Deníky z cest: Lago di Garda – bikerský ráj

Ani nevím, jak k tomu došlo, ale je pátek večer, před námi prodloužený víkend, a já spolu se sedmi dalšími mi podobnými blázny a holkou sedím v mikrobuse a mířím do Itálie směr Lago di Garda protáhnout svoje tělo a prověřit odolnost mého kola.

Cesta ubíhá hladce, v sobotu nad ránem dojíždíme do Rivy. Na ubytování v kempu je už moc pozdě, směřujeme na plácek mezi olivovými háji, kde trávíme první noc pod širákem. Ráno mě budí křik pávů. Pávi v Itálii? Asi mi někdo něco nasypal do večeře. Pokouším se zachumlat do spacáku ještě víc, ale křik je stále hlasitější. Vyrážím na obhlídku. Nechápu, jak můžou ostatní v tom hluku spát. Večeře byla v pořádku. Vedle nás je kemp „Zoo“, krom pávů tam mají i hlídací pštrosy. Jeden z nich mě málem klovl do polarizačního filtru. Po snídani sedáme na kola a projíždíme Arkem. Asfaltka se vine mezi olivovými háji a má čím dál tím větší sklon. No co, přijeli jsme si sem pořádně protáhnout kostry. Po pár kilometrech se asfaltka mění v šotolinovou silničku a je čím dál tím prudší. A po pár dalších kilometrech se šotolinová silnice mění na kamenitou cestu. Je obtížné udržet rychlost nad 6 km/h. Aspoň máme čas se kochat nádhernými výhledy na okolní kopce. Cíl dnešní etapy je Monte Stivo v 2045 m. Míjíme kótu 1400 m. Ideální čas na oběd. Radostně odhazujeme kola a leháme si do rozkvetlé louky. Fotím hořce, petrklíče a spoustu dalších kytiček. Paráda. Směrem na jiho-západ se 1300 metrů pod námi zrcadlí hladina Gardy. Škoda oparu, mohla to být parádní fotka. Po obědě následuje, jak nás Honza upozornil, „cykloturistická pasáž“. Když jsem byl malý, říkali mi, že cykloturistika je o ježdění na kole. Kecy. V podání Rajbasu je to lezení po hřebeni s kolem na hrbu. Tímto stylem překonáváme asi dva kilometry. Hraju si na gentlemana a beru Renátě kolo. Aspoň budu lépe vyvážený, na každém rameni mám jedno. Konečně narážíme na pěšinku, po které se dá jet. Nádherný traverz po vrstevnici, mezi skalami a kosodřevinou. Fotky odsud budou vypadat dobře. Dojíždíme k chatě, kde necháváme kola a posledních 300 výškových metrů jdeme pěšky. Konečně jsme zdolali nejvyšší bod dnešní etapy Monte Stivo. Je odsud nádherný výhled jak na Gardu, tak na sever do Jižních Tyrol. A nyní následuje to, proč jsme tady. Pracně nastoupané dva kilometry musíme sjet. Bomba. Nádherný technický downhill, chvíli šutry, chvíli šotolina. Právě ve chvíli, kdy mě začínají bolet ruce se napojujeme na asfaltku. Máme před sebou ještě 800 výškových metrů. Po nádherném asfaltu, jedna vracečka za druhou… Jupí! Až do Arka. Mikrobusem se pak přesunujeme do kempu k Lago di Ledro.

Ráno vyrážíme od jezera směrem na Tiarno. Prvních 10 km vede po silnici po rovině, potom odbočka a jedeme, kdo by to byl řekl, opět nahoru. Cíl je na Passo Tremalzo, 1665.m. Takže musíme nastoupat 800 m. Jenom. To je v pohodě. Míjí nás motorkáři a dodávky plné padavek a srabů, kteří se nechají nahoru vyvézt i s kolem. Je docela vedro. V 1500 m přijíždíme k louce plné rozkvetlých čemeřic a jiných kytiček. Odhazuji kolo a fotím, alespoň si chvíli odpočinu. Dojíždím nahoru poslední, focení mi zabralo dost času. Na parkovišti je rušno. Ochráničovaní sjezdaři sundávají z dodávek svoje kola. Chtěl bych je vidět, jak by na těch plečkách vyjeli nahoru po vlastní ose! Mezi tím se proplétají motorkáři a spousta sportovních porschí. Z plácku nad parkovištěm startují paraglidisté. Docela jim závidím ty pohledy z ptačí perspektivy, je tady nádherně. Vyrážíme po šotolinové cestě směrem nahoru do průsmyku Tremalzo. Projíždíme přes několik tunelů, vykutaných do skály. Je to docela sranda, člověk chvíli nic nevidí a jen se modlí, aby nepotkal šutr nebo nějakou větší muldu. Příště si s sebou vezmu čelovku. Konečně jsme na nejvyšším bodě cesty. Otevírá se tady nádherný panoramatický výhled. Kilometr pod námi se kopcem vine jako šedivý had cesta, po které za chvíli pojedeme. A nyní nastává zlatý hřeb dne, ne-li akce. Dvacetikilometrový sjezd po nádherné cestě. Po jedné straně má člověk skálu a po druhé patníky a pod nimi pár desítek metrů hlubokou propast. Povrch se mění od šotoliny po kameny velké jako lidská pěst. Kvůli protijedoucím (spíš proti se plazícím) cyklistům se nedá jet moc rychle. Což je dobře, člověk si aspoň vychutná nádherné výhledy. Pořád fotíme.. Odpočíváme v zatáčce s vyhlídkou, najednou je slyšet hluk motoru. Asi záchranáři s offroadem, říkáme si. Houby! Zpoza zatáčky se vynoří zlatý Peugeot 207 s německou značkou a dvěma důchodci na palubě. Nechápavě na ně civíme. Občas škrtnou nárazníkem o skálu, od podvozku lítají jiskry. (Že by protestoval kryt olejové vany??) Pán je očividně spokojený a paní vypadá dost vylekaně. Z komentářů protijedoucích cyklistů jsem pochytil spoustu nových sprostých slovíček a to v několika jazycích. Cestování mě obohacuje po všech stránkách :o). Peugeot mizí v oblaku prachu a nadávek. Dáváme mu odstup, ale stejně ho o tři zatáčky dál předjíždíme. Vypadá, jako kdyby mu někdo poladil spodní část karoserie kladivem. Není se čemu divit. Němečtí důchodci asi mají dost peněz na opravu laku a plastů po každém výletě. Čekáme na sebe na křižovatce, nyní jsou dvě možnosti. Buďto sjet do Pre di Ledro a vyjet k jezeru a nebo se dát na druhou stranu kopce a etapu si prodloužit. Zbaběle volím možnost první. Naposledy se kocháme pohledem na Lago di Garda a odbočujeme vlevo do lesa. Lesní cesta se mění na cestu betonovou, která má neskutečný sklon. To bude prověrka brzd. Zajímalo by mě, co mají místní za auta. Po dešti bych se sem s felicií neměl šanci vyškrábat. Sjíždíme do Moliny a prohlížíme si městečko. Je tu spousta úzkých křivolakých uliček, typická architektura. Prostě Itálie. Vyjíždíme pár serpentin a jsme u našeho jezera. Volíme cestu po pravém břehu, je tady menší provoz. Cesta se vine mezi luxusními rezidencemi a vilami k pronajmutí. Až budu velký, jednu si koupím. Fotíme se u jezera, v jehož hladině se zrcadlí paprsky zapadajícího slunce zalitá protější hora. Nádhera. Dojíždíme do kempu a večer jdeme na pizzu. Výborná. Takovou v Brně neumí.

Ráno nakládáme kola na mikrobus a přesunujeme se asi 20 km přes Limone za Vesio. To je město nad pravým břehem Gardy. Sedáme na kola a po silnici sjíždíme k potoku. Ztratili jsme drahocenných 200 výškových metrů. Dnešní vyvrcholení bude opět ve dvou tisících. Cesta, po které stoupáme vypadá podobně jako koryto potoka, který kříží. Kameny, kameny a ještě jednou kameny. Místy je snažší kolo tlačit než na něm jet. Předjíždíme pár švýcarských turistů důchodového věku….S vypětím všech sil udržuji rychlost nad 5 km/h Pod 5 km/h mi neměří tachometr a hajzlík ukazuje nulu, i když makám jako o život. To potěší. Předbíhají nás ti dva turisté. Naše bikerská čest dostává na frak. Mobilizuju v sobě poslední zbytky sil a s jazykem na představci je předjíždím….aby mě o kilometr dál zase předběhli. Grrr! To celé se opakuje ještě jednou. Penzisté se očividně dobře baví. Naštěstí jejich na nás mířícím vtípkům nerozumím. Dáváme tatranku poslední záchrany a pokračujeme. Důchodce míjíme ve chvíli, kdy svačí. Mají buřt a nakládané okurky ve skleněné zavařovací lahvi. Velmi praktické balení na hory. Snažím se sám sobě namluvit, že muesli tyčinka s příchutí extrudovaného polystyrenu je lepší, ale moc mi to nejde. Povrch cesty se mění na šotolinu, chvílemi na beton, takže necháváme naše kamarády za sebou. Konečně vyjíždíme na Cimma Tombea. Jsme v 1950 m. Kocháme se panoramatickým výhledem. Kopce vypadají trochu jinak než včera, je na nich vidět vrásnění. Jsme v krasové oblasti. Tomu odpovídá i vegetace. Je tady pastvina a jakási salaš, zřejmě pro ovečky. Ty se mají, takové hezké místo! Pokračujeme po pěšině zařízlé do severního svahu. Jsou tady místy ještě zbytky sněhu. Tož stavím sněhuláka Rajbasáka. Míříme do tunelu, ale ouha, je tam zával. Musíme kola přetáhnout přes hřeben. společnými silami se nám to daří. Za tunelem následuje opět sjezd. Musíme klesnout o 1500 metrů. Jupí! Cesta je zprvu hodně rozbitá, což využíváme k procvičení techniky jízdy. Jakmile klesneme pod horní hranici lesa, povrch cesty se vyhlazuje a dá se jet docela rychle. Co chvíli zastavujeme, abychom si užili výhledy do údolí. Sjíždíme posledních 500 výškových metrů k potoku a potom podle něj k mikrobusu. Nakládáme kola a čekáme na opozdilce. Jedeme do Voltina na pizzu. Pizzerka vypadá luxusně, až si v ní špinaví a zpocení připadáme nepatřičně. Pizzu mají ale výbornou a dokonce levnější než včera. Už se stmívá a pod námi se pomalu začínají rozsvěcovat světla v Rivě. Neosvětlená plocha je hladina Gardy. Nádherný pohled.

A je tady poslední den. Balíme stany a odjíždíme z kempu. V Rivě doplňujeme zásoby potravin a míříme do Sarche. Čeká nás závěrečná ferrata. Ti z nás, co si do teď mysleli, že ferrata je nějaké italské jídlo, jsou při pohledu na skálu mírně vyděšení. Ani se jim nedivím. Před námi se tyčí 400 metrů vysoká jižní stěna Cimma Garzolet. Je docela teplo a svítí sluníčko, nabíráme dostatek vody, mažeme se opalovacími krémy a vyrážíme. Nástup pod ferratu trvá asi hodinu a zdoláváme převýšení 350 metrů. Pod ferratou se navlíkáme do úvazků. Před námi je výprava německých turistů. První pasáž je dost těžká. Skála je ohlazená od tisíců lidí, kteří tudy prošli. Německá instruktorka je opravdu „vzorná a zkušená“, na hlavě nemá helmu, jistí se sporadicky, a navíc jí po asi 10 metrech vypadl z pouzdra foťák, který se odporoučel někam do údolí. Učím se nová sprostá německá slovíčka. Není nad to, jít svým klientům vzorem… Jedna holčina z německé výpravy to vzdává a odchází do údolí po výstupové cestě. Docela se jí klepou nohy. Ups. Necháváme němčoury trochu poodlézt a jdeme. Jdu první, Honza je na konci. Úvodní pasáž je dost těžká, navzdory tomu, že mi šplh po laně nikdy nešel, ji zvládám dobře. Což se o ostatních říct nedá. A podobné pasáže potkáváme ještě tři….Na ferratě se střídají těžké pasáže s velmi těžkými, občas se vyskytne místo, kde si můžou tři lidi sednout do stínu a sdělit si dojmy. Jsem nadšený, méně zkušení kamarádi už tolik ne. Ze stěny se otevírá pohled na lago di Santa Massenza. Na poloostrově uprostřed jezera stojí nějaký hrad. Moc hezký pohled.. Asi ve 2/3 ferraty se dostáváme k místu, které mi silně připomíná jednu část na ferratě jižní stěnou Dachsteinu. Kolmá skála s vertikální prasklinou, fixní lano a minimum stupů a chytů. Lezu přes spáru, paráda. Škodolibě fotím Vencu, který by se v tu chvíli k lanu nejradši i přikousnul. Na moje „koukni se sem a řekni ferrata“ reaguje nepublikovatelnou směsicí anatomických výrazů. Na studenta gymnázia to je slušný výkon. Ale fotka bude dobrá. Zdoláváme posledních 100 metrů a jsme nahoře. Je odsud nádherný výhled na jezero v údolí, na protější kopce, městečko, geometricky uspořádaná políčka… A na naše spolulezce 50 metrů pod námi. Pořizujeme památeční vrcholové snímky. Bohužel tady došlo k tragické události. Dopil jsem poslední pivo, takže jsem celou zpáteční cestu odkázaný na limonádu. Život je pes. Sbíháme cca 300 výškových metrů lesem na opačnou stranu kopce a jsme na louce, kde na nás čeká mikrobus. Jíme a čekáme na naše kolegy. Jsou hladoví a žízniví, ale spokojení. Pro některé to byl velký výkon, tahle ferrata.

Nasedáme do auta a odjíždíme směr Morava. Z Brennerské dálnice se ještě kocháme pohledem na zasněžené vrcholky hor. Sbohem, Alpy, na podzim se sem zase podívám!

P.S.
Jedná se o autentický deník účastníka zájezdu. Příště se pravděpodobně ferrata úplně vynechá, nebo se půjde nějaká jednodušší.

zdraví
Honza Emmer.
honza.emmer@centrum.cz
ICQ 295180716

Itálie - aktivní dovolená, Lago di Garda, Cortina d´ Ampezzo, zájezdy Itálie, Sextentské Dolomity, cyklistika v Dolomitech, trekking Dolomity, cykloturistika Itálie Dolomity, zážitky Itálie, zážitková dovolená Itálie, MTB Itálie, mountainbiking Itálie, Italy