Deníky z cest: Nepál na Enfieldech

Nepál odjakživa patřil k jedním z vysněným cílů, kam jsem se chtěl podívat. Knížky jako Himalájští tygři, Kdo neriskuje, nevyhraje, Moje osmitisícovky,… jsem hltal s tím, že se do popisovaných částí světa asi nikdy nepodívám. Naštěstí svět se mění v náš prospěch a navštívit Nepál není v dnešní době vlastně žádný problém.
Chce to dát dohromady partičku kámošů stejného ražení, všichni musí mít chuť navštívit stejnou destinaci, mít na to čas a peníze a to vše ke všemu ve stejnou dobu. Zdá se to být málo pravděpodobné, ale ne nereálné. Sen se stává skutečností, daří se najít pár bláznů, mající chuť vyrazit za relativní nejistotou a nepohodlím. A tak si to 28.9.2007 duníme nočním vlakem: 5 borců + 1 borkyně z 12 milionového Indického Dillí 300 km na východ do Rudrapuru. Navzájem se vlastně ani neznáme, v čemž se dá najít spousta výhod. Dali jsme se totiž dohromady v cestovce Rajbas, která má s podobnými akcemi zkušenosti.

Nepál

V 5 hodin ráno vysedáme v cílovém městě, kde na nás již čeká Anel – nejdůležitější osoba výpravy. Je totiž zkušeným mechanikem, o jehož kvalitách jsem se přesvědčil na 4 výpravách v Indickém Himálaji. Moc nemluví, vlastně skoro nerozumí anglicky, zato rozumí bezvadně našim strojům Royal Enfield – 500 ccm jednoválec, čtyřtakt, chlazený vzduchem. Začal se vyrábět v r. 1949 v Anglii, odkud se jeho výroba přesunula do Indie, kde se vyrábí s nezásadními změnami dodnes.

Motocykl Royal Enfield

Je to vlastně takový veterán – něco jako živoucí fosilie – jízdní vlastnosti, akcelerace, pohodlí – žádný komfort, spolehlivost, bezpečnost ani jistota. V našich podmínkách evropské unie by měl dávno vyhynout. Je úspěšný v takových zemích, jako je Indie a Nepál, v zemích, kde se žije na mnohých místech téměř jako ve středověku. Jsou to místa, kde těsnění vystřihnete nůžkami z plechovky z příkopu, pojistku nahradíte hřebíkem a neriskujete, že něco shoří, sedlo ventilu vám vysoustruží bez šuplery a mikrometru, kde rozpůlíte a rozložíte motor 5 klíči, šroubovákem a kladivem, kde vás traktorem s motorkou vezou celý den za 250 Kč – zkrátka s Enfieldem v Asii se dostanete o půl století zpět. Všechny uvedené dovednosti bychom snad časem také zmákli, ale ten drahý čas nemáme, v našem plánu není místo pro hledání a opravování závad. Zato máme Anela s kouzelnou bednou, ze které vyloví v pravý čas správnou součástku či nářadí a dokáže si vždy poradit. Jeho úsměv roste s přibývajícími dny, kdy se blížíme ke konci a jemu končí třítýdenní šichta s bláznivými bělochy ze středu Evropy. Nyní jsme ale teprve na začátku a uháníme k hranicím s Nepálem. Pro mnohé z nás je to seznamování s indickým provozem, kde vládne jednota v nevypočítatelnosti, ohleduplnosti a právu silnějšího. Jezdí se tu vlevo, motorky mají nožní brzdu také vlevo a náklaďáky vás žádají nápisem Blow horn – pořádně trub (když mě chceš předjet – možná ti uhnu). S nástrahami se pere každý po svém, rozhodně si ale nejsme moc jistí a bezpeční a to je dobře. První kilometry si vlastně ani nepamatujeme, nikdo nemá čas na sledování okolí, máme práci sami ze sebou a našimi stroji. První závady se začínají projevovat těsně před hranicí – lámou se nám v ohybu nosiče zavazadel. Jsme v Asii a tak oprava zabrala necelou hodinku a překračujeme hranice Indie – Nepál. Pořádek musí bejt, bodří chlapíci zapisují několikrát do tlustých knih všemožné údaje o nás i Enfieldech. Nepálci se zdají víc v pohodě, nevadí jim focení a mění nám peníze na nepálské rupie – 1 Kč = 3 NRs. Prví noc spíme na zemi s komáry a doufáme, že malárie se nám vyhne. 

V úterý je naším cílem přírodní rezervace Sukla Phanta – ročně ji navštíví prý asi 100 cizinců – žádná komerce ani pozlátko. Získat vstupenky nám pomáhá náš budoucí průvodce Rajen. Ovládá angličtinu a nyní víme, že bez něj bychom z rezervace viděli polovinu. Rezervace je hlídaná před pytláky především z Indie vojenskou posádkou o síle asi 1000 mužů, mají tu několik stanovišť s chlapíčky ozbrojenými po zuby. Asi mají s pytláky své zkušenosti a divocí sloni, tygři a nosorožci by tu dlouho bez nich nepřežili. Vojáci se tu běžně pohybují vozidly a tak i my si tu pomalu brumláme na Enfieldech a nemáme velké výčitky svědomí, že tu působíme rušivě. Rajen nám ukazuje v písku čerstvé tygří stopy, u napajedel zase sloní stopy, obdivujeme klidnou hladinu jezera Rani Tál (Královnino jezero). Vodní plochu obklopuje divoký prales a samotné jezero je místem, kde se zastavil čas. Velkou část parku tvoří savana s vysokou trávou, ve které žije populace asi 2000 ks jelena bahenního. Pár kousků vidíme, ale nejsme tu v nejlepším pozorovacím období, neb tráva je několik metrů vysoká a jeleni tím špatně viditelní. Tráva je vlastně tak vysoká, že několik kilometrů nevidíme na metr před sebe a cestu spíše tušíme. Při jedné z odpočinkových a kochacích zastávek slyšíme několik desítek metrů od nás hlomoz lámajících se větví. Náš průvodce okamžitě zbystří, upozorňuje na slony a nabádá k návratu. Bereme si k srdci jeho radu – když zaútočí slon, tak to otoč a rychle pryč. Takto poučeni pokračujeme opatrně přes několik vodních toků se zničenými mosty. Jsme rádi, že stroje váží jen 160 kg, když je vytláčíme z bahnitých úseků.
Podvečer dne patří přejezdu 1,6 km dlouhého lanového mostu, širokého tak akorát na 2 motorky. Ještě návštěva sloní farmy, nezbytné focení a rychle za nějakého světla do hotelu.
Ve středu máme sraz zase s Rajenem, dnes nám ukáže další sloní farmu a potom vyjedeme do severní kopcovité části rezervace. Jenomže sloni jsou zaneprázdněni prací v buši a tak navštěvujeme a poznáváme klidný život v okolních vesnicích. Právě probíhá sklizeň rýže a domorodci mají plné ruce práce. Rýži sekají srpem, vozí na povoz k obydlí, tam je musí rucně vymlátit a poté uskladnit – tak jako u nás v předminulém století. Říkají, že jsme zde první cizinci a dvě místní krasavice za přihlížení sousedů předvádějí tradiční slavnostní kroje – takové folklorní představení po indicku.
Další nejbližší cíl je NP Bardia. Jeho centrum, vesnici Thakurdwara, dosahujeme další den po silnici, po šotolině, přes brod. Centrum žije svým ospalým životem, který narušuje příjezd šesti bělochů na motorkách.Začíná souboj nahaněčů z hotelů a my jsme ti, co určují, kdo vyhraje. Tentokrát nelitujeme naší volby, bydlení a veškeré služby spojené s nimi jsou na přijatelné úrovni.
Zítra máme program již zajištěn. Na raftu v bočních ramenech řeky Karnali chceme zažít den v divočině. K začátku plavby jedeme 45 km až za impozantní most. Naší průvodci sice raft moc neovládají, ale nevadí, řeka není divoká a posléze vplouváme do bočních ramen, kam chodí pít zvěř – sloni, tygři, nosorožci… Nemáme však štěstí, všude je plno stop, ale zvěř žádná, ani krokodýli, ani gaviáři, jen vodní ptáci. Plavba končí u sloní farmy s mláďaty. Jedno z nich, 5ti měsíční drobeček o váze 200 kg, z radosti ze života či ze strachu o potravu drclo do naší 50ti kilové Marcely, která odletěla 2 m do větví. Druhý den ráno, ještě za šera, si nenecháme ujít zážitek ranního pralesa ze hřbetu slona.
Průvodce i slonař znají region dobře a po chvílí stojíme tváří v tvář urostlému nosorožci. Ještě že sedíme na slonovi, být na zemi nejsme si vůbec jistí. Na ostatní zvěř nemáme opět štěstí, snad příště.
Včera potkal Peter profesionálního fotografa a dostává tip na super trasu pro motorky, sice obtížnou, ale se skvělými výhledy. Cílem má být Jumla, 240 km mimo asfalt v podhůří Himalájí. Odsud je to 2 dny pěšky do NP Rara, kde žijí černí himalájští medvědi, kozí antilopy a vzácná panda červená. Statečně vyrážíme k novému cíli, ale cesta je obtížnější nebo spíše pomalejší než jsme čekali. Po 4 hodinách máme za sebou asi 30 km prašnou cestou plnou kamení a výmolů.
Slábnoucí výkon mého stroje nevěstí nic dobrého, poslední kilometry do vesnice Dugeswar dojíždím jen s vypětím všech sil. Zde Anel za světla čelovky identifikuje závadu – popraskané sedlo ventilu a tím netěsnost spalovacího prostoru = nízký výkon. Náhradní hlavu tentokrát sebou nevezeme a tak druhý den ráno potupně nakládám Enfielda na vlečku za traktor, zatímco ostatní jedou napřed s hlavou řešit situaci – vypadá to na 100km cestu do Nepalganj nebo 150 km až do Indie. Skutečnost je naštěstí mnohem příznivější. Po 30 km v Sukhetu místní šikula vysoustruží napoprvé sedlo ventilu s tím správným přesahem pro nalisování bez jakýchkoliv měřidel, jen s jakýmsi obkročným přípravkem. Následuje vystroužení a zabroušení sedla ventilu a sláva, večer motorka jede lépe než na začátku. Do Jumli již osud znovu pokoušet nebudeme. Čas neúprosně ukrajuje dny naší expedice a tak bereme za plyn a řítíme se závratnou rekordní rychlostí až 80 km/h po kvalitní silnici 340 km na východ. Vnímáme okolní poklidný šťastný život v terejích (úrodné nížiny v nadmořské výšce kolem 300m) donedávna zamořených malárií. Kvetoucí řepka olejka nám připomíná jarní pohodu v ČR, jen nám tu nesedí všudypřítomné banánovníky a snědí chudí obyvatelé.
Naším nynějším cílem je nejposvátnější místo více jak miliardy buddhistických věřících – Budhovo rodiště v Lumbiny. Samotné Lumbíni je velikášský projekt, na kterém se podílí buddhistické organizace z celého světa. Své kláštery tu mají Korea, Čína, Austrálie a ve výstavbě je několik dalších projektů. Někdy v budoucnu to tu bude bezpochyby velkolepé, ale na nás to tu působí uměle a diesneylandovsky. Buddhismus jako náboženství je mi sympatické a tak i tohle posvátné místo musíme vidět. Zde se údajně narodil princ Sindrahárta Gautana, žil tu v izolaci pohodlným životem. Když poznal stáří, nemoc a smrt, odvrhl dosavadní způsob života a dal se na rozjímání a odříkání, při kterém strávil 5 let. Osvícení dosáhl až po 49 dnech meditace, kde došel k základu buddhistické filozofie a pronesl svoji první promluvu a tím uvedl do pohybu kolo života dharmu. Ta je základem buddhistické filozofie – podle ní je třeba se vyvarovat všech krajností, ať už jde o smyslové rozkoše nebo asketické sebetrýznění. Utíkáme z tohoto rušného místa s cílem druhého nejhlavnějšího města Nepálu – Pokhary. Máme to asi 200 km km hornatou krajinou, slibující jedinečné výhledy. Autobusy touhle cestou většinou nejezdí – vyplatí se jim udělat si 100 km zajížďku rovinatější silnicí. Soumrak nás zastihuje v městečku Tansen. Odtud má být za jasných dní vidět himalájský hřeben s osmitisícovkami. My takové štěstí nemáme, neb viditelnost není dnes stokilometrová. Zato zjišťujeme, že v jungli na břehu řeky Kálí Gandaki stojí zřícenina paláce. Nechal jej tu postavit koncem 19. století jistý ministerský předseda ještě před tím, než byl po nezdařeném pokusu o palácový převrat poslán do exilu. K paláci se dá podle některých místňáků dojet na motorce a to je pro nás výzva. Ze začátku jedeme mezi políčky, ale končíme 1,5 km před cílem u již opravdu nesjízdného brodu. Náš cíl Ráni Ghát je působivý, užíváme si prostředí fantastického strašidelného paláce v deštném pralese a pohostinnosti místních lidí. Při cestě zpět opět oceňujeme skvělé vlastnosti strojů Royal Enfield – při malých otáčkách vysoký kroutící moment. Převýšení v terénu 800 m na 10 km zvládáme v pohodě a v našich vzpomínkách je to jedna z nejlepších akcí, co jsme v Nepálu podnikli. Dnes také začíná jeden z mnoha nepálských svátků – Tihár, ten berou zejména děti a dospívající mládež vážně. Na silnicích zastavují vozidla a za zpěvu a tančení se domáhají malého finančního dárku. Když nás v průběhu dalších 3 dní zastavují asi po padesáté někdy nevybíravým způsoben (nataženým lanem přes silnici), již nás to nebaví. Za neposkytnutí dárku si občas někdo vyslouží v lepším případě starým pomerančem do zad. V Pokhaře obdivujeme kreace tradičních nepálských tanců a tanečnice od čtyřletých holčiček až po dospělé. Někteří mají tradiční pestrobarevné oděvy s ozdobami, někteří jiní v tom, co mají zrovna na sobě. Všude vládne pohoda a dobrá nálada, lidé všeho věku se spontánně baví, radují a to i bez alkoholu. Něco takového u nás již neznáme. Pokhara žije turistickým ruchem díky své skvělé poloze na břehu jezera Phewa Tal pod himalájským hřebenem osmitisícovek.
Ranní vyhlídka na něj je téměř povinností každého návštěvníka a tak i my ráno za svítání jedeme na vyhlídkový vrchol. Scenerie stojí opravdu za to, počasí nám přeje a kocháme se výhledem na vycházejícím sluncem osvětlené vrcholy Annapuren 8 0910m, Dhaulágiry 8 172 m a Makčepučhe 6 993 m. V Pokhaře si užíváme vymožeností civilizace, jako je teplá sprcha, internet, evropské jídlo a nakupujeme outdoorové vybavení za čtvrtinové ceny. Také raftový sjezd peřejí řeky Seti Khola, 4. – 5. stupeň obtížnosti se stal adrenalinovým zážitkem, na který rozhodně nezapomeneme. Ještěže místní pořádající CK má kupodivu moderní vybavení a schopné instruktory. Po oschnutí a zahřátí startujeme za dalšími zážitky a po 70 km stoupáme efektními serpentinami do městečka Bandipur 1000 m. Jeho nejlepší časy již skončily s vymícením malárie v úrodných nížinách. Atmosféra budov s neoklasicisními fasádami na nás působí zvláštně. Tohle místo jako by do Nepálu vůbec nepatřilo. Hlavní rozkvět Bandipuru byl za dynastie Ránů, kdy bylo významným obchodním střediskem mezi Indií a Tibetem. Ráno se někteří vydávají hledat jeskyni Siddha Gupha, cesta k ní vede kolem mandarinkového sadu, prudce klesá a noří se do mlhy subtropického pralesa s opicemi a spousty ptáků. Po několika zacházkách skutečně stojíme u vchodu a vydáváme se dovnitř. Krápníková výzdoba, netopýři, žebříky a úzké spáry nás nezklamaly v této 400 m dlouhé jeskyni, objevené v r. 1987.

Odpoledne ještě přejíždíme 40 km do dědičného sídla nepálské královské rodiny Gorkhy. Ta zaujímá významné postavení v dějinách Nepálu. Na vršku nad tržištěm se nachází hinduistický palácový komplex, zvaný Gorkha Durbar – klenot stavebního umění, který je hoden slávy gorskhých králů a dynastie šáhů. Není divu, že tu strávíme 2 noci s poznáváním těchto jedinečných památek a endurovým výletem do Arunghatu (odtud jsem před 6 týdny vycházel na trek kolem Manaslu).
Zdržuje nás tekoucí nádrž Petrova stroje a náročnost terénu. Dojem drsné jízdy nám občas kazí projíždějící autobus – pro místní je to tady normálka (věta vypůjčená z DVD Himalayo Enfieldmo). Cíle nedosahujeme a za tmy se vracíme do našeho Arit Lodge se zablácenými a zaprášenými stroji. Večer ještě diskutujeme se sympatickým majitelem hotelu otázku Komunistické strany Nepálu – Maoistů, kteří v roce 1996 zahájili ,,Lidovou válku“ jíž padlo za oběť na 3000 lidských životů. Gorkha je jedním z maoistických center a na bráně při vjezdu do města zaznamenáváme známé symboly – srp s kladivem. Při odjezdu potkáváme skupinku mladých lidí hrdě nesoucí rudé prapory se stejnými symboly. Možná to myslí dobře, ale my víme, že jsou na nesprávné cestě.
Naše cesta pomalu končí, nedosáhli jsme původního plánu, nedojeli jsme do Jiry k hranicím s Tibetem, ani do Káthmandů. Zato jsme navštívili spoustu neplánovaných míst a zážitky z nich patří k těm nejlepším. Nyní zbývá přejet po ose posledních 300 km ze 2000 km do Gorakhpuru, odsud vlakem s motorkami nazpět do Dillí. Za sebe můžu říct, že Nepál mě nezklamal, naopak, již nyní mám představu další cesty – dále na východ až do Sikkimu nebo na sever do Tibetu. Otázkou jen je kdy a s kým?

Honza Odehnal

Nepál motorky motocykly