Deníky z cest: Proč také jet na Kavkaz?

Napsali: Michal Filippi a Renata Filippi

Užba, Dongus Orun, Šchara, Dych Tau – to jsou vrcholy, které na Kavkaze patří mezi ceněné horolezecké trofeje, přestože se většinou jedná o hory „jen“ okolo čtyř až pěti tisíc metrů vysoké. Kavkaz je znám také bohatou faunou a pověstná je flóra tamějších horských luk. Toto pohoří však nejsou pouze horské velikány a rozkvetlé louky, ale je to i oblast oplývající geologickými fenomény. Mezi jinými jsou to například horské ledovce s projevy krasovění ledu…

Faktografické údaje do rámečku:

Geografie
Kavkaz je přes 1000 kilometrů dlouhé pohoří ležící na rozhraní Evropy a Asie. Pro turisty je v současné době z hlediska bezpečnosti asi nejzajímavější centrální a západní část pohoří, která je přírodní hranicí mezi Ruskem a Gruzií. Ovšem v důsledku stále poněkud nepřehledné politické situace v Gruzii je rozumné navštěvovat pouze severní – Rusku patřící část centrálního Kavkazu. Tato oblast se rozprostírá na území tří republik Ruské federace: Karačajevsko-Čerkeské, Kabardinsko-Balkarské a Sevrení Osetie.

Nejznámější horou Kavkazu je Elbrus, expedice Kavkaz

Když se řekne nejvyšší hora Evropy, každému hned přijde na mysl Mont Blanc (4807 m.n.m.). Ale nebylo tomu tak vždycky. Za dob našich babiček jí byl Elbrus se svými dvěma vrcholy (západní 5642 m.n.m. a východní 5622 m.n.m.). Avšak po upřesnění hranice mezi Asií a Evropou jaksi připadl druhé straně. Tento vrchol je dominantou Kavkazu, kde vyčnívá mezi ostatními vrcholy téměř o kilometr. Je to mohutný vyhaslý stratovulkán (jeho průměr přesahuje 35 km), který se odlišuje od okolních štítů nejen tvarem, ale i barvou svých vyvřelých hornin.

Bezengijská stěna, expedice Kavkaz

Bezengijská stěna tvoří uzávěr ledovcového údolí. Celý asi dvanácti kilometrový hřeben stěny dosahuje výšky mezi 4300 až 5100 m.n.m. a místy se tyčí až dva kilometry nad dno údolí s Bezengijským ledovcem. Nejvyšším bodem je vrchol Šchary ve výšce 5184 m.n.m. Traverz přes celý hřeben byl poprvé uskutečněn sice již v roce 1938, ale stále patří mezi hodnotné a velmi náročné horolezecké počiny. Stěna je po celý rok pokryta sněhem a ledem a vytváří proto v údolí speciální mikroklima. Časté schéma dne v letním období je takové, že ráno je jasno bez mraků; po poledni, když výpar z Bezengijského ledovce zesílí, se začne vytvářet nízká oblačnost, ze které v podvečer nebo v noci prší. Laviny jsou ve stěně velmi běžnou záležitostí.

Černý humor ukrajinských policistů nebo tvrdá realita?

Cesta na Kavkaz autobusem je sice dlouhá, ale pokud se chce člověk seznámit s mentalitou policejních úředníků na Ukrajině a v Rusku, nemusí být úplně nezábavná. Jízda trvá skoro tři dny a co se pestrosti krajiny týká, skýtá pouze pohledy na rovinatou část Polska a ještě rovinatější Ukrajinu. Cestu však oživuje značný zájem zástupců ukrajinské státní správy. První prodlevy (slušně řečeno) nastávají hned na hranicích. Zbytečná čekání, opakované ověřování všech dokladů, vysvětlování kam a proč jedeme, urychlují teprve až dolarové či tabákové dotace na podporu ukrajinských celníků a jejich rodin. Další obtíže se objevují po celou dobu cesty přes Ukrajinu. Vždy po několika hodinách jízdy jsme zastavování příslušníky dopravní policie. Jednou máme přeplněný autobus, jindy vezeme nebezpečné nebo nedovolené předměty (jako třeba příliš dlouhé kapesní nože, mobilní telefony), potom zase nesouhlasí číslo motoru udané v technickém průkazu s číslem na motoru (díky škrábanci, který policista považuje, respektive vydává, za číslici). Takových případů je nespočet a vždy jsou řešeny dlouhým vysvětlováním, smlouváním a nakonec zaplacením dohodnutého kompromisního obnosu v dolarech. Někdo tento ukrajinský folklór bere jako vydařený černý humor a skutečné zpestření cestování, jiný však nevěří vlastním očím a nechápe, čeho jsou komunismem zbídačení lidé schopni, ucítí-li peníze.
Po překonání ukrajinsko-ruských hranic a dalšího čekání a vysvětlování, na nás nastupují pro změnu ruští policisté. Objektivně je nutno říci, že jsou poněkud slušnější. Zastavují nás sice taktéž každou chvíli, ale po kontrole dokumentů nás většinou pouští dále.

Život v „turistických centrech“ na Kavkaze a nedaleko Elbrusu

Dombaj, Elbrus, Čerkesk, Těrskol, Těberda a další jsou malá městečka s oprýskanými budovami rozptýlenými na svazích hor. Jsou typickými příklady turistických horských městeček této oblasti. Ještě nedávno bývaly (a do určité míry stále ještě jsou) turistickými centry ruského středního Kavkazu. Ve zlatých dobách socialismu sem proudily zájezdy turistů ze zemí Varšavského bloku. Několik stále ještě funkčních sedačkových lanovek a četné panelové hotely, v té době moderní, dnes však výrazně chátrající, jsou toho dokladem. I dnes sem zájezdy proudí, ovšem většinou se jedná o děti z ruských škol, které zde mají různé ozdravné a sportovní tábory.
Na malých tržištích je možno spatřit stánky, u kterých babky nabízejí pletené svetry, rukavice, nejrůznější klobouky a beranice. Menší obchody s pečivem, drogerií nebo léky jsou tu koncentrovány často do malých plechových budek. Obvykle však nápisy na těchto budkách hlásají „moroženoe“, což je v této oblasti a patrně i ve většině chudých oblastech na území bývalého Sovětského svazu nejčastěji kupovanou lahůdkou. Větší obchody „magazíny“ jsou samozřejmě ve zděných domech. Na výběr toho ale ve srovnání s našimi supermarkety mnoho není. Když to přeženeme, tak lze koupit klasický ruský chléb (ve tvaru cihly), nějaký ten salám, sýr; máslo se odkrajuje z jedné velké hroudy, je tu i něco koření, ovoce a zeleniny, sušených ryb, nějaké snad doma pečené perníčky, limonády a pivo… samozřejmě opět moroženoe (často i několik druhů). To nejlevnější ve tvaru naplněného pohárku, nazývané „stakančik“ se pořídí za 1,5 až 4 ruble (přibližně 2 až 6 Kč). Dalším typickým výjevem na turisticky navštěvovaných místech, jsou muži postávající kolem malých plechových grilů. Kouskem kartonu nebo plechu rozdmychávají uhlíky nad kterými opékají maso napíchané na jehlách – šašliky. Nejčastěji se takto připravuje maso hovězí nebo skopové, méně často i ryby, především jeseteři. Šašliky, stejně jako několik málo dalších druhů pokrmů, je možno zakoupit v malých restauracích. Ty jsou si v městečkách a vesnicích této oblasti značně podobné a patří k oázám odpočinku a občerstvení pro každého turistu. Bramborové placky (chičiny) „s sýrom“ či „s mjásom“, plněné pelmeně, kuřecí boršč a zeleninový salát jsou obvyklými nabízenými jídly. K pití se podává čaj, káva, ale i relativně chutné lahvové pivo několika značek.
Protože obyvatelstvo této části Kavkazu se ponejvíce hlásí k islámské víře, vodka zde nemá takový význam, jako na většině ruského území. Však nás také velmi překvapilo, když jsme v počátcích našich pobytů dostávali na naše pozdravy „zdrastvujtě“ zřetelnou odpověď „salam alaikum“. Ovšem nutno konstatovat, že víra v Alláha zde není tak silná jako v tradičních islámských zemích. Vodka za 25 rublů (= asi 35 Kč) zde samozřejmě k dostání je a čádory se tu nenosí. Ovšem malou mešitu najdeme v každém důležitějším městečku. Muslimská víra je také důvod, proč kolorit vesnic a měst doplňují všudypřítomné pohublé krávy, přikrmující se zde na odpadcích a nikoliv prasata, jako je tomu například v gruzínské části Kavkazu, tedy hned za hranicí.

Lidé v horách Kavkazu, expedice Kavkaz

Treky na Kavkaze jsou velmi zajímavé a slibují mnohé zážitky. Tím, že se v tomto pohoří jedná o pohyb pod hranicí věčného sněhu i nad ní, je skutečně co pozorovat. Trasa z relativně nízko položených údolí (přibližně 2000 m.n.m.) se starými jehličnatými lesy, přes pestrobarevné louky a plochy porostlé rododendrony až k ledovcům a zasněženým horským sedlům, je požitkem pro milovníky krásných scenérií. Samotu v sedlech ve výšce kolem 3 až 4,5 tisíce metrů, kde je skoro dokonalé ticho, přerušované jen krákoráním krkavců, kteří tudy přelétávají mezi údolími, střídají setkání s pastevci v údolích. Tito lidé pobývají po celé léto v dřevěných srubech a chatrčích sestavených z čeho se dalo a starají se o stáda ovcí a krav, výjimečně i koní. Většinou jsou velmi pohostinní a chtějí si popovídat. Pokud zrovna mají, tak nabídnou ovčí či kraví sýr, domácí chléb, výborné kyselé mléko (nazývané ajran), a někdy pozvou i na šašlik. A pokud chtějí vůbec zaplatit, tak rozhodně méně než kolik by člověk dal ve městech. Protože tito pastevci přes zimu pobývají většinou ve svých bytech ve městech pod horami, nejsou tak zcela odtrženi od civilizace. Z televize znají i „Čechoslovakii“, většinou díky našim fotbalistům, nebo některým známějším politikům historie (např. Dubčeka). Několikrát se také stalo, že nám s nevinným obličejem sdělili: „Ja znaju Čechoslovakii, ja tam byl kak soldat“.
Speciální sortou lidí pohybující se v horách jsou „strážci“. Po hřebenech centrálního Kavkazu se vine hranice mezi Ruskem a Gruzií, takže pro pobyt v horách je nutné mít propustky do „graničnoj zóny“. Vojáci obývají sruby a boudy velmi podobné těm pasteveckým. Rozdíl je snad jen v anténách a ostnatých plotech, které jejich „posádky“ doplňují. Někdy se stane, že se zeleně odění mužové vynoří jen tak zpoza stromu nebo kamene, to bývá na jakýchsi předsunutých hlídkách. Většinou se jedná o velmi mladé chlapce od 15-ti(?) do 20-ti let. Pouze jejich velitelé bývají starší. Po kontrole propustek a pasů a absolvování krátkého rozhovoru typu: „Cigarety u těbja jest? – nět – i karty? – nět – i adkuda vy – iz Čechoslovakii (těpjer iz Ćechii)“ je člověk propuštěn dál. Co tito vojáci hlídají je mnohde velkou záhadou, ale jisté je, že služba v horách musí pro ně být velmi nudná a občas i náročná. Proviant se totiž, jak jsme zjistili, na špatně přístupné posádky často nedistribuuje vrtulníkem a mnohde ani autem, ale lidskou silou. Například nedaleko vojenské základny na svahu pod vrcholem Čegetu jsme byli svědky přepravy stavebního materiálu (trámů, prken, plechových desek, aj.) turistickou jednosedačkovou lanovkou.
Když náhodou člověk není v „graničnoj zóně“ je v „zapovědniku“, tedy v chráněné přírodní rezervaci, do které je třeba také míti propustku. A není rozumné pokoušet se pohybovat bez ní, protože i rezervace jsou hlídány strážci. Jsou to větrem ošlehaní mužové, také v zelených uniformách, kteří dbají na pořádek v rezervaci a bez propustek člověk nemá šanci, protože když se podaří uplatit jednoho, může se objevit druhý a třetí atd. Propustka zkrátka vyjde nesrovnatelně levněji. Někteří znavení a vyhladovělí turisté vítají v horách i jakési sezónní prodavače občerstvení. Nejobětavější obchodníci totiž nelení naložit své vozidlo (nejčastěji volhu nebo žigulíka) limonádami, pivem, sušenkami, domácími perníky a dalšími pamlsky a vydat se do hor na konec sjízdných cest. Zde rozloží provizorní regály a turistům vracejícím se z hor poskytují placené občerstvení.

Cesta pod Bezengijskou stěnu, expedice Kavkaz

Výchozí pozicí pro trek pod Bezengijskou stěnu je vesnice Bezengi, kam se člověk dostane maršrutkami, například z centra celé oblasti – města Nalčiku. Maršrutky jsou typickým dopravním prostředkem nejen venkova. Jsou to takové malé terénní minibusy, které tu fungovaly určitě již brzy po válce a fungují ve skoro nezměněné podobě dodnes. Náš „staršij“ (= vedoucí) Honza Odehnal je zkušený rusofil, který tuto oblast dobře zná, proto řidiči ve městě platí nikoliv pouze cestu do Bezengi vzdálené asi 80 km, ale až k vojenské posádce, ještě 15 km za vesnicí. Řidič je spokojen za tak velký bakšiš, ale to ještě neví, do čeho se nechal zatáhnout. Již cesta do Bezengi je pro maršrutku naplněnou 20 lidmi s těžkými bágly celkem náročná, když se ale po dalším kilometru za vesnicí silnička změní na jednosměrnou hliněnou cestu s hlubokými výmoly, řidič začíná protestovat. Teprve 300 rublů navíc ho přesvědčuje k pokračování. Vozidlo skřípe a motor burácí. Řidiči se na obličeji usazuje takový divný plačtivý výraz, ale dál žmoulá cigaretu v ústech a obratně vede svoji skřípající maršrutku vpřed. Několikrát se zdá, že se převrhneme a v jednom stoupání dokonce musíme vystoupit a tlačit, aby se podařilo přejet hlubokou strouhu, ale k posádce nakonec dojíždíme v pořádku. Po zkontrolování pasů a propustek se vydáváme vyhledat tábořiště. Pěkné místo nalézáme na břehu řeky, která vytéká z Bezengijského ledovce. Protože je ale mlha, čelo ledovce, vzdálené jen asi 3 km, není vidět. Je vrchol léta, řeka má díky tání vysoký stav, takže dobře slyšíme, jak se na dně převalují velké ohlazené kameny a vydávají dunivé zvuky podobné zvukům vzdálené bouřky.
Ráno nás čeká jasná obloha a krásný výhled na ledovec a asi 15 km vzdálenou Bezengijskou stěnu. Pěšina označená kamennými mužiky vede nejprve kolem alplageru, který slouží jako základna pro horolezecké expedice a pokračuje ve svahu asi 100 výškových metrů nad ledovcem po jeho boční moréně. Potom je však nutno sejít na ledovec a putovat po jeho povrchu. Větší část naší skupiny pokračuje až pod Bezengijskou stěnu a následně do průsmyku Dychruauz. Menší část (geologičtí nadšenci) se vydává na podrobnou prohlídku království ledu a kamení. Ale to už je na jiné povídání…

Na Bezengijském ledovci, expedice Kavkaz

Z pohledu speleologie můžeme ledovce uvažovat jako prostředí, které snadno podléhá krasovění – tedy rozpouštění a korozi. Pojmy jako škrapy, ponory, vývěry nebo jeskyně, které jsou všeobecně známé z vápencového krasu, lze za příhodných morfologických a klimatických podmínek sledovat velmi dobře i na ledovcích.
Bezengijský ledovec (též Ullu-Čiran) je se svou délkou 12 km nejdelším ledovcem na Kavkazu. Jeho šířka dosahuje přibližně 1 km. Tento ledovec vzniká ze dvou ramen, která vytékají z karů na bocích Bezengijské stěny. Přibližně uprostřed pod stěnou se obě ramena stékají a ledovec pak pokračuje údolím Bezengijské kotliny. Stěny údolí jsou značně příkré a nad ledovcem jsou tvořeny nezpevněnými svahovými sedimenty a boční morénou, která se objevuje při ústupu ledovce. Nesoudržné prostředí je důvodem častých sesuvů a bahnotoků, které se především při dešťových srážkách vyskytují s mimořádnou frekvencí. Větší přesuny materiálu významně přetvářejí okrajové části ledovce a tím znemožňují průzkumy ponorů horských bystřin, kterých je na okraji ledovce několik. Během naší návštěvy jsme dokonce po nočním dešti zaznamenali jeden větší bahnotok, který zcela zahradil dřívější ponor a změnil trasu toku bystřiny, čímž započal vznik nového ponoru na místě o několik metrů vzdáleném. Bezengijský ledovec má v 1. polovině toku mírný sklon (cca 5o), je poměrně rovný a jeho povrch je nesouvisle pokryt štěrkem a kameny. Levý přítok překonává zřejmě skalní stupně, které se projevují ledopádem se séraky a také polem ledovcových trhlin bez významnějších ponorů. Náš zájem se tedy soustřeďuje především na dolní část hlavního ledovcového splazu, kde očekáváme bohatší projevy krasovění ledu.
Zhruba od druhého kilometru ve směru toku ledovce se začínají objevovat sítě menších kanálků, které sbírají vodu z tajícího sněhu a ledu. Tyto nejprve rovné, posléze mírně meandrující kanálky, jsou zpočátku jen několik centimetrů široké i hluboké a voda v nich proudí relativně pomalu. Po určité vzdálenosti se však kanálky spojují, rozšiřují a zahlubují, až se nakonec v podobě bouřících potoků zanoří do nitra ledovce. Ponory mají přibližně kruhovitá ústí a studňovitý průběh do hloubky. Na jejich bocích jsou občas patrné ostré mečovité škrapy. Voda se (podle pozorování z povrchu) propadá až do hloubky několika desítek metrů. Jak ovšem vypadá zdejší podzemí hlouběji a jak se pohybuje voda dál, když dorazí na bázi ledovce – na skalní dno – zatím nikdo neví. Ponory menších toků lokalizujeme tam, kde koryto narazilo na příčné pukliny v ledu (často i zcela uzavřené) – voda s transportovanými klasty se na nehomogenitě v ledu pravděpodobně začala zahlubovat do evorzních hrnců a následně ponorů. Zaznamenáváme i jakési „pirátsví ponorů“, kdy dochází k opouštění spodní části toku v důsledku zahloubení nového ponoru výše proti směru toku. Bohužel průzkum ponorů sestupem není možno zrealizovat, z důvodů velkého množství proudící vody.
Morfologie povrchu nejspodnější části Bezengijského ledovce je mnohem členitější a má poněkud větší sklon než část horní. Vrstva štěrku a kamení je mocnější a místy se vytvářejí i větší štěrkové haldy. Vrstva suti na ledu umožňuje pohyb i bez použití maček. Nutno ovšem konstatovat, že se jedná o pohyb velmi náročný. Po mocnější suti se musí postupovat velmi opatrně, protože jednotlivé kameny nejsou zpevněné, takže hrozí vyvrknutí kotníku nebo (po zapadnutí mezi větší kameny) i zlomenina. Místy je zase naopak suti méně, takže hrozí pád na odkrytém kluzkém ledu. Pomalu a opatrně postupujeme směrem k čelu ledovce a vnímáme nejrůznější jevy s ledem spojené. Na bocích je ledová masa místy rozrušena (odtáváním, poklesy, aj.) do velkých ker. Koryta povrchových toků jsou mnohem hlubší (dosahují i několika metrů šířky a především hloubky).
Charakter samotného čela Bezengijského ledovce je typický pro ledovce s malým sklonem vyskytující se v těchto nadmořských výškách. Šikmo ukloněná asi 60o ledová stěna je skoro hladká odkrytá a z vrstvy kamení na povrchu ledovce po ní v důsledku odtávání ledu kloužou kameny (přes den prakticky nepřetržitě). Vývěrový portál zhruba uprostřed 30 m vysoké stěny má rozměry 30×15 m (šířka x výška). V okolí portálu jsou v době naší návštěvy lemy trhlin a odlámané kry ledu leží také v divoké říčce vytékají z nitra ledovce. Stěny i strop klenby portálu pokrývají ledové fasety. Klenba vchodového dómu se po 50-ti m snižuje asi 0,5 m nad divoce zvlněnou vodní hladinu. Ze zbylého volného prostoru vane chladný a zatuchlý vzduch. Voda vytékající z ledovce má typickou šedou barvu (je zbarvená suspenzí jemného písku) a na dně koryta transportuje i značně velké kameny.
Vysokohorské ledovcové podzemí je zatím mnohde jen velmi málo prozkoumané. Proudící voda v létě a kruté mrazy a několikametrové závěje sněhu v zimě z něj dělají prakticky nedostupný cíl. Jednou však někdo neodolá a budou zajímavé objevy…..