Kavkaz zájezdy a expedice - Deníky Zuzany z cesty

Za devatero řekami, devatero horami, přes sedla a údolí…

„Smrt v Rusku má jiný pach než v Africe.“ (první slova knihy Čas žít, čas umírat – E.M. Remargue), dává mi ještě v autobusu přečíst Honza. Směju se a trošku mě zamrazí v zádech. Jaké máme o tomhle světě představy?!
V hlavním městě Karačajevsko-čerkesské republiky se nechceme zdržovat dlouho. Honza vyměňuje peníze, Leo zjišťuje autobusy do Teberdy, Franta hlídá bágly a já dostávám jednu z prvních minilekcí východu. Objevujeme s Lubošem "záchody“ a mně dochází, že je nezbytně nutné vzdát se evropského myšlení, měřítek a hodnot… Ještě před odjezdem z autobusového nádraží navazujeme slivovicovou družbu. Místním připadá příliš silná.
Po dvou hodinách jízdy autobusovou linkou, v obětí zvídavců, se ocitáme v Karačajevsku, odkud nás maršrutka ďábelskou rychlostí unáší do Teberdy, kde máme v plánu získat povolení ke vstupu do pohraniční oblasti. Od zapovědniku se vracíme zpět k pohraničníkům. Se slovy, že náčelník bude k dispozici až ráno, rezignujeme a míříme k ledovcové řece. Spánkový deficit na některé po třech dnech jízdy citelně doléhá. Dobrou noc.
Ráno snídáme notnou dávku Lubošových ovesných vloček, balíme jídlo na šest dnů pochodu a celí nažhavení vyrážíme vpřed. Hory se před námi bělaly už včera a řeka, na jejímž břehu se vyhýbáme kravám, tak nádherně chladí… A… znovu už známá opancéřovaná slátanina cihel a dřeva a železa se střílnou na střeše. Náčelník pro nás bohužel nemůže nic udělat. Posílá nás zpět. Bágly – kromě Luboška, který má v plánu trénovat – necháváme u milice a rozdělujeme své síly. Já s Honzou míříme papírovat.
Stavíme se po vzoru domorodců na cestu a čekáme, až někdo zastaví. Místní linky jezdí zřídkakdy, za autostop se proto platí. Za hodinku nás do svého soukromého autobusu přibírá člověk, jehož jmého jsem zapomněla. Aniž tušíme, že s ním za patřičnou finanční částku, nicméně žádnou časovou ztrátu strávíme celý den, vyjíždíme, …abychom brzy píchli kolo. Nemá samozřejmě rezervu. Přizpůsobujeme se s Honzou chtě nechtě (chtě!) časovému tempu neortodoxního muslimského světa a čekáme. Bude skvělé pozorovat, jak na výpravě všichni postupně – i nedobrovolně – odkládáme hodinky.
V Čerkessku jsme po hodině čekání odkázáni na policejní stanici, kde se střetáváme se skutečně férovou, neúplatnou sekretářkou. Po zaplacení bakšiše nám dokonce formuláře o přihlášení k pobytu azbukou sama vyplnila. Honza vypadá zničeně. Stěžuje si, že ho bolí celý člověk., za pár dní si budu říkat, že by bylo skvělé, kdyby jej zase něco – jenom malinko – začalo bolet. Zvolnil by tempo…
Známý neznámý se mnou jede vyměnit peníze, nakoupit, ukazuje mi město, velmi milý člověk, myslím si, plácáme nesmysly. Když spatří cár papíru, pro nás životně důležité povolení, málem se skácí smíchy. Do Teberdy se vracíme ještě týž večer, kluky nalézáme tábořící před pohraničníky, je na ně pěkný pohled, chybí Luboš, už se někde opíjí s domorodci. Jaké je moje překvapení, když známý neznámý taxikář mění svou tvář a stává se TAK NECHUTNĚ NESNESITELNÝ A ODPORNÝ!
Oproti včerejšku táboříme o celých šest kilometrů blíže horám. Z Ruska mám dost smíšené pocity. Není to špatné!
Ráno trháme rekordy. Do uvazu. se nás vecpalo šest i s obrovskými bágly. Sama nechápu. Začátkem našeho putování je Dombaj, lázeňské městečko. Obdivujeme extravagantní architekturu a s Leem se ve vzpomínkách vracíme do jeho studentských let, kdy tu jako brigádník stavěl lanovku. Rychle chytáme psychickou příležitost za pačesy a vzhůru se vezeme! Bágly necháváme dole.
Jsme fascinováni krajinou. Jako v transu lítáme nahoru a dolů po stráních a koukáme po kytkách. Franto, tohle je lilie … Dvě, dnes už nefunkční děla míří na hřebeny hor, na Gruzii, sloužily prý ke shazování lavin. Na opačném svahu hučí vodopád – řeka teče pod příkrovem ledu.
Bágly si necháváme ze spodu poslat, když je máme šťastně vedle sebe, padá znova rozhodnutí jiné, dále pokračujeme původně naplánovanou cestou, údolím, odkud jsme se vyvezli. Kolem vydělaných kůží si to šlapeme pěkně zvolna, vysokou travou, pod přímým Sluncem, uhýbáme vlevo do prvního stoupáku. Sypkou hlínu zadržují kořeny, přes které klopýtáme, chvíli odpočíváme u výhledu na šíleně dravou řeku , přichází další sotupák, držím se zuby nehty trávy – celkem „kolmo“, AU!
Nahoře nalézám Luboše s Honzou – číst si! Vyhříváme se na Sluníčku a pohádkovým údolím, už výše položeným, mašírujeme dále. Zvolna stoupáme po moréně, hopkáme přes kameny, je parádně vyznačená cestička, míjíme první sníh, pěkně jsme se navzájem přivítali, první sedlo (2800 m.n.m.)Nahoře se rapidně zhoršilo počasí. Rychle na sebe nahážeme nepromokavé věci a ještě rychleji po sněhu kloužeme dolů. Nad údolím se stále ještě v pláštěnkách rozhlížíme , kudy nížeji. Prší a svítí Sluníčko. Zíráme na barevný duhový oblouk a je nám blaze. Netušíme, jakou cestu si volíme. Prohlašuji, že při plném vědomí jsme si vybrali cestu horskou bystřinkou, hm… spíš zapeklitým potůčkem! Chvílemi mě přepadávají záchvaty smíchu nad lidskou neponaučitelností, většinu času ale trávím sakra soustředěným sestupem, resp. skluzem voděnkou mokrou.Žehrám mokrým křoviskům, za něž se alespoň částečně můžu zachytit… Úplně dole radost z přežití zapíjíme posilňovacími nápoji a na opačné straně řeky „Divoké prase“, zařve Luboš, „Ne… to je MEDVĚD!!!“ I já ho svýma špatnýma očima viděla. Zato když on spatřil nás, rychle zdrhnul. Táboříme u kamenů v ďolíku.
Osmý den ráno se s Lubošem hodně flákáme. Po včerejším výstupu a sestupu kráčíme skoro po rovince a debatujeme o relativitě našich požadavků na „civilizační komfort“. Přicházíme k mostům přes řeku, do kulturní krajiny, dokonce PO ASFATCE za stálé asistence hovad dojdeme k jezeru ledovcového původu. Svou dovolenou tu tráví asi dvě moskevské rodinky. Plavčíme, jíme, paprsky parskujou velmi ostře… po hodince váhání z asfaltky odbočujčme VZHÚRU. Strmost nad strmost. Až neskutečným „údolím medvědů“ putuju sama (dosahuji totiž stoprocentně prostřední rychlosti – mezi Honzou + Lubošem a Frantou + Leem.) Mám bujnou fantasii, představuji si, jak budu reagovat, až bude medvěd stát dva metry přede mnou. V místě odpočinku Luboš pronáší památnou větu: " Sudice (jeho domov) jsou sice pěkné, ale přiznávám, že tohle má taky svoje kouzlo. „
Naše cesta pokračuje medvědím královstvím podél řeky, před řekou, nad řekou, pod řekou, řekou, vychutnáváme konečné skály a nekonečnou modř oblohy, údolí se zvolna zvedá, Franta se i s botama vymáchal v řece , znova dostávám záchvat smíchu, načež Frantu musím přemlouvat, aby nerezignoval a nerozbil si stan už na místě.
Táboříme na posledním travnatém prostoru pod sedlem, na jednom z nejkrásnějsích míst světa, na louce mezi kytkama, obrovskými balvany. Honza se předvedl se svou suprovní čočkovou polívkou. Mňam. V "pátek“ se drápeme do našeho druhého sedla Murubžu , strmý výstup po kamenech a už jen sníh a sníh a sníh, počasí blázní, které ze tří sedel je to pravé? Necháme se mást stopama, což se nám na konci výpravy málem vymstí! Honza ve své izolující pláštěnce vypadá jako Drákula, v sedle na nás civí první bota a už, už sešupem po sněhu dolů. Pěkně jsem si narazila prdel, jedem, jedem, hop skok přes balvany, koleno bolí, a zase sníh a balvany a suť a sníh a hlína a kameny … a tak. Před deštěm se ukrýváme v prťavé kamenné jeskyni. Tentokrát se mi zdá, že sestup je nekonečný. V údolí na nás mrkají dráty. Lenin dokázal své. .Měl by radost. Dobrodružně (jak si to Honza představoval) překonáváme s lanem řeku a po pohodlné cestě dorážíme až k místu táboření asi pět centimetrů od břehu řeky.
Večer nás přepadá slejvák, bouří a nevyjasňuje se ani ráno. Ležíme tedy, baštíme sladkou rýži a své domečky si na záda připevňujeme něco kolem poledne. Za první salaší, kterou jsme potkali, narážíme na lidi a na narzany (minerální prameny), kolem pohraničníků a díky Leově komunikativnosti v budoucnu už zásobeném táboře se blížíme ke zvláštnímu setkání. Objevuje se před námi salaš s krásnou ženou, dětmi a psy. Chvíli si povídáme, až vyjde najevo, že se Luboš a Honza s těmito lidmi viděli už loni, na Elbrusu… Příjemným stoupáčkem lesem dorážíme do ještě krásnějšího údolí než včera (to si ostatně říkáme pokaždé). Uvědomuji si, že Rusko jsou břízy. Kolem nich se rozvětvuje čisťounká řeka, v salaši jsou moc pohostinní a družní. Šašliky (na ohni opečené kousky masa) a chleba a povídání… Jdeme spát.
V neděli nenastává žádný odpočinek. Pěkně se ještě zapotíme! Naše třetí sedlo Džalpakol je pro mě zapamatovatelné díky velkému množství morén, kamenitých zátaras, po kterých jsme se sápali a které nám kýžený vrchol zapeklitě oddalovaly. Na mžik oka kukadly spočineme na botě a pohledem sjíždíme po skále k ledovcovému jezeru. (Líčit slovy fantastické přírodní scenérie mi přijde hloupé a zbytečné. Příroda se člověkem ve své přirozenosti zachytit nedá a přenesené obrazy podle mého často působí kýčovitě.) Jinak tedy: MUSELI BYSTE TU NÁDHERU VIDĚT!
Franta se málem ztratil nejdříve mezi balvany, kam se mu podařilo zapadnout a podruhé v trhlince. Ačkoliv jsem kráčela jen kousek před ním, o slastné pohledy na mizijícího člověka jsem vždy přišla. Po skále, sněhu a květovaných polštářích klesáme do vodového údolí. U salaše se dvěma salašníky zase popíjíme ajran a dostáváme tvrdý – doslova – sýr. Dnes večer si poprvé připouštím, že naše cesta má mít taky konec. Spíme mezi říčkami.
Putujeme osmým, defacto už imaginárním dnem, neboť cesta měla trvat pouhých 6×24 hodin. Obcházíme tedy sedlo, abychom se stihli včas vrátit. Honzu pohlcují kytky a stále se zapomíná vzadu. Narazí na nás až v „nefalšované“ruské vesnici, kde už se znovu krmíme výborným chlebem, sýrem a ajranem. Názory na život si vyměňujeme s vysokoškolsky vzdělaným relativně mladým mužíkem malého vzrůstu a s bystrýma očkama. Zamilovaně vzpomíná na krásné časy Sovětského Svazu, kdy jsme se měli všichni tak dobře. Mohl by pracovat, přiznává, když ono je to ale náročné…
Svišti kolem nás sviští a zrádně pískají, asi po třech kilometrech chůze se opojeni okolní krásou otáčíme a v dálce vidíme jakési postavičky. Pískali a splynuli se svišti. Uřícení k nám dorazí tři mladí stydliví vojáčci a vrtí hlavami, proč tak pádíme. Dnes už podruhé, heč, se jim chlubíme se svými „osobními papíry“. V myšlenkách se díky Leovi vracíme do 2. světové, kdy tímhle údolím táhl Wehrmacht. I když ještě zdaleka není čas na táboření, Slunce je ještě pěkně vysoko, chytáme lelky přírodní, jsou ale krásném … vám povím. Máme před sebou jako na dlani poslední den a tak vzhůru do posledního sedla (3500 m.n.m.). Sotva si na záda hodím batoh, ucítím známé pohyby ve střevech. Není volby, musím! Úleva pořádná, libuji si, nicméně kluky nevidím. Po stezičce docházím až k řece, avšak nevím, kudy přes ni! Určitě museli na druhou stranu, tam je to schůdné, no nic, pokusím se řeku přeskákat níže (na brod byla příliš dravá) a doženu je za chvíli, proč nepočkali, blbci! Utíkám dolů po řece, už stojím na balvanu, že skočím, řeka hučí a duní, svišti šviští… svišti PÍSKAJÍ! A skutečně, v dálce jsem spatřila zběsile mávající a řvoucí postavičku. „No, ženská, ztratil jsem kvůli Tobě (samozřejmě, že s velkým T) 200 metrů,“ procedí Franta skrze zuby a za okamžik se mi ještě svěří, že sebou stačil praštit o zem. Šli po svahu vzhůru, aniž by se k řece vůbec byli dostali… Od té doby mi láhev s vodou oficiálně slouží jako vodováha.
Ze sedla máme pohádkový výhled na oba vrcholy Elbrusu a ostatní velikány s nezapamatovatelnými názvy a zřícený vrtulník.
Navazujeme se na lano. Franta funguje jako uzlový koncovník bez úvazku. Procházíme se po ledovci a suťovisku, bohužel inspirováni špatně zakreslenou „cestou“ v mapě a ojedinělými (asi zbloudilými) stopami míříme ke skále a ledopádu. Do údolí je to pořád proklatě daleko!TUDY NĚMCI ASI NEPROŠLI, KDEPAK… Oh, ze skály se mi nese batoh a nějak to slezu i já. Nasazujeme si na botky želízka, jsme šťastní jak blechy, netahali jsme je zbytečně! Opravdu, do smíchu nám moc není, ale co zbývá než se do nejspodnějšího patra zeleného dostat?! KONEČNE JSME DOLE!!! Objímáme se a hubičkujeme. Překonáváme ještě jeden a půl hodinovou cestu k základní stanici na Elbrus, dneska pod ní náš „autobus“ šlapal vzhůru. Večeříme hned dvakrát, jednou v přírodě mezi odpadky, podruhé v hospůdce a poslední noc si stany rozbíjíme na betonu. Maličko přepadlí se ráno maršrutkou necháváme zavést do tábora u městečka Elbrus, kde strávíme dva sanitární dny.

Nejcentrálnější středové srdce kavkazské

Jakmile jsme Frantu s Leem vyměnili za Karla a Zuzku, stávají se hlavním předmětem našich hovorů fekální záležitosti. Naše potřeba vyprazdňovat se nabývá nebývalých rozměrů! Zbývá nám přibližně týden času, abychom si prohlídli ledovec Bezengi, došli pod něm pod pětitisícové vrcholy, překonali sedlo Dychnyauš 3800m.n.m. a pomalu doputovali do Horní Balkárie, abychom se odtud autobusem znovu přes Nal´čik vrátili zpět do tábora po Elbrus. Jak je ale známo, plány vynalézáme proto, abychom je mohli měnit… Trvalo nám celý den, než jsme se z hor dostali znovu do hor. Maršrutka Gazel nakrásno vypověděla službu a Honza se mohl k řece ulítat, aby splašil dostatek „chladící kapaliny“. Ostatní stojíme venku a snažíme se vymyslet nevymyslitelné, přijíždí bílé auto, vystupuje z něj mladý člověk a jako starého známého zdraví Luboše. Nevím pořádně do dálky, Luboš mi tedy prozrazuje, že to je chlapík z autobusu, který s námi jel hned první den z Čerkesska do Karačájevska. Nacházíme se stovky kilometrů od místa prvního setkání. Kupodivu se nikdo nediví.Vše je přirozené. Jak je Rusko veliké, tak je svět malý.
Propadáme dojmu, že jsme dojeli na konec světa. Fascinuje nás atmosféra této části pohoří. Máme pocit, že se mílovými kroky přibližujeme Asii a jak trefně poznamenal Honza: „Přesně takhle jsem si Kavkaz kdysi představoval.“ Objevuji pro sebe mystickou stránku Ruska, zdá se mi, že nalézám, co jsem hledala. Měsíc byl hned první noc cesty v úplňku, okolní hřbety problikávaly bílou barvou, foukal velmi silný vítr, v dravé řece děsivě duněly převalující se balvany…
Ve slunečním žáru jsme se naprosto vysušenou cestou plahočili téměř dva dny. Zato ledovec Bezengi byl pořádnou změnou. Masa ledu nás zahalila studeným příkrovem vzduchu. Příroda mě zase jednou pořádně nakopla a otevřela oči!Jak malým a bezvýznamným je člověk v porovnání s tímto výtvorem!!! Chvíli trvá, než si naše mozky zvykly na respekt, který tohle království ledu a kamene budí, ale obdiv, který zákonitě přišel po bázni, byl obrovský!
Ledovec teče dolů sevřen čtyřmi a pětitisícovými vrcholy, asi po čtyřech kilometrech se v pravém úhlu ostře zatáčí směrem do údolí, odkud přicházíme. Táboříme na moréně, od pětitisícovek nás odděluje kilometrová šířka ledu. Často naproti nám žuchne lavina, mysleli jsme si bláhově zpočátku, že tu lítají letadla…
Bohužel, mé koleno a psychika vypovídají službu, měníme plán. Honza , Luboš, Zuzka a Karel jdou nalehko prozkoumat sedlo, já se rekreuji s kamzíky. …“jsem vážně v kozorožím světě. 2 estonci dorazili. trousí se tu teda pěkně pomalu a pořád tu ruší. kozorohové o sebe drkli růžky"… Kolenu skvěle posloužila čtyřkilometrová moréna, která mi svou relativní rovinou poskytla možnost příjemné relaxace. Uf! Věta jako z časopisu.
Estonce se mi všechny podařilo vyprovodit na jejich stanoviště několik desítek metrů pod náma a kamarádi se vrátili zrovna včas, když už jsem se o ně trošku bála, se zprávami, že a) sedlo je v pohodě, b)sedlo je s batohy jen obtížně překonatelné. Do dneška jsem z toho jelen.
Další dopoledne si pohodově vychutnáváme a okolní krásu, slovy naprosto nepopsatelnou opouštíme pomalu cestou, kterou jsme přišli. Všichni kromě Luboška, který si obezřetně vybral schůdnější cestu bez trhlin. Než jsme se s ním za hodinu setkali u obrovského kusu skály – dominanty krajiny – stačily jsme ho (Zuzka a Zuzka) pochovat, ukázat jeho rodičům poslední fotky s ním a dokonce znervóznit Honzu!
Do Horní Balkárie se pěšky přes jiné, stezkou přístupné, sedlo Dumala přeci jen vydáváme skoro s rozbřeskem Slunce, abychom se v sedlovém ďolíku, v mlze a chládku odpoledne dospali. Do naprostého ticha pronikají zvuky bečících ovcí, někde v nedohlednu křičeli salašníci, tajemně nad námi plachtili ptáci a výhružně mouchy.
V krasovém údolí se počasí trošku zlepšilo, v noci je ale silná bouřka, stále prší. Brzy ráno už nám ale sluneční paprsky oteplují lýtka, jak svižnou chůzí pelášíme na autobus.
Sedmdesát let komunismu na Horní Balkárii zanechalo pořádné stopy. Šeď a omšelost tu dosahuje dokonalosti. Nechť žije náš velký bratr Svaz sovětských socialistických republik! NÁSLEDUJME JEHO PŘÍKLADU!!! Přepadá mě smutek a stísněnost.
Kultura každé společnosti se pozná ve veřejném dopravním prostředku! Cesta autobusem do Nal´čiku, hlavního města Kabardinsko – Balkarské republiky, byla prvotřídním požitkem. Lidé se k sobě chovají velmi pozorně, ohleduplně, všichni jsou přirozeně přítulní, v neustálém fyzickém kontaktu, obličeje žen jsou neobvykle výrazné, krásné, směsicí mnoha národnostních rysů.

 

Nepřehlédněte  

Zajímavé odkazy  

Náhodné obrázky