad námi jen jeho maličký srpek a ten nám nic neosvítí. Jít dlouho potmě a nevědět kam, jít dlouho v zimě a větru, to není ideální. Po domluvě rozhoduji o odchodu v šest, s variantou, že jen pokud bude úplné bezvětří a tím pádem menší pocitová zima, bychom mohli vyrazit již v pět.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

    Vítr fouká celou noc, chvílemi sice méně, zato pak jsou opět některé jeho poryvy více než vydatné.  Nad ránem mě sice trochu pobolívá hlava, ale to je normální, přece jen spíme o kilometr výše než kdykoli předtím. Nedovedu si ale představit, pokud bychom sem chtěli jít spát hned ten předcházející den, včerejší aklimatizační výstup byla podle mě naprostá nutnost.

    Posunuji budíček na půl pátou. Vaříme se Štěpánem čaj a tím se i stan trochu zahřeje. Kupodivu ale tato noc není nijak studená, teď nad ránem je již sice asi něco málo pod nulou, ale nikterak výrazně, voda v lahvích není vůbec zmrzlá. To včera dole bylo ráno studenější. Přesto si na sebe dávám čtyři vrstvy a pod kalhoty spodnice. Chci jít pomalu, abych se zbytečně nezpotil, ale i pro tento případ si dávám do batohu rezervní mikinu.

    Vyrážíme pár minut před šestou. Snažím se jít svým tempem a chtěl bych postupovat tak, abychom nabírali alespoň cca 200 výškových metrů za hodinu. To považuji rozumné, při tomto průměru bychom mohli být na vrcholu za zhruba pět a půl hodiny. Sám ale počítám spíše se sedmi hodinami, protože až překonáme úvodní náročný svah, přijde ve zhruba 6200 metrech dlouhý závěrečný úsek, sice již ne tak prudký, ale opravdu dlouhý, vystavený velmi silnému větru a s pravděpodobně místy hlubokým sněhem. Tady se dá předpokládat postup velmi pomalý a tedy metry budou přibývat jen velmi pozvolna. Vše tedy bude záležet na tom, abychom zvládli tuto první část.

    Pokouším se i nadále postupovat podle svého zvyku, třicet kroků, pár vydechnutí a zase a opět. Po té troše noční bolesti hlavy není ani památky, jde se mi výborně. Začínám se vzdalovat ostatním, což ale není problém, světélka našich čelovek jsou ve tmě jasně viditelná. Ještě stále je před svítáním, trochu mě mrznou prsty na rukou i na nohou, není možné čekat, je třeba jít podle sebe a udržet tělo přiměřeně zahřáté.

    Svítá a svah se stává opravdu prudkým. Odhaduji sklon tak na 35, možná 40 stupňů. Ohlížím m se dozadu a vidím, že mezera mezi mnou a ostatními se opět zvětšila, zejména mezi mnou a dvojicí, kterou tvoří větší Petr se Štěpánem. O Petra obavy nemám, ten má své pomalejší, ale jisté tempo, zato o Štěpána jisté obavy mám, již včera byl ten výstup pro něho dost těžký.

   Postupuji dále a po dvou hodinách, možná o trochu déle, se ocitám kousek pod oním prudkým předělem, nad nímž nás již čeká jen dlouhatánský pozvolný výstup, chtělo by se říct cílová rovinka. Jenže to bude ještě skoro 500 výškových metrů. Teď už svítí slunce naplno a já se asi padesát až sto výškových metrů od tohoto předělu zastavuji u velkého kamene. Jsem zde chráněný před větrem, mám přehled, mohu tady počkat na ostatní. Teď už nezmrznu a sám na vrchol jít nechci, ani nemůžu. Nejsem tady sám za sebe, jsem ten, kdo má odpovědnost i za ostatní. Neříkám bohužel, tak to prostě je a já to vím.

    Ubíhají minuty, ubíhají desetiminuty. A je jich hodně. Čekám už zhruba hodinu. Kousek pode mnou je menší Petr a ještě větší kus dole druhý Petr se Štěpánem. Čekám ještě asi čtvrthodinu a činím to nejbolestnější rozhodnutí tohoto zájezdu, ještě mnohem bolestivější, než bylo to, zda ukončit zájezd v jeho polovině nebo se ho snažit dokončit, dát šanci těm, kteří chtějí pokračovat i za cenu rizika zatím těžko předvídatelných obtíží spojených s návratem domů.

    Ani tentokrát se na vrchol Incahuasí nedostanu! Mozek bývalého matematika v mé hlavě to má bohužel jasně spočítané, za takovéto časové konstelace je výstup nereálný a cokoli jiného než návrat by byl pouhý hazard. Sestupuji pár desítek metrů a setkávám se s prvním Petrem. Sděluji mu své rozhodnutí a on je přijímá. Spolu scházíme k ostatním dvěma. Na první pohled vidím, že Štěpánovi již moc sil nezbývá, to mě jen utvrzuje v tom, že tu není žádná jiná alternativa. Větší Petr je naopak v pohodě a s mým rozhodnutím nejdříve vůbec nesouhlasí. Jenže matematika je jasná. Jsme na cestě tři a půl hodiny a ve výšce kousek nad 6000, přibližně jen pět set metrů nad naším táborem, to není tempo ani sto padesát metrů za hodinu. Tam, kde já jsem skončil po dvou hodinách nebo po dvou a půl, bychom se společně znovu dostali tak za hodinu a na předěl nejdříve za dvě.  Prostě to není možné.

   Nakonec se i Petr s rozhodnutím smiřuje a všichni začínáme sestupovat zpět do tábora. Já a menší Petr rychleji, druhý Petr se Štěpánem pomaleji. Po dlouhé době po nás přicházejí také. Ale jak, v jakém stavu! Štěpán má celý obličej zkrvavený, nos, čelo, jedno oko zavřené. Při sestupu prý chytil mikrospánek a spadl ve svahu na tvář a takhle ošklivě se zřídil. I já jsem tam předtím spadl, ale na zadek, to bylo v pohodě, toto je na pohled hodně drsné. Snad jen na pohled.

    Teď už není pochyb o tom, že Štěpán se dostal opravdu na úplný krajíček svých sil a že každé jiné rozhodnutí, než ukončit výstup a vrátit se, by bylo rozhodnutím šíleným. Možná bychom ještě pár set výškových metrů vystoupili, ale jestli bychom se dokázali dolů vrátit všichni čtyři, tím si jistý být nemůžu. Vím jen, že jsem v tu chvíli opět udělal to, co jsem udělat musel. Kdo mě zná a ví, jak moc jsem chtěl znovu na nějaký vysoký kopec vylézt, jak moc jsem pro to udělal, si dokáže představit, jaké dvě hrany ve mě do sebe při tomto rozhodnutí narážely.  Možná to byla jedna mých z posledních šancí a možná bude mít nakonec přece jen pravdu člověk, kterého od jisté chvíle až do konce života nepojmenuji jinak, než doktor Mengele, a já už nikdy na žádnou vysokou horu nevylezu. Ale vím, že jsem rozhodl správně. Musel jsem, jiné řešení pro mě neexistovalo.

    Teď již není kam spěchat. Dojídám, co mám od večera navařeno a pomalu se začínám balit. Dolů vyjdeme opět po dvojicích, kluci si tu ještě hodinu odpočinou a pak půjdou společně dolů - mám to od nich slíbeno a jsem tomu rád, nechci, aby šel někdo úplně sám.

    Po cestě zpět opět doberu zásoby vody, s maximální pozorností sestupuji dolů a v polovině odpoledne jsem opět v našem starém tábořišti. Zdeňkův stan je prázdný. Jsem z toho trochu neklidný, ale věřím, že si konečně vyšel na nějakou delší procházku.  Odpočívám a stavím stan, vařím, a čekám, až se všichni objeví. Přes satelitní telefon volám Mařence, aby napsala Jonsonovi, že bychom rádi posunuli náš návrat do Fiambaly ze sobotního poledne o několik hodin dříve. Zatím na sobotu ráno, nemůžu vědět, v jakém stavu všichni zítra budou.

    Přichází i Petr se Štěpánem, který po pečlivějším umytí v horském potoce přece jen již vypadá o trochu lépe. To nejdůležitější je, že na levé podřené oko vidí, takže vše to jsou jen na první pohled strašidelně vypadající oděrky a pokud se to později nezanítí, nemělo by to být nic vážného. A v tomto suchém vzduchu by se to zanítit prostě nemělo.

    Jako poslední se vrací Zdeněk. Dnes mu konečně bylo dobře, konečně se cítil fit na pořádný výšlap. Pokusil se o výstup na malého bratříčka Incahuasí a skoro se mu to povedlo, kvůli silnému větru to otáčel asi sto metrů pod vrcholem. Jsem tomu moc rád, zatím si tuto část akce moc neužil, a tak alespoň malá náplast na závěr.

     Zbývá mi poslední guláš, tentokrát staročeský, a ten si opravdu vychutnávám, stejně jako další kastrol polévky. Nemám v sobě žádný pocit zmaru, pro úspěch jsem se snažil udělat maximum, bojoval jsem ze všech sil a se vší energií, kterou jsem v sobě měl. Dostal jsem všechny živé a "zdravé" z kopce a teď mě možná čeká ještě mnohem náročnější úkol, dostat nás všechny zpět do naší země. Snad se to podaří lépe, než dnešní pokus o výstup na vrchol.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

     První den bylo těch necelých devět kilometrů opravdu hodně tvrdých, dnes je to nesrovnatelně snazší. Jednak si bereme jen tolik vody, kolik potřebujeme, jednak jsme opět něco ujedli a v neposlední řadě si naše těla v posledních dnech zvykla na takovou námahu, že tento poslední pochod již bude jen relativně klidné se rozloučení s krásnou, byť drsnou krajinou liduprázdného a v těchto dnech dokonale slunného argentinského Altiplana.

    S balením si zatím nedělám velké starosti, stan opět připínám na vršek batohu a k němu přivazuji i spací pytel, takže dovnitř batohu se mi nyní vejde vše ostatní i malý baťůžek. Dát tohle monstrum na záda není úplně jednoduché, první pokus se nezdaří, ale s trochou větší šikovnosti to napodruhé vyjde. Připadám si ověšený jak bohatě vyzdobený vánoční stromeček, když vycházím na první metry této devítikilometrové túry.

    Jde to těžce, ale relativně dobře, zvládáme to za poloviční dobu než v opačném směru, zhruba za čtyři hodiny. Před cílem ještě zkontroluji v GPS, zda údolíčko před námi je to správné, a za chvíli jsme již u zde zanechaného Štěpánova červeného stanu. Dáváme si zde hodinu pauzu a pro mě je to hodina vyloženě pracovní.  Tentokrát se mi draze zaplacený satelitní telefon opravdu vyplatil, můžu teď řešit a organizovat věci a nemusím příliš hledět na to, kolik to bude stát, již utracené peníze za měsíční kredit mi stejně nikdo nevrátí. Volám tedy nejdříve Jonsonovi a podaří se mi s ním domluvit, že pro nás přijedou již dnes v pozdní odpoledne, hned, jak se mu podaří sehnat dvě auta. To je samozřejmě výborné, protože v tom, co nás čeká, budou možná rozhodovat nikoli dny, ale třeba jen hodiny.

    Další hovor je s mojí Mařenkou a je také mírně optimistický. Ve spolupráci s mým šikovným letenkářem Tomášem se jí podařilo přerezervovat pro mě a další dva lidi zrušené lety u British Airways na termín o dva dny později, přes Sao Paulo. Má to zarezervované i pro ostatní dva, z nichž Zdeněk hned kývá, ať mu ji také okamžitě koupí. A stejně tak má pro nás nové přelety ze Salty do Buenos Aires. Takže by měla zbývat jen maličkost - dostat se do Salty. Že to nebude až tak snadné a že těch zbývajících maličkostí bude poněkud více, o tom se ale máme dokonale přesvědčit již v nedaleké budoucnosti.

   Trochu to Jonsonovi ulehčíme a sestoupíme ještě o pár set metrů níže, až k místu, kde ve svahu z šedé hlíny jak zázrakem vypramení několik potůčků, které se záhy slejí v jeden větší. Dál již nejdeme, tady si uděláme pohodlí a čekáme na slíbený odvoz. Asi po další hodině se opravdu dočkáme, ze silnice v dáli, kde do té doby za celou hodinu projelo jen jedno auto, odbočí směrem k nám dvě stříbrné tečky a za půl hodiny jsou u nás. Zlatý Jonson!

   Šoférem jednoho auta je můj již starý známý Nestor, druhé auto řídí nějaký mladík. Naše vozítko má evidentně nějaké problémy, vůbec se necítím z Nestorovy jízdy bezpečně, ale blížíme se k Fiambale a to je nejdůležitější. Nicméně již nyní vím, že nás od těchto minut čeká zkouška nejtěžší - opravdový boj o to, zajistit nám všem návrat domů. Takže další řádky mého povídání již patří do přibližně takto pojmenované poslední, závěrečné kapitoly...

 Kapitola 5: Nejtěžší  zkouška na závěr - bitva o návrat domů

 

     Blížíme se do Fiambaly a Nestor mi říká, že se všemi zajedeme na autobusové nádraží, kde je vysadíme, a on pouze se mnou pojede za Jonsonem. Je jasné, že se vracíme do zcela jiného města, než bylo to, ze kterého jsme před pěti dny odjížděli.

     Na autobusové nádraží vjíždíme zadem. Aby ne, přední vjezd je zatarasený závorou, v Argentině nyní nefunguje žádná meziměstská autobusová doprava. Všechny věci skládáme na hromadu a já s Nestorem odjíždíme. Pomalu se mezitím zešeřilo a my nějakými postranními uličkami kličkujeme Fiambalou. U jedněch vrátek k nám přisedá Jonson, přebírá řízení a veze mě k sobě do kanceláře. Platím mu za dopravu a samozřejmě se seznamuji s naší situací.

    Autobusy nepojedou, to je jasné. Jediná možnost, jak se odtud dostat do Salty, jsou taxiky. Jonson už na tom pracuje. Celý tento večer se ale ponese ve znamení jakési poloilegality. Všechny hotely či hostely ve městě jsou pro turisty uzavřeny, nicméně Jonson po telefonu domluví s jednou známou, že u ní můžeme zůstat a dát si sprchu. To je výborné, za chvíli jsem tam a o pár minut později přiváží Jonson i všechny ostatní s našimi věcmi.

   Stahujeme se do stínu dvorku, aby zvenčí nikdo neviděl, že jsme tady. Je to taková hra na schovávanou, neumím si představit, že by to utajení mohlo dokonale fungovat. Od souseda paní domácí kupujeme nějaké víno, není to žádná sláva, ale alespoň něco. Postupně se všichni vysprchujeme a nedlouho na to přijíždí dvě auta. Jonson je opravdu fantastický, snaží se pro nás udělat maximum. Bez jeho pomoci... nevím. Snad to vyjde.

    Já už mezitím vím, že i náš druhý let ze Salty do Buenos Aires je zrušen a úspěšně se dostat do Salty by byl tedy jen první krok z mnoha, jak se ze země dostat. Naštěstí mám doma Mařenku, která je stejně jako já již od doby naší dvojdenní karantény v těsném kontaktu s ambasádou.  Snad se nám všem společně podaří najít řešení.

    Vyjíždíme za hluboké noci. První kontroly se daří projíždět bez větších problémů. Během prvních tří hodin ujedeme asi dvě stě kilometrů, pak ale nastává první opravdová zatěžkávací zkouška. Na tomto kontrolním stanovišti to jednoduše nejde, tady nás nechávají stát až do rána, bez souhlasu hlavního náčelníka nás dále nepustí. Takže čekáme až do ranních hodin a i poté, co náčelník přijde, to nevypadá dobře. V tuto chvíli již máme všichni roušky, které nám tu rozdali. V jednu chvíli to vypadá dokonce na rezolutní zamítnutí, teprve hovor s ministerstvem pohne věc kupředu. Po asi osmi hodinách můžeme konečně dál.

   Další kontroly jsou již víceméně rutinní, i když některé také časově náročné. Zkontrolovat pasy, ofotit si je, atd., to něco zabere. Na jedné z nich nás ovšem také odmítají pustit dále, zde je ale důvod jednoduchý - peníze. Náš řidič nám to přijde přetlumočit. Tady nelze váhat, morálka musí stranou. Odpočítávám paklík pětistovek, řidič ho dává mezi doklady, odchází a za dvě minuty jedeme. V Africe běžná věc, tady jsem to opravdu nečekal!

    Jsme již jen asi tři hodiny od Salty a projíždíme nádhernou oblastí Quebrada de Cafayate neboli také Quebrada de Conchas. I zde jsem již několikrát byl a přestože jsme v situaci ne právě ideální, chci svým věrným ukázat alespoň několik málo krás z této oblasti. Normálně zde trávím s lidmi nejméně půl dne, dnes musí stačit tři krátké zastávky - u obrovského monolitu El Obelisco a ve dvou skalních průrvách, z nich zejména ta první s názvem El Amfiteatro je naprosto úžasná. Nedá mi to, abych si zde, v tomto velebném přírodním chrámu nezazpíval naplno alespoň první sloku mé oblíbené moravské táhlé písně "V Zarazicách krajní dům"....

    Do Salty se dostáváme již za soumraku, na cestě jsme strávili asi 22 hodin. Necháváme se vysadit i se všemi věcmi u opuštěného autobusového nádraží. Platím za dopravu a kluci odjíždějí, držím jim palce, aby se dostali i zpět domů v pořádku. Budu muset najít pro nás nejdříve nějaké ubytování, a to nebude lehké, i tady bude zřejmě skoro vše zavřené.

   Vycházím tedy hledat, daleko však nedojdu. Všude jsou samozřejmě policisté a není těžké mě odchytit. Teď je to však ku prospěchu věci. Zkontrolují mě, já dojdu pro ostatní a jsme odvezeni do hostelu Casa de Borgoňa na ulici Espaňa. Sem jsou ubytováváni a poté tady přebývají lidi jako my, ti, kterým se ještě ze Salty nepodařilo odjet. Dostáváme velký pokoj s pěti postelemi a navíc velmi levný, ideální. Jsou to normální pohodlné postele, žádné patrové, jak to na hostelech většinou bývá. Jak dlouho zde budeme nuceni zůstat, v tuto chvíli netušíme. Jinak se žádná kontrola, ať již zdravotní či jakákoli jiná, nekoná.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

   Je pozdě večer, ani si nedávám pivo a jdu spát. Pouze na ambasádu nahlašuji, že jsme v pořádku dorazili do Salty a kde jsme ubytovaní. V hostelu je naštěstí docela dobrý signál WiFi, a tak tolik potřebná komunikace jak přes Scype s Mařenkou, tak přes WhatsApp s ambasádou bude od této chvíle dobře možná.

   Svítá, začíná nedělní ráno a my se můžeme seznámit s realitou, jaká v Saltě panuje. Na ulicích je úplně prázdno, všechny restaurace a většina obchodů je zavřených. Nedaleko od nás se mi ale podaří najít otevřený čínský supermarket, takže hned dělám první nákup. Postupně během dne nalézáme ještě další dva supermarkety v okolí. Dokonce i obří Carrefour. Otevřeno mají samozřejmě i lékárny, to je ale v podstatě vše.

   Lidé se na ulicích pohybují převážně jen jednotlivě, zřejmě i tu platí, že je zákaz sdružování více než dvou lidí společně. Tato nařízení od sebe nyní všechny státy kopírují, všude je to stejné. Jednou jsme vyšli ve čtyřech a hned na nás jeden řidič troubil, tak to tak asi bude.

    Neděle pomalu ubíhá a nic se neděje. Snažíme se ověřit, že náš let je opravdu zrušený a zdá se, že je to nezvratná pravda. Přihlašuji se na stránky letiště Salta, z dnešních asi 12 letů jsou zrušené úplně všechny. Náš dlouhý nový let přes Sao Paulo je stále v systému jako potvrzený, bohužel jen od Sao Paula dál, první úsek z Buenos Aires je rovněž zrušený. Situace nevypadá dobře.

   Ani pondělí nepřináší nejprve žádnou změnu. Sem tam si zajdeme něco koupit, kluci se dali hlavně na víno, které je tu v Argentině dobré a i na naše poměry velmi levné. Já jsem sice také jednu láhev do společného banku koupil, ale spíš se mnou cloumá otázka, co bude dál. Náš plný hostel se navíc k večeru trochu uvolnil, některým lidem se odtud podařilo dostat, nějak se vecpali do jediného dnešního letadla.

   Večer ale přináší naději i nám. Z ambasády mi zavolali, že každý den v podvečer odlétá do Buenos Aires letadlo z Tucumánu, města vzdáleného od Salty asi 300 kilometrů. A že se máme pokusit koupit letenky a oni se nám naopak pokusí zajistit dopravu a pošlou dokumenty, které by nám zajišťovaly možný průjezd.

    Obojí se podařilo. Letenky máme a ambasáda splnila slib a zajistila nám místní cestovku, která nás ráno třemi taxiky odveze do Tucumánu. Musíme mít bohužel tři, neboť podle nějakého nařízení teď v taxiku nemohou být víc než dva klienti.

   Po třech nocích tedy opouštíme náš útulek v Saltě. Všechny vozy přijíždějí jen s malým zpožděním, nicméně poté trávíme skoro hodinu před jejich úřadovnou. To je ale dobře, je třeba vyřídit všechny papíry i z jejich strany, ty moje jsem si ráno přes nepříliš velkou ochotu pana domácího vytiskl a zaplatil v našem hostelu.

   Máme všechno a vyrážíme. I zde jsou kontroly, ale je jich poměrně málo, většinu cesty totiž jedeme po dálnici. Jediná řádnější kontrola je na hranicích států Salta a Catamarca a i ta je korektní a celkem rychlá. S předstihem tedy dojíždíme na letiště. Vyplácím šoféry a čekám, co bude dál. Letiště je totiž zavřené a otevře se prý až hodinu a půl před odletem. Naštěstí tu nečekáme osamoceni, takže nějaká šance na otevření tu je.

   A tak se i stane. Při vstupu nás všechny změří, všichni projdeme, i když Štěpán až napodruhé. V tom okamžiku mi trochu, nebo spíše mnohem víc než trochu, zatrnulo. Při odbavení si naše pasy ani nevezmou do ruky, ukazujeme je na vzdálenost skoro jednoho metru. Jinak jde ale vše hladce. Nastupujeme do letadla a to je skoro poloprázdné. V tu chvíli ještě pochopitelně nemohu tušit, jaké jsme měli opět jednou štěstí, že se nám těch pět letenek podařilo koupit. Máme totiž ještě hodinové mezipřistání v Puerto Iguazú poblíž slavných stejnojmenných vodopádů a tam se letadlo zaplní snad až do téměř posledního místečka.

   Přilétáme do metropole. Ubytování nám zarezervovali opět chlapci z ambasády. Jsou to dva apartmány v centru, jen kousek od místa, kde jsme bydleli první noc zájezdu. Teď jsme ale ve čtyřicátém čtvrtém patře a platíme více než osminásobek ceny včerejšího hostelu. Snad tu nezůstaneme příliš dlouho, nejsem sice bez peněz, ale několik nocí zde by mě zakrátko zcela spolehlivě zrujnovalo.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

    Situace není dobrá, ale jako už několikrát opět zasahuje náhoda, štěstí, ale bezesporu také moje rozhodnost a připravenost a akceschopnost všech. Z ambasády mi ráno posílají mail, že teď již to bude víceméně na nás a jen tak bokem je v tom mailu odkaz na těch několik málo letů, které ještě z mezinárodního letiště EZEiza odlétají. Zítra, kdy jsme původně měli odletět, jsou všechny lety do Sao Paula zrušeny, ale na dnešek tam vidím jakýsi let ve 12:30 a snad ho dokonce operuje LaTam, tedy společnost, která nám náš let zrušila. Ten let tam ještě včera vůbec nebyl!

    Je 8:50 a já rozjíždím zoufalou akci. Volám Mařence, ať se za každou cenu pokusí přes mého letenkáře nacpat nám do té naší již jednou změněné rezervace tento let místo toho zrušeného. Jde nám o každou minutu. A Tomáš to dokázal! Do deseti minut mi začínají naskakovat postupně všechny čtyři letenky! Už během těchto deseti minut jsem klukům přikázal, aby byli sbaleni a připraveni okamžitě vyrazit, Petra jsem poslal o těch čtyřicet čtyři pater níže na recepci zamluvit taxiky a tak můžeme vyrazit. Velký Petr, který jako jediný nemá nyní vůbec žádnou platnou letenku, jede samozřejmě s námi, co by tu sám dělal...

   Bude to neuvěřitelný závod s časem! Je 9:30 a letadlo letí 12:30. Poté, co se propleteme z města, to začne vypadat dobře, jenže pak se silnice ucpe a my stojíme v pětipruhové zácpě, na jejímž konci je důkladná kontrola každého auta. Opět to sklouzává do stavu beznaděje. Stojíme totiž v té nejpomalejší z pěti řad, která se skoro vůbec nehýbe. Teprve když nás v první řadě dojede taxi se zbylými dvěma kluky a oni si nás všimnou, přiměju řidiče, aby se pokusil přejet k nim. Zoufalými gesty uprosím řidiče v sousedních pruzích a tak se to podaří. Teď již postupujeme rychleji a za chvíli jsme za kontrolou a deset minut poté na letišti.

   Uff, je hodina a půl do odletu, teplotu při kontrolním měření u vstupu do haly máme dobrou, ale ještě není vyhráno. Paní u přepážky nás v systému nemůže najít a odmítá nás přijmout do letadla. Jdu na centrum LaTam a po dlouhých a dlouhých minutách mi šikovná pracovnice říká, že to snad půjde. Vracím se k odbavovací přepážce a tady martyrium pokračuje - tentokrát je to boj o to, aby nám zavazadla odbavili až do Prahy, jenže oni nás pro změnu nevidí v systému na úseku Londýn - Praha. Nakonec se to po těžkém boji konečně podaří a my můžeme vejít do útrob letiště.

   Štěstí má i velký Petr. Půjčuji mu 1000 dolarů a on si celkem bez problému kupuje letenku do Londýna. První úsek poletí s námi a poté dokonce hned večer, zatímco my budeme v Sao Paulu čekat až do poledne dalšího dne. V Londýně bude mnoho hodin před námi a pak už se o sebe bude muset postarat sám.

   V obřím letadle jsme skoro sami, místo tří či čtyř set cestujících je nás tu sotva pár desítek. Důvod uvidím další den ráno v Sao Paulu. To letadlo je zřejmě mimořádné a přiletělo pro stovky Argentinců, kteří uvízli v Brazílii a normální cestou se nemůžou vrátit zpět. Protože na zpáteční cestě tam soudě podle dlouhatánské řady zjevně nebude ani jedno místo volné.

   Přistáváme v Sao Paulu a čeká nás dlouhé čekání. Poměry zde jsou daleko uvolněnější než v Argentině, otevřeno je mnoho kiosků i restaurací, lidé zde nosí roušky jen ojediněle. Čekání je opravdu náročné, někteří se snaží spát, mě to moc nejde a trávím čas v restauraci Heineken, kde je dobrý signál Wifi, protože ten letištní se mi nějak nedaří zprovoznit. Dám si dvě předražená piva a pak doufám, že mě již bezplatně nechají sedět u nejvzdálenějšího stolku, aniž bych musel dále něco platit. To se daří a někteří kluci se dokonce této šance chopí se mnou.

   Ze Sao Paula toho zatím létá spousta, ale i tady je dost letů zrušených. Ten náš naštěstí svítí jako platný a tak tomu zůstává až do konce. Letadlo je dosti plné, určitě více než z poloviny, ale nám se podaří zaujmout tři prázdné trojky, mohu se tedy snažit pokusit se i trochu natáhnout. Naneštěstí tento model letadla má tak blbě udělané sedačky, že po všech pokusech o zalehnutí stejně nakonec zjišťuji, že nejpohodlnější je opravdu asi sedět...

    Obsluha je mizerná, upustilo se od podávání teplých jídel, dostáváme jen suchý sendvič se sýrem a nealko nápoje. Zaplať pánbu za to, hlavně, že letíme. Cesta se zdá nekonečná, po předchozích nervových vypětích se můj mozek nemůže dostat do klidové polohy, prostě usnout a zkrátit si tak ty nekonečné hodiny je pro mě nemožné. Ale vše má svůj konec, nakonec přistáváme v Londýně s více než půlhodinovým předstihem.

   Na letišti Heathrow probíhá vše normálně a korektně. Autobusem přejíždíme z terminálu pět na terminál tři, zde samozřejmě následuje důkladná prohlídka našich příručních zavazadel, což některé chlapce notně pozdrží, a pak už v hale terminálu čekáme, až se na tabuli objeví naše odletová brána.  I tady jsou některé lety zrušené, ale není jich tolik, za zmínku stojí zejména dva do Jihoafrické republiky a dva do Dubaje. Ten náš ale vydrží až do konce!

   V Praze je už blaze. Žádná zvláštní kontrola, při té pasové se jen úřednice zeptá, odkud letíme a při slově Argentina jen kývne, že to by neměl být problém. Žádná kontrola teploty, žádní policisté zde ani u stanice metra Veleslavínova, kam přijedeme busem 119. Jedeme na hlavní, kupuji si listek na rychlík do Brna a za chvíli již uháním směr Morava. Vlastně jsem ten lístek ani nemusel kupovat, průvodčí se za celou cestu vůbec neukáže.

  I velký Petr je již v domovině, v Londýně téměř ihned sehnal místo v autobuse do Prahy, kam dorazil zhruba o hodinu či dvě dříve než my. Má mise je dnešním dnem splněna, všichni lidé jsou v domovině, všechny se mi podařilo domů dostat. Ale co mě, můj dík musí patřit v prvé řadě těm, kteří na tom mají hlavní zásluhu, mnohem větší než já. Především mé ženě Mařence, té neskutečně věrné spojce, která snad těch posledních čtrnáct dní ani nespala. Mému letenkáři Tomášovi, protože to, co mnohokrát dokázal a jak rychle to dokázal, zvláště když to bylo nejvíce zapotřebí, to je výjimečné. A samozřejmě oběma pracovníkům ambasády, mému jmenovci Jindřichovi i konzulovi Radkovi, bez jejichž pomoci bychom se dvakrát jen těžko pohli z místa. Velké poděkování vám všem!

Jindra Nebojsa.