Marokem na motorce

Maroko, tam je dobré kafe a hašiš

Maroko – exotika se vším všudy – ačkoliv leží necelou hodinu trajektem ze Španělska. Hluboce zakořeněná tradiční islámská kultura se od naší západní výrazně liší. Na mnoha místech vane zemí všudypřítomný duch dávných časů a není lepšího poznávacího dopravního prostředku než cestovní enduro. A tak se tato země na přelomu března a dubna 2010 stala cílem naší tříčlenné partičky. 3 100 km z Brna k Suezskému průlivu přejíždíme s motorkami na vleku za den a půl. Využíváme trajektu z Tarifa do Tanger, cena otevřeného zpátečního lístku pro jednu osobu s motorkou je 124 euro. Za necelou hodinu plavby se ocitáme na území černého kontinentu Afriky. Vyřízení formalit spojených s motorkami probíhá nečekaně rychle a hladce, a tak si to brzy smažíme po silničkách podél pobřeží Středozemního moře. Silnice se v mnohých místech opravuje a rozšiřuje a je pokryta jemným blátem, a tak jsme po prvních desítkách kilometrů zablácení. Takové uvítání jsem opravdu nečekal.

Maroko 1

Potkáváme osamoceného německého motorkáře na silničních pneumatikách, tvářícího se nadšeně a spokojeně. Nově zbudovaná silnice, po které jedem, není na našich mapách ani GPS a tak první noc spíme na zápraží jedné z venkovských hospod, kde alkohol nekoupíte. Chlapi sem chodí na čaj a na fotbal v televizi, ženské tu nespatříte ani náhodou. Nacházíme se v pohoří jménem Rif. Pěstování marihuany tu přináší až pětinásobně vyšší zisky než pěstování obilovin, a tak pro místní zemědělce je to nejdůležitější rostlina. Pěstovat ji není protizákonné, ale marocké zákony zakazují držení marihuany za hranicemi této oblasti. Místní chlapíci nám ji nabízejí výmluvnými gesty na každém kroku.
Cíl druhého dne v Maroku je Fes. Jedeme místy štěrkovými cestami v nadmořské výšce 2000 m a je tu citelné chladno. Odpoledne dosahujeme našeho cíle. Fes je nejslavnější a nejzachovalejší středověké město arabského světa, které stimuluje návštěvníky všemi smysly: nádhernými zvuky, množstvím vizuálních detailů a nefiltrovanými pachy. Fes žije někde mezi středověkem a moderní dobou. Tento zážitek si zkrátka nemůžeme nechat ujít. Ubytováváme se v hotelu na okraji Mediny (arabské části města), která je jednou z památek chráněných UNESCO. Na obhlídku vyrážíme s nezbytným místním průvodcem, protože vyznat se v křivolakých uličkách je nemožné. Nejsilnějším zážitkem je návštěva koželužen, kde by se dal vzduch krájet a kde vás přejde hlad i chuť na jídlo. Obdivujeme finální výrobky a rychle se seznamujeme s kovotepci, truhláři a dalšími řemeslníky.
Největší sláva Fesu se datuje do 13. – 16. století, kdy jej ovládala dynastie Merenidů, kteří roku 1279 založili posádkové město Fes El Djedin – v překladu Nový Fes. Brzy následovala idea skvěle vybavených kolejí neboli medres, které patří mezi nejvýznačnější maurské památky. Navštěvujeme nejvýznamější z nich – Medresu Bou Inania. V průvodci jej popisují takto: „Jde o nejkomplexnější, nejextravagantnější a nejnádhernější ze všech merenidských památek a ve všech stavebních ohledech se blíží dokonalosti – tmavý cedr je skvostně vyřezávaný, mozaiky jsou ukázkou klasického umění a štuky pravým zjevením. Je navíc jedinou funkční náboženskou stavbou ve městě, kterou může navštívit i nemuslim.“ Najít ji v spleti uliček, zákoutí a trhů bez průvodce není jednoduché, ale nakonec se nám to podařilo. Nepůsobí na nás až tak skvostně, jak se píše v průvodci, ale její návštěva rozhodně stála za to. K významným mešitám se můžeme jen přiblížit a nakouknout dovnitř vraty, protože v Maroku do nich nemuslimové mají přístup zakázán. Je zajímavé, že třeba v Indii, přímo v Kašmíru, nebo v Íránu nemají muslimové se vstupem nevěřících do mešit problém. 

Ale dosti bylo památek a historie. Nás to táhne na jih, do Sahary. Přejíždíme Střední Atlas přes sedlo Col du Zad (2178m.) Silnice je kvalitní, orientace bezproblémová. Spíme v městečku Midelt, které dosahujeme se západem slunce pustou pouštní oblastí. Před námi se v oparu rýsují zasněžené vrcholy Vysokého Atlasu a zažíváme tu pohodovou atmosféru marockého jihu. Druhý den ráno jedeme do Aouli – marockého Klondiku – opuštěné horské vesnice, kde se ještě nedávno těžilo stříbro a olovo. Jsou tu zachovány akvadukty, dlouhé tunely, provazové chodníky, kasárenské obytné bloky. Dle amerických filmů tu čekám, že z tunelu začnou vylézat mutanti, zombie či jiná strašidla. Zatím přijíždí kluk na kole bez pedálů a řetězu, se slabou baterkou, že prý nám ukáže podzemí. Nás láká grandiózní kaňon řeky, který je bohužel pro motorky nesjízdný. Alespoň obdarováváme vesnické děti českým cukrovím.
Dnešním cílem je Merzouga, vzdálená od Mideltu 300 km a tak frčíme na jih co to dá. Před hospodou jak vystřihnutou z amerických filmů stojí tři Yamaha Tenere – Láďovi srdce zaplesalo a zastavujeme na kus řeči. Borci jedou z Gambie přes Mauretánii do Španělska a jsou klienti CK KUDU EXPEDITIONS z Anglie. Jede jich celkem 7 a jsou z celého světa – Kanada, Austrálie, Španělsko, USA. Vypili jsme spolu tzv. Berber whisky – přeslazený čaj ochucený mátou – a pokračovali každý svým směrem.
Za západu slunce dojíždíme do Mezougy a ubytováváme se v kasbě La Fradition za 120 Dh/osoba se snídaní a večeří. Velikost a kvalita porcí nás příjemně překvapila, stejně tak jako personál. Druhý den ráno jede Martin na velbloudu na východ slunce na nejbližší dunu, vzdálenou necelý 1km od naší kasby. Duny Erg Chebbi jsou jedny z hlavních marockých turistických atrakcí. Místní tvrdí, že jsou nejvyšší v celém Maroku, či dokonce na celém světě. O tom lze jistě polemizovat. Důležité je, že jsou opravdu působivé a fotogenické. Špatná fotka snad ani udělat nelze, zvláště když ji obohatíte některým z mnoha velbloudů, které tu mají na safari pro turisty. Na dunách se také můžete prohánět na pronajatých čtyřkolkách, lehkých cestovních endurech nebo v terénních autech. My se na našich nelehkých cestovních endurech Yamaha Tenere 650, BMW 650 Dakar a BMW 1200 Adventure vydáváme na 100 km okružní jízdu kolem Erg Chebbi. Zprvu se držíme terénního auta vypraveného z naší kasby s turisty, protože neznáme místní cesty, kterých je tu vyjeto nespočet. V písečných dunách máme ale problémy. Nejsme závodníci a tak se pískem nedůstojně propádlováváme nohama za naším autem. Po pár kilometrech má Láďa defekt zadního kola způsobený špatným obutím v pneuservisu. Školácká chyba – duše skřípnutá pláštěm Mitas 09. Auto posíláme dále bez nás a měníme duši ve 45°C vedru na slunci, což nám zabere asi hodinu. Dále pokračujeme sami a kocháme se krásou dočervena zbarvených dun, samotou, exotickým prostředím. Orientace není náročná. Všichni máme GPS a vlastní rozum, takže se sami v pohodě odpoledne vracíme do naší kasby. Občas se zahrabeme, občas spadneme, ale vše v malých rychlostech. Nikdo z nás zbytečně neriskuje zranění či poškození motorky. Problémy s tím spojené si umíme představit. Cestou se zastavujeme v jedné luxusnější kasbě na pivo. Bazén uvnitř areálu na nás působí jako zjevení. Vedro je opravdu unavující a to jsme tu koncem března. V létě to tu musí být opravdu hrozné. V noci spím na střeše, kde je čerstvý vzduch a spousty hvězd k pozorování. Z které asi pochází Malý princ?
Další den ráno míříme do soutěsky Todra. Volíme silnici do Alnifu, odkud máme pokračovat po nezpevněné cestě přes sedla na hlavní silnici spojující Ouzate s Er Rachidia. 

Nezpevněnou cestu zatím pěkně vyasfaltovali a nás tím ochudili o offroadový zážitek. Zato jsme si užili silného bočního větru unášejícího písek a prach z okolní pisty. Samotná soutěska Tondra je profláknuté turistické místo. Všude spousty restaurací, zájezdových autobusů, stánky se suvenýry. Nám se začíná soutěska líbit až za jejím nejužším místem, kam drtivá většina turistů už nepokračuje. Po kvalitní silnici jedeme až do vesnice Agoudal.
Krajina je opravdu fascinující. Trochu nám to kazí místní děti, které se vždy odněkud vynoří a vyžadují důrazně peníze, propisku nebo aspoň nějakou sladkost. Ve vesnicích proto ani nezastavujeme. Dle Ládi jsou ještě hodné. Kameny po nás nehází, tak o co jde? V Agoudal odbočujeme a směřujeme tentokrát do rokle Dades. Tentokrát je silnice konečně sjízdná jen pro terénní auta a motorky, občas vede korytem potoka a stoupá až do sedla 2900 m. Místy jsou sněhové jazyky a jeden se stává málem osudným terénnímu nákladnímu mercedesu španělské dvojice. Zadní kolo uhnulo z cesty a hrozí sesmeknutí celého auta ze stráně. Cesta pro nás je tímto zablokována a nezbývá, než se vrátit pár kilometrů do kamenného „Hotelu“ provozovaného místními kluky. Místo je to maximálně příznivé a nemusíme stavět stan. Dáváme si typické marocké jídlo – tadžin.
Ráno je cesta volná, auto to stejně muselo otočit pro další závěj a zvolnit malinko jinou cestu. Nyní se musíme další závějí prokousat sami. BMW 1200 dá trochu víc práce, ale o to více si vážíme zdolání sedla 2900 m a výhledu do okolí na zasněžené vrcholy Středního Atlasu. Nyní nás již čeká sjezd a pár brodů než dosáhneme vesnice v údolí.
Kaňon a rokle vytvořené řekou Dades je ještě působivější a velkolepější než Todra, i když samotné nejužší místo je jen o trochu méně komerční. Ještě tentýž den stačíme dojet do kasby Ain Benhaddou (kasba – pevnost v arabském městě nebo hradbami obehnaná obytná čtvrť). Natáčely se tu filmy jako Lawrence z Arábie, Sodoma a Gomora, Gladiátor,… Režiséři si vybrali tohle místo pro úžasné a exotické prostředí. My to tu prolézáme brzy ráno za chládku a bez ostatních turistů.
Dnešní cíl je kemp v Zagoře. Bereme to přes Tazenakht a testujeme místní šašlikáře. Jejich produkt je stejně tak nedokonalý jako v Rusku nebo na Ukrajině. Maso s flaksou, na povrchu spálené a uvnitř polosyrové. Místňákům to ale nevadí. Než nasedneme na motorky a odjedeme, už mají náš talíř před sebou a s chutí jej dojídají. Přejeme jim dobrou chuť a mizíme v pistě. Zagora leží na řece Oued Draa. Podél jejího toku se rozkládají palmárie (oázy) a zelená políčka obilí, která jsou zavlažována důmyslnými kanály. Živí obyvatele vesnic ležících kolem této řeky. V pouštní krajině to působí neobyčejně malebně a fotogenicky. Vesnice jsou postaveny z bláta a kamení. Široké zdi zajišťují uvnitř obydlí příjemný chládek a zároveň chránily obyvatele před útokem nepřátel. Vesnice leží na rozhraní – na jedné straně nehostinná poušť a na druhé krásně zelená políčka obilí a vysoké datlové palmy. Z jedné palmy lze získat až 30kg sladkých datlí, jež jsou významným příjmem vesničanů. Velkým nebezpečím, pravou pohromou, je choroba zvaná Bayoud . Šíří se kořeny a napadený strom do roka usychá. Doposud se nenašla efektivní ochrana. Podařilo se vypěstovat rezistentní odrůdu, jejíž nevýhodou jsou neobyčejně nechutné datle.

Maroko 2

Podél řeky Oued Draa vede hezká asfaltová silnice a po druhém břehu kamenitá, neupravená cesta, po které jedeme my. Je neobyčejně rozmanitá a krásná. Spojuje vesničky, a tak místy vede palmáriemi, místy kamenitou pouští. Děti vybíhají ze všemožných zákoutí a nadšeně mávají. Kasby jsou působivější než slavná Ain Benhaddou. To vše s kombinací podvečerního zapadajícího slunce je nezapomenutelným zážitkem. V Zagoře jsme si vybrali Sindibad Kemp. Má být nejlepším, dokonce s bazénem. Opak je pravdou. Po bazénu ani památky, dvě spartánské sprchy a WC musí stačit. Zato je tu klid. Pouze 3 karavany s důchodci a dozrávající pomeranče na hlavní ulici, do města 10 minut chůze. Večerní atmosféru s korzujícími vesničany jsme zatím nezažili. Navštěvuji čtvrť automechaniků, kde mají spoustu práce s terénními vozy všemožných značek „dobrodruhů“, kteří se vydali poznávat krásy pouště na čtyřech kolech.
Další den dopoledne věnujeme poznávání folklóru a míříme na západ, 130 km pistou do Foum Zguid. V Zagoře se fotíme u cedule Timbukt – 52 dní, tak daleko to měly karavany do tohoto obchodního města. Ještě v 19. století se tu převáželo zlato, otroci, zbraně, koření a sůl z Keše, Fesu přes Saharu do Timbuktu. Jedna unce zlata (30g) se směňovala za jednu libru soli (500g). V dnešní době je již vše jinak. I kdyby se někdo po bývalé kupecké stezce vydal, znemožní jeho cestu uzavření hranice do Alžíru. Cesta je pouze pro vozidla 4×4 i velká cestovní endura. Uprostřed pustiny stojí smutně dva kluci. V ruce jim visí velbloud pošitý korálky. Neříkají nic, jen tak stojí a koukají. Kupujeme oba velbloudy. Ten menší kluk se ani neusmál. Přidáváme poloplnou krabici s fíky a kluk stále nic. Jsme pro ně zjevení z jiného světa, kterého asi těžko kdy dosáhnou. Nemají to štěstí jako my, co jsme se narodili v Československu, ale narodili se rodičům žijícím v africké poušti, ve vesnici vzdálené desítky kilometrů od civilizace. Rozpačitě odjíždíme a kluci si jdou sednout do stínu jediného keře rostoucího v okolí. Zajímá mě, kolik času tu denně tráví, kde spí, co jí, jak žijí a přemýšlí. O nějakých 10km dále je na dohled vesnice, ale kamarádům se tam nechce, prý nás tam čeká jen banda faganů dožadujících se čehokoliv – peněz, cukroví, propisek,… Kamarádi mají pravdu, ale mě to stejně láká a tak jedu sám. Cestou potkávám stádo asi 150 velbloudů. Tak tento zážitek stál za to. Připadají mi jako prehistorická zvířata. Ještě že mám foťák a videokameru! Záznam těchto zvířat musím mít. Po chvíli přibíhá i jejich pasák, který je kamením směřuje jiným směrem. Do vesnice už nejedu a dojíždím skupinu cyklistů, kteří se tu perou s pro ně opravdu obtížnou cestou a vedrem. Mají s sebou doprovodné vozidlo 4×4 jež poněkud snižuje jejich sportovní výkon. Jako cyklista (projel jsem třeba Nový Zéland, Island, Indický Himálaj,…) je na rozdíl od jiných motorkářů chápu. Dát si Maroko offroadově na kole bych si také dal říct. Ve vesnicích ale cyklisty lituji – děcka jsou opravdu otravná.
Cesta je opět fascinující, nejprve jedeme širokým údolím lemovaným pouštními horami. Místy jsou zase písčité duny, o kus dál rovná pista, v níž se pasou stáda koz. Do našeho cíle (kempu Foum Zguid) dojíždíme opět s večerem a jdeme spláchnout pouštní prach džusem vymačkaným z pomerančů přímo před našima očima a šálkem Berber whisky. Hlad uspokojíme tadžinem (dušená zelenina s masem), nic jiného vám většinou nenabídnou. Bašta je to ale dobrá.
V kempu je hned několik motorkářů z Francie, Španělska, Rakouska. Většinou své stroje přivezli až sem na vleku a užívají si tu jízdy v terénu.
Foum Zguid je to po kvalitní silnici 130km do správní obce Tata a je to naše nejjižnější místo, kterého dosahujeme. Oslavujeme to podivnou černou kávou a hurá do pohoří Antiatlas. Kličkujeme po nečekaně kvalitních silničkách do Igherm, Tafraoute, Ait Baha. Jsme tu na jaře, v období velikonoc, a tak je okolní krajina relativně zelená a rozkvetlá. Nyní již směřujeme definitivně zpět na sever do Marrákeše. Cestu zpestřujeme 70km offroadem, kde Láďa (nekonečný požitkář) nadává na kamenitých cestách jako špaček a vyhrožuje, že své enduro Yamaha Tenere vymění za choppera, koupí si koženou bundu s třásněmi a špičaté boty. Takovéto cesty, že již nejsou pro něj. I Martin na BMW 1200 Adventure jede z kopce na jedničku a je rád, že mu motorka spadla jen jednou. Dojem drsné expedice nám kazí místní kluk na místním prskoletu, srovnatelném s Jawa Pionýr, který nemá problém. 

Téměř za tmy dojíždíme do Ijoukak, kde nás zachraňuje příjemná kamenná chata s již ubytovanými Francouzi. Marrákeš dosahujeme v poledne další den. Pohlcuje nás svými kilometry dlouhými bazary, kde se obchoduje zejména s rukodělnými výrobky. Takové bazary jsou skoro všude, co je však ojedinělé pro Marrákeš, je náměstí Djemaa El Fna. Přes den je to trh se zaklínači hadů, lidovými vypravěči, akrobaty, hudebníky, klauny a taky zubaři, kteří vystavují vytržené zuby. Večer se tu rozbalí desítky stánků, kde se vaří, peče a smaží všemožné speciality a nedá vám to neochutnat všechno. Jsou tu krevety, na špejlích opékané kuřecí i skopové maso, spousty druhů zeleninových a olivových salátů, tadžiny, kuskus …
Z Marrákeše jedeme na nečekaně působivé Cascades d´Ouzoud, jenž se pyšní statutem nejzajímavějšího vodopádu v Maroku. Však jej také navštěvují desítky turistů, na které tu čekají desítky naháněčů na parkovišti, prodejců suvenýrů, občerstvení s tadžinem. Krása tohoto místa závisí na průtoku a my máme to štěstí, že jsme tu brzy zjara, a tak fotíme kalendářové fotografie našich špinavých postav a krásného bílého vodopádu.
Cesta se chýlí k závěru. Po silničkách kličkujeme na sever do Chaouen. Poslední kulturní zastávka je v městečku ukrytém mezi horskými kopci. Díky této poloze navštívili to město před rokem 1920 pouze tři cizinci ze západu. První byl Francouz, který tam pronikl v převleku za rabína roku 1883. Druhého, misijního průzkumníka Williama Summerse místní obyvatelstvo otrávilo roku 1892. Třetí byl britský novinář, který tu v roce 1889 málem přišel o život poté, co se ve městě rozkřikla přítomnost křesťanského psa. V dnešní době je tohle městečko na turisty připraveno a prosperuje z nich. Na marocké poměry je to tu nečekaně čisté, upravené a zbarvené do modra.
Nyní nás čeká posledních 110km na trajekt. Zde se necháme naposled odrbat od agentů kanceláří prodávajících lístky na trajekt a vyřizující formality ohledně vozidel. Na trajektu, který provozuje španělská společnost, je již jiná atmosféra, vše funguje, nikdo nás nenahání, nenutí zboží a nesmrdí tu kouř ze šašliků a tadžinu. Po nezbytné celní kontrole jedeme rovnou do LIDLU, abychom nakoupili jídlo na 3000 km dlouhou cestu domů. Něco nám tu chybí, nějak to tu není ono, mám chuť pozdravit Salam alajkum, smlouvat o cenu, sednout si na chodník a povečeřet, nikdo nás tu nenahání a nic nenutí, připadáme si tu nepatřičně. No nic, jsme zase doma v EU a nezbývá než naplánovat další cestu. V kempu u auta s vlekem s lahví whisky z trajektu a coca colou z LIDLU je nám svět malý. A to je dobře?!

Napsal – Honza Odehnal

maroko na motorce